Zvířetem z klece - kapitola sedmá

Sedmá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu.

Dnes znovu až večer, začetla jsem se do jedné naší spolupráce se Seiriel a četla ji přes noc, pak přes den... a tak jsem časově posunutá. xD

A omlouvám se, ale nevím, zda bude v čas vydaný páteční díl, protože již v pátek se vydávám na cestu do Prahy, abych mohla v sobotu do Berlína na Sukekiyo, takže nevím, jak na tom budu s časem. Nicméně se pokusím - protože příští týden mi začíná semestr, takže asi se znovu vrátíme na vydávání jednou za týden. Ještě uvidíme...

Opravdu mne těší, jak jste se dali do komentování. Chválím komentující Seiriel, Lexxie, JaMi, Kroketu, Kyashi a Vlarise. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

7.kapitola -  Zasloužené

Levimu to trvalo dlouho, než se mu podařilo Bertolta najít, vlastně by jej nikdy nenapadlo, že bude na jejich oblíbeném místě, kde chodívali s Isabel a Farlanem. Byl volný den a on tam seděl s Reinerem a Annie, kteří by jinak byli ve škole. Černovlasý k nim došel a tvrdě na ně pohlédl. „Potřebuju s tebou mluvit,“ téměř to zavrčel, což vyprovokovalo vyššího blonďáka – naštěstí Annie nebyla vyšší než Ackerman –, aby vyskočil na nohy a už se chtěl za svého kamaráda prát.

Nicméně Bertolt to utnul, vstal a vydal se s Levim kousek mimo, kde když šeptali, dvojice je nemohla slyšet. „Docela jsem se o vás bál, když jste se teď několik nocí nevrátili na byt, navíc brzo se má platit nájem.“

 To, že byl Bertolt o více než dvě hlavy vyšší, než on Levi sám, ho iritovalo v té chvíli nejméně, ale také to udělalo své. Černovlasý chtěl být právě teď nadřazený, ale když musel k druhému vzhlížet, opravdu špatně se tak působilo. „O nás se nestarej,“ štěkl po něm.

Hnědovlasý trochu ucukl – věděl o něm moc dobře, jak těžko se ovládá a stejně jako většinou vůbec nedokízal odhadnout, co ho vyprovokovalo k útoku.

„Hele, já vím, žes mi vzal tu dýku a ubodals s ní nějakého zkurveného kreténa, kterémus dělal děvku,“ vyhrkl na něj černovlasý a tím se mu podařilo, že Bertolt i při své výšce se zdál být malý.

„C-co… budeš s tím… dělat?“ dostal ze sebe.

Starší by ho nechal se déle trápit, kdyby se k nim neblížili jeho dva kamarádi. „Ať se drží zpátky, nechceš, aby tohle slyšeli!“

„Oni o tom vědí,“ šeptl. Reiner se postavil vedle Bertolta, Annie zůstávala více v povzdáli. Mysleli si, že ho to zastraší? Když to byla jen mladší děcka, dokonce o dvou z nich věděl, že žijí spokojeně u rodičů a to třetí spalo s chlapy za prachy – ten fakt sám o něm říkalo dost; Levi se někoho takového rozhodně nebál.

„Jak myslíš,“ pokrčil klidně rameny, „s Farlanem jsme udělali blbost, teď nás bude chvíli vyšetřovat policie. Hele, já nic o tom, co vím, neřeknu, přišel jsem jen, abych ti řekl, aby ses připravil, kdyby náhodou se nějak dostali k tobě.“ Přes noc o tom přemýšlel, rozhodně si nemyslel, že nějakého chlípáka, co využíval mladý kluky, bylo škoda. A i pro něj a pro Erwina bylo lepší, když se nikdo nedozví, kdo to udělal. „Chci, ale za to od tebe protislužbu. Policie to vyšetřuje, mám tam známého, už vědí, že si kupoval kluky a domnívají se, že jeden z nich to udělal. Takže pokud tě někdo viděl nebo se k tobě jinak dostanou, tak hlavně neříkej, kdes k té dýce přišel. Někdes ji koupil, získal, našel. A zahodils ji třeba do vody, prohledají řeku, nenajdou, stane se. Ale hlavně neříkej, žes ji měl ode mě.“

Reiner opatrně položil ruku na Bertoltovo rameno, protože mu jeho kamarád přišel, že potřebuje nějakou oporu, přičemž zůstával sledovat staršího mladíka.

