Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

čtvrtek 4. září 2014

Vepíšu v tvou krev - epilog, závěřem

Po další dlouhé odmlce přicházím nakonec s epilogem, vlastně stále ještě nejsem plně rozhodnutá, a jak se znám, je tu dost velká možnost, že když řeknu "konec povídky", najednou mne osvítí a já ji třeba ještě tu pomyslnou třetí část napíšu.

Za komentáře děkuji Sungie, Kroketovi, Manami a Vlarise. ;)
A omlouvám se Manami, že nakonec nepřicházím s třetí částí, protože mne opravdu mrzí, že ji takto zklamu. :/ 

Tak nejspíše naposledy u této povídky přeji příjemnou četbu.



-Epilog-



Přicházela zima druhého roku, co o něj pečoval. Už dávno nebydleli v podkrovním neupraveném bytě. Andrej jim koupil celý dům, starý, půvabný, připomínající dobu, ze které pocházel a literaturu, jíž miloval. Vystupoval jako podnikatel a pokud měl dost peněz, nikdo se neptal.
Ve středu toho domu byla velká místnost s vysokými stropy a francouzskými okny – byl to nejspíše svého času taneční sál. Výmalba na stěnách byla zrekonstruovaná, stejně jako jejich obložení a parkety. Všechno bylo nové a přece vonělo starým životem, dávnou dobou.
Uprostřed toho nejkrásnějšího pokoje umístil Kirilovu rakev.
Nosil mu květiny, ukazoval skvosty, které objevil, a předčítal mu z nových a nových knih, jimiž se zásobil. Stále většinu svého času trávil s ním a objímal ho ve dne v rakvi v pečujícím, starostlivém objetí svých chladných paží.
Přineslo to své ovoce, protože už na začátku podzimu toho roku se Kiril začal probouzet. Nesmírně pomalu a nejistě, jen na krátké okamžiky otevíral oči, ale znovu je zavíral a nebyl schopen slova.
Dával mu stále novou a novou krev, nepočítal, kolik lidí za jeho zlepšující se stav zaplatilo životem, protože na nich mu vůbec nezáleželo. Býval by se – kdyby měl tolik dní na cestování – vrátil do Japonska a přivedl Akiru, aby ho položil na oltář Kirilovi a obětoval ho pro něj. Kde začínala možnost oživit fialovovlasého mladíka, tam končilo jakékoliv Andrejovo zamilování do kohokoliv.
Snad to bylo i tohle uvědomění, které mohl Kiril vycítit, co jej nakonec probudilo.
Bylo to ve chvíli, kdy ležel společně s Andrejem v rakvi a ten jej objímal se slzami kanoucími po jeho spících tvářích. Probudil se, aby spatřil, jak hluboký zármutek své lásce působí. Rozkošnicky se tomu pousmál, potěšen jeho zájmem a natočil se na něj celým tělem, aby mu objetí mohl oplatit.
Andrej dál spal v tom upírském tvrdém a nezdolném spánku, přičemž mu mladší slíbával slzy z tváří a cítil se šťastný.
Věděl, že bude mít ještě mnoho let problémy, protože i upírské, nesmrtelné tělo mohlo být poničeno. Ale nyní, když se vzdal prázdna, do nějž se ty dva roky propadal, už byl psychicky v pořádku a živý.
S tou jistotou nechával Andreje dál spát a čekal na chvíli, kdy se probudí, aby se na něj přívětivě usmál a všechno mu odpustil.

Leželi společně v rakvi v sále, kde před více než sty lety, tančili Andrejovi předkové. V domě, který patříval rodu Koreljovů, než jeho poslední syn byl odvlečen do Francie. Nebylo možné obnovit linii vlkodlačího rodu, ani vzpomenout si na dávno zapomenuté a navrátit čas, ale dokud v něm žil poslední dědic rodu Koreljovů, jsoucno osudu popíralo chaos a v krvi vepsané nebylo důležité.


