Nakonec jste mne tedy
inspirovali k tomu, abych si z rozepsaných povídek vybrala tu originální, a zatím mám pocit, že to bylo dobré rozhodnutí
(protože jsem ještě nezačala vydávat a nevidím, s jak špatnou odezvou se povídka setkává).
Vlastně když jsem dostala první impulz pro napsání téhle povídky, hned od začátku jsem věděla, že bude dost kontroverzní svým tématem, hlavně kvůli tomu, co se v poslední době celosvětově děje (nebo aktuálně dělo v době, kdy jsem psala její první řádky). Ale přiznejme si - musím já se vůbec starat o to, abych vypadala nějak politicky korektně?
Ráda bych přivítala nové čtenáře, samozřejmě - jste vítáni, pokud se sem nějací noví dostanete! -, ale spíše mne budou číst jen ti stálí a věrní. Dobře si pamatuji, jak jsem (nehledě na
všelijakost toho roku) některé naposledy zklamala povídkou
Vepíšu v tvou krev, tak asi je přirozené, že postupně odejdou všichni. A nezastavím to, tedy se o nějakou politickou korektnost dnes starat nebudu. (Možná zareaguji na nesnášenlivé komentáře, jestli někomu za ně budu stát, dříve stačilo dát si fotku
rudé vlajky nad Berlínem - mimochodem podle mne velmi povedená fotografie - a hned jsem byla kritizována, ale to jsem přece jen byla na starém blogu a docela
známá.)
No, netřeba více chodit kolem horké kaše... dovoluji si vám představit povídku - ano, ano! s velmi monstrózním názvem, jsem si toho vědoma ;) - :
TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ
"Na
člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet.
Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to
charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."
- předmluva -
Originální povídku jsem psala naposledy v roce 2013-2014, sice to s mým vnímáním času je nedávno, ale už je to více než rok, tedy proč se k tomu nevrátit? Navíc jsem po fanfikci Zvířetem z klece říkala, že by bylo nejvhodnější to prostřídat s něčím originálním.
Čeká vás tedy vícedílná povídka na pokračování, samozřejmě s prvky shonen-ai a yaoi, protože co jiného bych sem na blog psala? Znám sebe, znám své čtenáře. :)
A na co se můžete těšit?
Sovětský svaz padesátých let, ale než se začnete děsit - nevím, jestli to pomůže - upozorňuji, že s
alternativní historií. Protože první inspirace, kterou jsem měla, byly malby od polského ilustrátora Jakuba Rozalského (tady odkaz na
tumblr)*, tak po Únorové revoluci v roce 1917 se sovětským vědcům podařilo zdokonalit parní stroj a vynaleznout stroje, které nazývám "samochody" - parou poháněné
mechy, které nepřinesly jen vítězství ve Velké vlastenecké válce, ale byly začleněny do každodenního života.
Na chvíli se u toho zastavme. Nepřijde vám ta představa lákavá? Velké a těžkopádné stroje označené rudou hvězdou v tradičním malebném slovanském Rusku, ve zlatém obilném poli, v břízových lesích. A všechno to, pro co Stalin obětoval člověka, těžký průmysl, továrny, ocelová šeď všedních dnů a žhavá záře přesvědčení o lepších zítřcích! Muži ve strojích (ne bohové, ale prostí muži) budující budoucnost, pracující pro své přesvědčení.
A v takovém světě - po tom, co Rudá armáda porazila Třetí říši - žijí Rusalky (samozřejmě žily i předtím, jen nespatřené). Nejprve při zahájení plánu Barbarossa, invazi do Ruska a otevření východní fronty vyhnány Němci ze svých rodných lesů a umístění do koncentračních táborů, poté osvobozeny, ale ne přijaty, nedůvěřivě střeženy místo toho.
Povídka je o začleňování jednoho muže z rodu Rusalek do sovětské společnosti, ale také o nečekané katastrofě, která může svět uvrhnout do apokalypsy a nejen on se jí bude muset postavit, aby přežil.
*Pro zajímavost (ale se spoilerem!): Druhým impulzem pro napsání povídky byla anglicky psaná eruri-fanfikce (kterou jsem myslím nedočetla, protože se tam brzy objevil Eren, tak nevím, o co v ní nakonec přesně šlo, spíše jsem si její další děj a fakta domyslela xD) o Levim nakaženém "titánskou" chorobou: něčím mezi vzteklinou a posedlostí zlým duchem šířící se jako zombie nákaza, ale zanechávající lidem rozum, jen měnící jejich charakter a chování.
- varování a upozornění -
Nejsem historik, nejsem odborník na Rusko nebo SSSR a nakonec ani strojní inženýr, tudíž se může stát, že se odchýlím od reálného (a pokud uznáte za vhodné mne na to upozornit, vaši kritiku určitě přijmu). Na druhou stranu jsem nedávno četla
Dítě číslo 44 a zjistila jsem, že aby kniha byla přiměřeně dobrá (není excelentní, ale líbila se mi i přes chyby), nemusí být zcela fakticky správná a místy může být dost - a teď najít pojem, aby nevyzníval jako velmi zlá kritika - nereálná (v takovém ohledu, že jsou v ní vážně velmi nepravděpodobné náhody); tak jsem se trochu uvolnila a dovolila si prostě psát blogovou povídku hned, místo několika ročního studia podkladů, než se do toho pustím.
Jak mí čtenáři vědí, tak mám nějaké vědomosti, ale možná protože už mám nějaké vědomosti, tak si o to lépe uvědomuji, jak vůbec nejsou stoprocentní. Navíc jsem se spíše vždy zajímala o Japonskou stranu, než o válku v Evropě. Přesto už nějaký čas jsem velmi hluboce zabředlá ve všemožných materiálech k tomuto tématu, snad tedy to nakonec nebude působit až tolik amatérsky.
Nejsem zvyklá dávat obsahová varování - protože je to takový spoiler, řekla bych - před jednotlivé kapitoly, proto jen souhrně teď a tady řeknu, že se tam toho vyskytne hodně: snažím se být realistická až naturalistická, co se všech aspektů života týče.
A nakonec -
povídka nemá za účel kritizovat ani propagovat žádný myšlenkový směr nebo hanit či obhajovat spáchané zločiny a jejich viníky. Přesto jednotlivé postavy mají svá přesvědčení, která se můžou, ale nemusí shodovat s tím autorovým (mým).
- rejstřík -
Protože jsem si všimla, že s nimi trochu máte problém, tak jsem se nakonec rozhodla, že vám je vypíšu (alespoň u těch více důležitých postav). I s tím, že pro ty, kteří tento pojem neznají - tak to "střední" jméno je otčestvo (jméno po otci: když se tatínek jmenoval Alexej, tak syn bude Alexejevič a dcera Alexejevna).
Jurij Borisovič Gromov
Petr Leonidovič Něvzorov
Grigorij, malý Griška
Jefim – Kljujev
Štěpán Valerjevič Šokalskij
Zinaida Ivanovna Šokalská
Zoja Štěpanovna Šokalská
Oleg Valentinovič Dvoržeckij
Alexandr Nikolajevič Korněv
Larisa Jevgenijevna Rjuminová