„Nikomu to neřeknu.“

Levi kývl. „Podívej, pokud tě s ním nikdo neviděl,“ věnoval významný pohled na ty dvě další děti, byla to Bertoltova volba, pokud jim o tom řekl, „tak na tebe vůbec nemusí přijít.“ To bylo vše, co mu k tomu chtěl říct. Šel za ním spíše kvůli Erwinovi, než by ho zajímal Bertl
 samotný. Z toho, že si od něj vypůjčil dýku, s níž pak zabíjel, nemohl mít problém, ale Mike mu vysvětlil, že blondýn ji již předtím použil a cokoliv by vedlo k němu, bylo by špatné, nebezpečné a nevděčné.

Vydal se pryč, měl ještě jednu zastávku předtím, než se půjde udat, bylo to v domě Isabel. Věděl, kde se nachází, ale nikdy uvnitř nebyl. Ani tentokrát se neodvažoval zazvonit – i když bylo pravděpodobné, že bude doma sama – a jen jí poslal SMS, že stojí před domem.

Trvalo to jen chvíli, než vyběhla stále ještě v pyžamu a jen pantoflích, vřele ho objala a rozhlédla se, jako kdyby hledala Farlana.

Nechal se zavést dovnitř, i když ji říkal, že zůstane jen chvíli. Nabídla mu lívance, které jí tam nechala matka, a on se rozhodl, že si naposledy dopřeje. Ani nevnímal, co mu říkala, když jedl, jen ji pozoroval, jak je veselá. Připadala mu jako štěně, kterému se vrátil páníček, ani ne jako mladší sestra.

Sám se zvedl, aby uklidil svůj talíř a smetl ze stolu, co dívka nadrobila, jak se mu na kuchyni líbilo, že byla prostorná a čistá. Rozhlédl se, než se nepatrně pousmál. Byl rád, že Isabel žije v takovém prostředí.

„Asi… asi teď s Farlanem se zase nějakou dobu neukážem,“ přiznal, když byl už čas odejít.

Magnolia si ho prohlédla svýma velkýma očima a vědoucně na něj mrkla. „Máte nějaké své prácičky?“

Levi jí to odkývl.

Dívka ho objala. „Tak ale… ať příště přijde i on,“ řekla mu, když jej pouštěla ven. Stála ve dveřích, tentokrát bosá a prohlížela si ho. Měla z něj zvláštní pocit, ale snažila se tu předtuchu hodit za hlavu. „Dávej na sebe pozor, brácho.“

„Hlavně ty se o sebe starej…“

Bertolt se držel na nohou jen tak dlouho, co byl jeho starší spolubydlící v dohledu, poté se sesul podél stěny jednoho z pylířů mostu a bezradně – s těma svýma hnědo-zelenýma očima plnýma slz – se zadíval na své přátele. Jen díky nim dokázal dojít tak daleko, ale věděl, že všechno zapírání před sebou bylo zbytečné, protože policie mu šlape na paty.

Měl to být jeho poslední zákazník toho dne a ze začátku to vše vypadalo jako obvykle, bylo už pozdě v noci, Bertolt se vracel domů, vlastně v tu hodinu už nikomu se nevyplatilo, aby čekal na zákazníky, protože jednoduše bylo příliš pozdě. On tou ulicí měl jen cestu zpátky. Jestli tam s ním byli nějací feťáci, ignoroval je, a protože tam nebyl nikdo jiný slušný než on, přibrzdilo u něj auto, kousek jej doprovodilo, než zastavilo a muž si s ním domluvil cenu.