___________

-Závěrem-

Cítíte se frustrovaně? Já docela ano. A tak zvláštně rozpolceně z celého psaní téhle povídky. Dala jsem tam, co jsem chtěla dát, ale i tak mi přijde, že tam toho bylo málo, o čem ovšem přes devadesát stran příliš nevypovídá. Při psaní některých scén jsem byla nadšená, ale zároveň mne ovládá pocit nespokojenosti s provedením, nespokojenosti s tím, jak tento příběh byl celkově napsán.
Snad je to i proto, jak dlouho jsem nepsala o upírech a že jsem musela pracovat s upíry, které jsem dříve měla v povídkách, ale dnes bych je – samotnou rasu – napsala úplně jinak.
Přesto se mi líbí ta návaznost, kdy se tahle povídka propletla mezi V očích panenek a V skrytu duše – nenávidím a miluji. Všimli jste si toho, že v názvech těchto tří povídek se vyskytuje jako hlavní motiv písmeno „v“? Zábavné.
Nicméně doufám, že jsem Vás tolik nezklamala, mí drazí. Sama nejspíše počkám nějaký čas, než se k povídce vrátím a zkusím si ji znovu přečíst, zda mi náhodou jako čtenáři nepřinese více potěšení, než mi přinášela jako spisovateli. I když zase tolik málo to nebylo, abych jí nekřivdila.
Připadám si nevděčně, že jsem nevyšla vstříc těm věrným a nenapsala i třetí část tohoto příběhu. Zvažovala jsem to, všimli jsme si jak dlouze, a nebyla schopna se rozhodnout. Ale cítím, že najednou jsem o mnoho dál tomuto příběhu, cítím se nespokojena a hlavně se snažím všerůzně vyhnout komentování nynější celosvětové politické situace (alespoň v rámci povídek)… a to by snad nebylo možné, kdyby v tuto chvíli byli Andrej s Kirilem v Rusku.
A tak si říkám, že je to nejspíše skutečně naposledy, co jsem se k Andreji Alexejeviči Koreljovi a Kirilovi vracela. Příběh je uzavřen. Ráda bych slíbila pokračování, ale obávám se, že by trvalo znovu roky, než bych ho napsala. Protože je pravda, že stále ještě je spousta nezodpovězených otázek a nevyužitých možností. Ale kdo z vás tu bude? Budu tu já? Jak jsem potřebovala získat vědomosti na napsání této povídky, ta třetí část by potřebovala základy, které se necítím, že v tuhle chvíli mám.
Mou nejoblíbenější postavou – když vynechám Kirila, protože Kiril je přesně ten typ, pro který bych trpěla a milovala jej – se stal Raoul. Přišel mi sympatický, životem koneckonců doslova umučený a ke všemu byl opravdu pohledný. Ten hrdý chudý člověk… nenávratně ztracený. Ani jsem původně netušila, že někoho takového zde naleznu.
Těším se - nebo spíše doufám, že se můžu těšit -, že tahle povídka prolomila něco ve mně, kdy jsem byla netečná – právě ta netečnost ke psaní mne sžírá, její projevy v téhle povídce mne rozčilující a plyne z nich onen nepříjemný pocit. A tak se tedy těším, že jsem se přes to dostala.

Upřímně doufám, že si užijete Zvířetem z klece, protože tam jsem vybojovala boj s jednostranností náhledu, která by v er-formě neměla být, a tady toho bylo příliš. A snad konečně dokončím úpravy na Daéově krvi, přestože nejsem spisovatel s širokou základnou čtenářů, měla bych jednu skutečnou knihu s myšlenkou na to, že je to kniha, dokončit, aby se rozhodlo, jakou cenu mám. I když jsem nejspíše dávno padlá hvězda.
Budu věřit tomu, že se znovu setkáme u další povídky, mí drazí.

12 komentářů:

  1. Drahá D,
    nebudu lhát, jsem maličko zklamaná, ale stejně gratuluji k dokončení této povídky. Už se těším, až se poustím do čtení Zvířetem z klece :)

    Manami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, cítím se opravdu špatně kvůli tomu, že jsem tě zklamala :/. Snad Zvířetem z klece bude alespoň trochu útěchou.
      Nicméně jsem ráda, že jsi u Vepíšu v tvou krev vydržela až do konce ;) a vrámci možností se ti to líbilo.