Zastavili u krajnice, vystoupili ven, protože ten muž byl příliš rozložitý, než aby to s ním Bertolt mohl dělat v autě. Jenže jakmile došli k řece, jako kdyby jej něco posedlo, začal být násilnický a nadával hnědovlasému do špinavých kurev.

Byla to souhra náhod, že zrovna ten den si z Leviho věcí půjčil tu dýku a měl ji zastrčenou v botě, protože už se mu jednou stalo, že zákazníka vzrušovalo škrcení a on za to málem zaplatil životem. Nechtěl, aby se to opakovalo, tak dýku měl u sebe a vytáhl ji. Chtěl ho s ní jen zastrašit…

Pak má ovšem temno nebo se spíše vše událo příliš rychle, až se to nezachytilo v jeho vzpomínkách. Nepamatuje si, jak přesně se to stalo, ale ví, že se bránil, dýka zajela do robustního těla a z něj se stal vrah.

Nevěděl, co dělat. Zavolal Annie – neměl před ní tajnosti. Za chvíli tam už byli s Reinerem. Světlovlasá dívka zachovala klid a oba dva mladíci jednali podle jejího plánu. Obrali ho o věci, aby to vypadalo na loupež, Bertolta poslali domů a zavolali policii.

Reiner mu řekl, že si to ten chlap zasloužil a hnědovlasý mu uvěřil, že má pravdu – chtěl tomu věřit. Annie mu později poradila, co znala od svého otce, že se zabitím se dá vyrovnat jedině tak, že člověk si uvědomí, že to tak muselo být a nepouští si to na mysl, aby o tom náhodou nezačal pochybovat. Pomohlo to. Byl schopný fungovat. V mysli měl zafixovanou obhajobu, že v ten okamžik jednal tak, aby přežil – tedy nejlépe, jak mohl.

Zavřel oči, aby potlačil slzy. Dokázal toho v sobě držet spoustu, ale to neznamenalo, že ho to nebolelo.

Ucítil pevný stisk, jak ho světlovlasý mladík táhne zpátky na nohy. „Zvládneme to,“ řekl mu pevně. Ani na chvíli nezapochyboval o hnědovlasém, věděl jistě, že nemůže být chladnokrevný vrah, a pokud zabil v sebeobraně, přece ho nemá právo nikdo chtít zavřít do vězení. Vojáci zabíjeli ty, kteří museli být zabiti. Muž, který zneužíval chlapce – ke všemu ještě jeho Bertolta –, musel být potrestán. Braun nenáviděl všechny, kteří se kdy hnědovlasého dotkli. A pokud si měl vybrat – a že v tomhle případě byl ten výběr na místě –, zda by raději viděl mrtvého někde u řeky Bertolta, protože by ho nějaký zákazník zmlátil a přehnal by to, nebo toho dotyčného zákazníka, nezaváhal a zvolil. A on byl bojovník, byl připraven si stát za svou volbou. Každý válečník se drží svého kodexu. A vlastenci jako on chránili svůj domov, rodinu a přátele.

Motivy Annie nikdy nebyly příliš jasné. Nejspíše ovšem by se tenhle risk dal vyjádřit jako jednání, které nebylo v rozporu s výcvikem, co se jí dostával od jejího přísného otce. Postávala opodál a sledovala okolí, jak se ujišťovala, zda je nikdo nemohl slyšet, když se bavili s Ackermanem.

Ten den to bylo poprvé, kdy mezi Bertoltem a Reinerem došlo k doteku, který se již příliš nedal vykládat jako přátelský. Hnědovlasý byl přivinut do náručí a pevně, i když jistým způsobem něžně, objat. Nebránil se tomu a ani v té chvíli, kdy skutečně potřeboval oporu, ho nenapadlo se zamýšlet, proč vlastně to druhý dělá.

Zůstali pod mostem ještě dlouho, než se rozešli. To Levi mezitím již vypověděl vše, co mohl.

„Udělali jste dobře,“ poplácal Dok Smitha po zádech, když se dozvěděl, jak se vyšetřování pohnulo v případu loupeže v autodílně. Blondýn vypadal ztrhaný a zdál se být i smutný, jako kdyby prohrál, za co bojoval. Odmlčel se, než se konečně dostal k tomu, co mu chtěl říct, než se situace přiostřila. „Vzpomínáš, jak jsem ti chtěl něco důležitého o tom klukovi říct? Je to asi dost nepodstatné, ale když jsem to jednou nakousl…“

Upoutal tím Erwinovu pozornost. Kdyby to nebylo vůbec důležité, Dok by si na to znovu nevzpomněl.

„Byl příbuzný s Petrou Ralovou. Jeho matka byla její sestra, došlo mi to, až když jsi mi řekl, že se jmenuje Ackerman,“ vypověděl mu, „a tak jsem se do toho více opřel. Neuvěříš, ale i ta rodina – Ackermanovi rodiče – byli podezřelí z toho, že není jejich syn. Někdo na ně zavolal sociálku, že to nemůže být jejich dítě, protože údajná matka nebyla prý těhotná… byl tam nějaký problém s rodným listem. Ale nakonec se udělaly DNA testy, byly v prospěch matky, i když neseděli na otce, a vyšetřování skončilo.“

„To vypadá, jako kdybys naznačoval, že Levi Ackerman je Krista Lenzová, “ poznamenal Smith a upil z kelímku kávy, kterou koupil v nedalekém pekařství.

Jeho parťák se zasmál – byl rád, že neztratil smysl pro humor. „To vůbec ne, ale kdyby nebyl dítě své matky – to zní dost divně, já vím, ale víš, jak to myslím, ne? –, tak by se dalo znovu uvažovat, že Ralová obchodovala s dětmi… a třeba i to svoje prodala.“

Erwin si povzdechl. „Ale je její dítě, takže pořád nemáme žádný přímý důkaz a jsou to jen naše domněnky. Nemůžeme po nevinné ženě vyhlásit celosvětové pátrání bez důvodu.“

Dok se zadíval na okamžik z okna, poté se křivě pousmál. „Všiml sis toho? Poslední dobou se nám nedaří žádný případ dotáhnout do konce.“

Smith se tomu z nějakého důvodu rozesmál.

„Víš, co nám určitě pomůže?“ pokračoval Dok. „Když nám Maruška upeče bůček.“

- o čtyři měsíce později -

 Reiner Braun ráno vstal z postele v šest hodin, jak byl zvyklý a protáhl se. Měl na sobě jen trenýrky, v nichž spával. Otevřel dveře, udělal vzpor na tyčce, co tam měl připevněnou, a zhoupl se tak, aby doskočil na chodbu. Poté seběhl po schodech dolů a nasál vůni otcovy kávy a snídaně, co pro ně chystala matka. Pozdravil je, pak se zeptal, co nového ve světě – dělal to tak vždy, aby zapředl rozhovor se svým otcem.

Ten tentokrát ovšem je složil a podíval se na něj. „Jak sem chodí mladý Fubar – maminka říkala, že sem zase ten Bertl začal chodit –, potkal jsem nedávno jeho matku, prý nebydlí doma… čím se živí?“

Světlovlasý mladík by čekal všelicos, ale zrovna otázku na Bertolta ne. Hlavně ne potom, co jeho občasné návštěvy už před několika lety jeho matka uvítala a říkala o nich, že jsou požehnání, a i otec o nich věděl, ale nijak to nekomentoval. „Chodí na různé brigády, vypomáhá, kde může… a bydlí u kamaráda,“ odpověděl, téměř nelhal.