      Vymazat
  2. Miluju tenhle příběh, vždycky se mi líbilo, jak jsi popisovala lidi podle barvy vlasů, nebo jak tvoje postavy fungují. Četla jsem celý příběh s Akirou několikráte a Kirila jsem nějak neměla ráda, nepřišla jsem mu na chuť a trvalo mi téměř celou tuhle povídku, než jsem jej začala mít ráda. Děkuju ti za tuhle povídku =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že sis nakonec cestu ke Kirilovi našla.
      A já děkuju za trpělivost s mým nepravidelným vydáváním.

      Vymazat
  3. Tak, a je to tu.... konec, konec který všichni tak nemají rádi.. ale zas na druhou stranu jak se říká, nejlepší je skončit v tom nejlepším. A podle mě to bylo to nejlepší, protože se konečně sešli a děj se odehrával "v přítomnosti" (myslím tím, že touto dobou začínala povídka x) )

    Nejlepší postavou, nebo vlastně tou, která se mi líbila byl Raul, i když se bohužel "na plátně moc neohřál" :D kiril byl sice zlatíčko, ale po přečtení povídky mi připadá psychicky nevyrovnaný a nezdravý.. Mám ráda postavy, které vědí co chtějí a tak se podle toho i chovají (jasně, v příběhu nějaká taková postava být má x) )

    Trochu by mne zajímalo co se dělo s "ó velkým upírem" poté co Andreje opustil, osobně si myslím, že nějakým způsobem ho sledoval a díval se na jeho vývoj.

    Jen jsem nepochopila jednu věc... Kdo byl fialovovlasý? :D nějak si nemůžu vzpomenout... kdyby tam nebyla použita barva, řekla bych že to byl Raul... ale to asi těžko :D

    Každopádně povídka se mi líbila a těším se na další, ke kterým se dostanu :) (y)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu si myslíš, že Canet se o Andreje poté zajímal? Podle mého spíše byl rád, že ho již nikdy nemusí vidět. Ledaže by chtěl vidět, jak trpí.

      No, Kiril v přítomnosti má fialové vlasy ;)

      Vymazat
  4. Tak a konec povídky. To zakončení se mi líbilo, myslím že se k této povídce hodí. Ne v každém příběhu musí být všechno na konci vysvětleno. Co se týče celé povídky... vzhledem k tomu, že jsem nečetl příběh Kirila nezapadlo to úplně tak, jak by mělo. Možná proto, že jsem očekával, že Andrejův život více vygraduje později v jeho životě, ale ty ses potom už více zaměřila na život
    Kirila. Mojí oblíbenou postavou se nakonec stal právě Andrej, možná proto, že mi ho bylo trochu líto, jeho život mi přišel takový neutěšený.
    Nejvíce se mi líbila část na začátku, když se začínal stýkat s Raulem. Přišlo mi to takové naivní a krásné :D
    Každopádně, povídka se mi líbila, ačkoli povídky s upíry a temnými tématy příliš nečtu. Takže, děkuji.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O Andrejovi je i celé V skrytu duše - miluji a nenávidím, možná proto jsem v druhé části příběhu necítila potřebu ho dále rozpitvávat; i když asi se tento a tamten Andrej docela liší, v povídce V skrytu duše působí Andrej více jako kladný hrdina než tady.
      Vidím, že Raoul si získal oblibu i u čtenářů docela, nebo alespoň části s ním.
      Tak si říkám, co děláš u mne na blogu, když povídky s temnými tématy příliš nečteš xDDD - asi nejsem tak temná, jak si myslím.