Měl z otce respekt, a kdyby se ho napřímo zeptal, řekl by mu o všem, co Bertolt dělal. Tudíž nelhal – nedokázal by to před ním –, avšak ani nedodal, že takové práce ve městě příliš není, a i když se jeho nejlepší kamarád snaží, stejně se musí znovu a znovu vracet k tomu jedinému, co Reiner těžce nesl.

„Nekrade?“

Syn zakroutil hlavou. „Nekrade.“

Otec si ho změřil pohledem a odmlčel se, mezitím jim matka donesla nachystanou snídani a sama si za nimi přisedla. „To je dobře, jeho táta byl skvělej chlap.“

Jako každý den po snídani vyrazil Reiner běhat s Annie. Právě dnes jim začaly prázdniny, ale ani jeden z nich neměli problém s časným vstáváním a už vůbec ne s pohybem. Annie dokonce měla i vypracovaný tréninkový plán a řídila se podle něj. Pan Braun v tomhle nebyl tolik důsledný a dával svému synovi více svobody než pan Leonhart.

S tím, že mu skončila škola – úspěšně byl přijat i s dívkou na vojenské lyceum – a on si užíval prázdniny, neměl dopoledne, co dělat. Vysprchoval se potom, co se vrátil z delšího běhu a rozcvičky, než si na sebe oblékl nové bílé tričko a v maskáčových kalhotách vyrazil ven. Na matčinu otázku, zda jde za dívkou, odpověděl neurčitě – ani jí nelhal.

Domluvil se s Bertoltem, že se společně sejdou a on ho vezme k sobě. Vlastně to bylo poprvé po dlouhé době, co plánovali něco jen oni dva. Reiner od toho nic neočekával, protože chápal, jak hnědovlasému musí být neskutečně nepříjemné jen pomyšlení, že by i ve svém volném čase měl mít něco s nějakým klukem. Zatímco mladší do něj byl stále zamilovaný.

Sešli se na rohu jedné ulice, vybral si špatný směr, odkud přišel, protože stihl dostat nabídku na rychlé peníze. Nebylo se čemu divit. Reiner sice nebyl tolik vysoký co Bertolt, ale měl mnohem bytelnější postavu, která určitě imponovala některým buznám. Ve tváři možná nebyl přímo hezký, zato ovšem mužný, k tomu měl světlé vlasy a zádumčivé, přísné tmavé oči. Chodil oblékaný jako voják a na rozdíl od bezdomovců v tom oblečení budil respekt.

Hnědovlasý mladík s hnědo-zelenýma očima se na něj nervózně usmál a omluvil se, protože si všiml toho chlápka, co Reinera zastavil. Kupodivu on sám na téhle ulici nešlapal, měl zrovna brigádu v skladu poblíž a teprve před několika minutami mu skončila noční směna. Práce to nebyla těžká, dokonce nevyžádala nic víc, než vzdělání ze základní školy, ale aby udržel Farlanovu garsonku a nemusel bydlet, kdo ví kde, byla málo placená a navíc jen sezónní.

Mladší nad tím mávl rukou a následoval Bertolta na městskou, aby se dostali k domu, kde bydlí. Zkoumavě si prohlédl jeho nákupní tašku a vybavila se mu otcova otázka, zda nekrade. Reiner by byl mnohem raději, kdyby kradl, i když co se od Bertolta dozvěděl, že právě kvůli krádežím měli jeho dva spolubydlící problémy.

V domě nebyl výtah, museli po schodech, světlovlasému to v nejmenším nevadilo. Vzal Bertoldovi beze slova tašku, ale zůstával za ním, jak nevěděl, do kolikátého patra vlastně jdou. A také si užíval pohled na jeho tělo, když byl za jeho zády, mohl si ho prohlížet, aniž by si do druhý všiml.

Už od dětství byl Bertolt vyšší, ale vždy byl zároveň i štíhlejší a křehčí – jejich bitky už jako kluků nebyly vyrovnané, Reiner měl vždy navrch, a pak je předehnala oba dva Annie a bylo po srandě – její otec ji skutečně driloval v tvrdého vojáka. Nicméně Bertolt se ještě vytáhl v pubertě a stala se z něho docela vyžle, nejspíše i pro život, jaký vedl.

Došli ke dveřím na konci chodby v pátém patře a starší je odemkl, než ho pustil dovnitř. Byla to místnost, v které se tísnil záchod, sprchový kout, malá kuchyňská linka vybavená sporákem, kradenou mikrovlnkou, rychlovarnou konvicí a lednicí, pračka, sušák na prádlo, jedna matrace položená na zemi, druhé dvě opřené o stěnu, protože v té chvíli je nikdo nevyužíval. Své věci měli všichni tři v cestovních taškách. Bertolt hned přešel k oknu, aby ho otevřel, protože místnost trochu páchla plísní.

Reiner zůstal stát kousek od dveří – vlastně se doteď nikdy nezamyslel nad tím, jak jeho nejlepší kamarád bydlí. Jeho vlastní pokoj byl jen o něco málo menší než tahle místnost. A když si vzpomněl na to, jaký byl Bertoltův dětský pokoj ještě, když bydlel ve stejné ulici, nevěděl, co by k tomu měl říct. Té proklaté ženě – Bertoltově matce – se muselo uznat, že pokoj svého syna držela v čistotě a kupovala mu jen to nejlepší vybavení; tudíž se hnědovlasý mladík dostal doslova z milovaného prostředí, ve kterém si ho hýčkala, do nehostinné reality života po vyletění z hnízda, které pro něj vystavěli rodiče.

„Štítíš se jít dál?“ probral ho ze zamyšlení Bertl. Nervózně se podrbal na zátylku a zalitoval, že tam mladšího vůbec vzal.

Světlovlasý pochopil, že se nemusí zouvat a přešel k lince, aby na ni položil nákupní tašku. Ohlédl se, když se položily zbylé dvě matrace, museli se všechny tři sebe alespoň částí dotýkat. „Neštítím,“ odpověděl mu až po chvíli, jak si uvědomil, že vůbec netuší, jak jinak na to zareagovat. „Máte tu čisto,“ poznamenal. Byl si vědom toho, že to tam mohlo vypadat mnohem hůř, kdyby tam nežili slušní lidé.

„Levi tu byl jen na chvíli, tak se mu sehnala stará matrace a je trochu zespodu plesnivá, tak to tu je cítit,“ vysvětlil mu Fubar a sundal si boty, než se posadil na svou matraci. Složil si své dlouhé nohy do tureckého sedu a opřel se zády o topení, u kterého spal.

„Aha,“ kývl zase s chvílí zpoždění Reiner a pousmál se. Opravdu rád by se s ním o něčem bavil, ale nevěděl vůbec, co by mu měl říct. Potřebovali Annie, aby společně mohli trávit čas, protože ona byla od přírody málomluvná, ale věcná a s ní se jednoduše necítili, že si nemají, co říct, ale že se baví jen o tom důležitém, o čem je třeba. „Můžu?“ zeptal se, než si přisedl k němu.

Natočil se na něj a prohlédl si ho. Vypadal unavený a Reiner věděl, že určitě po noční musí být, přesto to byl Bertoltův nápad, aby se sešli v tuhle hodinu (večer neměl čas). „Takže teď pracuješ v tom skladu? A dobré?“ snažil se navázat rozhovor. Všiml si, že hnědovlasý se trochu jakoby lekl jeho otázky. Byl takový, nervózní a nejistý, i když se znali tak dlouho. Reiner z téhle blízky viděl, že má trochu zpocenou linii vlasů nad čelem.

„Docela, jen děláme inventuru, není to náročné,“ odpověděl mu Fubar a trochu se ošil pod jeho pohledem. Vyložil si ho nejspíše špatně, protože vzápětí vstal: „Musím se osprchovat, tak počkej.“ Vzal ze sušáku ručník, který tam vysel mezi jeho spodním prádlem a tričky, poté se zavřel ve sprchovém koutě a přes jeho okraj si přehodil oblečení.