      Vymazat
  5. A píšeš... "Bude tu někdo? Budu tu já?"
    Je pro mne...dá se říct, i když bych neměla, protože jsem ti dlouhou dobu "zahýbala" ve čtení, ale - nepředstavitelné, že bych tu nebyla a ty bys tu nebyla...
    Je to už přes deset.. Počkej, možná asi dvanáct let, co se k tobě vracím a není to snad stále se opakující klišé, že tvoje slovo není ničím jiným kompenzovatelné, než zase tvým slovem... Je to už součást mého života, tvé psaní, tvé povídky a částečně i já. Proto, když se říká, že příběhy ožívají,tak kým jiným než čtenáři, co na ně pamatují a co se k nim stále vrací, aby si je "oživili"... Neumím a nechci si představit, že bych o to zde přišla, že by to jednoho dne tu nebylo a já neměla - stejně jako Kiril, tu možnost něco vrátit a opravit a zkusit jinak, abys zůstala a neodcházela. Nechci, aby dvanáct let, nakonec nic neznamenalo... Když jsem tě našla už tehdy v době, kdy jsem to nejvíce potřebovala a svým způsobem jsi mne zachraňovala od toho "obyčejného pubertálního" a mezi střípky, cos psala do záhlaví a poté se vypisovala z vlastních pocitů s tebou prošla nějaký kus cesty od té doby a vím, že bývalo někdy hodně zle. Zle, že jsem měla někdy strach, že hůře být nemůže a ty "zmizíš"...
    Ale i po dvanácti letech jsi tu... A já jsem tu.
    Omlouvám se, že nekomentují přímo povídku k tématu, ale tenhle epilog mi po dokončení celé povídky úplně... Nevím, navodil nějaké stavy absolutna a konečna, že mam pocit, že ti to chci říct a mrzelo by mne, kdybych neřekla...
    K povídce samotné tedy. Jsem po šesti leté (pro mě naprosto nepochopitelné teď) odmlce se k tomuto vrátit, neskutečně ráda, že jsem se vrátila a dočetla ji...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechápu, že je to jen devadesát stran, to prostě není možné.. Musí to být víc, když mne to celou pohltilo a vtáhlo a znovu jako nikdy nepřiznaného romantika mne Andrej okouzlil podruhé. Andrejka.. Nádherný, smyslný Andrejka.. Bože, musím už se uklidnit, protože mi bude "skorotřicet" a kdybych měla penis, tak onanuji nad představou, kterou o něm mám a která se ani touto povídkou nezměnila, od té původní. Stále je to můj osudový muž a jsem tedy ráda, že ty máš Kirila a nemusím kvůli tomu žárlit...
      První část mne možná sebrala víc, než druhá. Mladý André jako chlapec byl tolik rozdílný od Andrejky, jak ho známe a přece se ten "dnešní" muž musel někde zformovat a vyklíčit. Francie. Kříženec Rusa a Japonky žijící ve Francii. Ještě, že tě znám a píšeš to tak neuvěřitelně uvěřitelně... A ano, všimla jsem si, hned v první kapitole, že se píše o zaniklém panství Lavrovů ( Z Panenek) a zase mne to úplně donutilo k slzám, jak to máš všechno tak promyšlené a jak i vzdáleně s odstupem času na sebe vše navazuje...
      Andrejka a Raoul - určitě je to pro žárlivost majetnického, že neumím a nechci přijmout žádného z Andrejových milenců a přát mu ho - byli na mě moc rychlí a nový a Raoul, jak jsem psala dříve, byl na mě příliš syrový, a hrubý tím, jak málo si myslím, že si Andrého vážil a miloval jej. Chvílemi jsem ho litovala, dávala mu šance, že možná přeci... Ale stejně, byl jaký byl, ne že by za to mohl, ale asi to byla má vína, že jsem si ho nikdy neuměla představit, jako starostlivého ochránce, když pro mne to byl jen Francouzský pobuda a holomek, co ukradl Andrejovi jeho čistotu a nebýt jeho, mohl být s Cyrilem. Ale napsala jsi to perfektně, úplně... Prostě perfektně!!!
      Škoda, že o samotném Cyrilovi tak málo, ale nebyl v příběhu tolik důležitý, což chápu... Bylo to skoro, jakoby se ti sám Andrej vymkl a na just i kdybys ho chtěla Cyrilovi vepsat, tak by se nedal a upsal se Raolovi...