Stěny koutu byly z mléčného skla, ale i přesto dokázal Braun rozpoznat obrysy Bertoltova těla. Pozoroval ho, jak se sprchuje a cítil, jak to v něm vzbuzuje příjemné vzrušení. Posadil se pohodlněji a zkousl si ret. Ptal se Annie, zda by Bertoltovi měl naznačit, co k němu cítí, a ona mu na to neodpověděla, jen připomenula, čím se jejich hnědovlasý kamarád živí. Možná si to vyložil špatně – kdo ví, jak to myslela? –, ale Reiner se mu nechtěl začít hnusit, proto mu nehodlal přiznat, že se mu líbí.

Trochu sebou trhnul, když se otevřely dveře a do místnosti vešel mladík se světle hnědými vlasy následovaný černovlasým, kterého nejmladší z nich viděl už dříve. „Snad jsme si řekli, že si sem nikoho vodit nebudeš!“ okřikl Bertla ve sprchovém koutu Farlan a zamračil se na osazenstvo matrace.

Fubar vypl sprchu a vykoukl ven halený jen do osušky. Byla to zraková extáze, co polilo Reinera, když viděl, jak po tom snědším těle stékají kapky vody. Měl ten pohled rád, dokonce se mu líbilo, když se jeho kamarád potil. „Pustili vás?“

„A co sis myslel, že tenhle luxusní byt ti zůstane k svobodnému užívání?“ zasmál se Farlan – měl dobrou náladu, konečně byli svobodní, i když to, co zažívali několik posledních měsíců, byla jen ochranná vazba. „Soud nám nakonec dal nějaký veřejný práce a podmínku… můžeme děkovat bohu, že naplnil věznice dříve, než jsme se narodili,“ dodal ještě a přešel ke své matraci, aby ji shodil na zem. Natáhl se na ni a roztáhl ruce. „Domove.“

Levi zůstával stát a prohlížel si Reinera – neřekl ani hnědovlasému, co o jejich spolubydlícím věděl. Nemohl být informován, zda se něco dělo, když byli s Farlanem mimo, a tak se to snažil co nejvíc vypozorovat. Ovšem co bylo možné vyčíst z takové prosté tváře?

Fubar zůstal už vylezený ze sprchy. Trošku bojácně si prohlédl Leviho, než řekl: „Ráno jsem nakoupil, můžete si vzít, pokud máte chuť. Nějaký pečivo, jogurty, ještě jsem to neuklidil do lednice.“

Farlan pootevřel jedno oko a vzhlédl k němu. „Možná bys raději měl vyprovodit toho svého šamstra,“ poznamenal. Bylo mu jasné, že někdo tak mladý nebude zákazník hnědovlasého – vlastně to by Bertla hned vyhodil, kdyby si je tam začal vodit –, tudíž zbýval jen nebohý přítel, anebo kluk, co si vydělával stejně.

Reiner vstal. Někde v koutku duše ho potěšilo, že si někdo myslí, že je Bertoltův přítel. I když chápal, že Fubar rozhodně tyhle vědomosti nezískal rád a dobrovolně, přece jen se vůči němu cítil nekonečně nezkušený a méněcenný. Líbili se mu chlapci, a přece nikdy žádnému ještě ani nesáhl na zadek. Byl docela tragéd – kdyby šlo o holky, přesně tak by mu kluci ve třídě říkali.

Bertolt se na Reinara – z pohledu nejmladšího – krásně omluvně usmál a nervózně se ošil. „Asi bys měl jít, vím, že jsme se domlouvali, ale nevěděl jsem, že se dnes vrátí… tak mi třeba pak napiš, nebo já napíšu tobě.“

Světlovlasý kývl a také se usmál. „To je v poho. Rád jsem tě viděl.“ Prohlédl si dva zbylé mladíky, než vyšel ze dveří.