      Vymazat
    2. (nechápu, že ty komentáře jsou omezené počtem znaků... Hajzli!)
      Druhá část - japonská, kde jsme poznali Kosukeho, byla pro mne dosti rozporuplná, protože na jejím začátku jsem si řekla, že dám Kirilovi šanci a pokusím se objektivně ho zhodnotit, aniž bych ho soudila. A to, jak víš - nešlo! To prostě neumím. A měla jsem ho, stejně jako Andrej nejraději, když byl dětský a sladký a čistý... Ro jsem ho přímo zbožňovala, az mi bylo líto, že za dvě tři kapitoly vyrostl a více jsem si ho neužila, protože Andrej byl (nebo jsem to z něho cítila), snad za celou svou existenci, opravdu upřímně šťastný. Vím, že se k příběhu pravděpodobně nikdy nevrátíš, ale z celého dějství, bych vážně ocenila kdyby se objevil střípek, jen okamžik z doby, kdy Kirilka byl malým chlapcem a Andrejka jeho otcem. Protože to byly okamžiky v téhle povídce, které si v sobě dlouho nechám a nějakou dobu z nich budu žít a vzpomínat, vracet se k nim. Bylo to nádherné a já jsem po dlouhé době, zase to "něco" cítila docela jasně a bylo mi... Nepopsatelně dobře. Možná tam jsem měla přestat číst..
      Mladý Kosuke už potom, co Andreje opustil mne vůbec nepřitahoval, ani jako čtenáře ani jako "mě".. Zošklivil se mi úplně a nechtěla jsem, jakkoliv jsem věděla, že tomu z příběhu nejde zabránit, aby ho Andrej zachránil. Tu trosku, tu ohavu, couru, parodií na smysl života... Nechtěla jsem, i kdyby to Andrejovi mělo ublížit. A víš co?
      Nakonec... Úplně nakonec, když se pohádali na schodech a Kiril se snažil osvětlit, proč Andreje podvedl a že nechtěl, že nemohl jinak, tak jsem plakala, protože jsem mu rozuměla a přála si, aby i Andrej rozuměl. Protože Kiril se vážně snažil, na rozdíl od Andreje, mu dát to, co druhý chtěl (malého Kosukeho) a na oplátku nedostal nic... Než ticho a odmítnutí a popírání Kirilovi osobnosti a jeho potřeb. To mne pak bolelo asi nejvíc, že na konci jsem ho chápala a bylo mi ho líto. Opravdu Andreje miloval. Ne víc, než já, ale miloval.. XD (já musela)...

      Nechci se ještě z touhle povídkou loučit, sebrala mne a nechce mne vrátit... A já nechci!! Nechci ji nechat být... Chci to ještě na chvíli prožívat a být toho součástí a cítit se živá a ne zbytečná a obyčejná a všední...
      Děkuji ti a kdyby v našem jazyce bylo slovo více, než díky, než vděk, poklona, uznání, obdiv, uctívání, zbožňování, potlesk, více než takhle slova, tak je tvé, za tento nádherný příběh, který v mém životě scházel a doplnil mi ho a mohla jsem zapomenout pro Andreje kdo jsem... A být jen... Někým jiným. Děkuji ti, DÉ.

      Vymazat
    3. Psala jsi mi zprávu, že jestli mi bude tvůj komentář nepříjemný, mám ho smazat. Není mi nepříjemný, a rozhodně tě nebudu odsuzovat za to, že komentuješ i trochu něco jiného, než jen povídku; protože - jak jsi psala - jsi se mnou prošla kus cesty a byla si svědkem mnoha slov "mimo povídky" a mého různého srovnávání se s ději v mém životě. Takže rozhodně nebudu vyčítat, že se odchyluješ od čistě povídek, protože já také bývám někdy příliš osobní (což bych možná jako autor být neměla, a možná to mým dílům škodí). A opravdu jsem ráda za všechny projevy toho, že ti na mé tvorbě (nebo i na mně) záleží. :)

      (Nikdy jsem si nevšimla, že je u komentů omezený počet znaků. Oh!) Jsem ráda, že ses nakonec k té povídce dostala, protože pro koho by byla víc, než pro takového milovníka V skrytu duše a Andreje?! U Kirilky se neshodneme - jak jsem si ráno četla poslední dvě kapitoly, tak jsem mu zase úplně propadla, protože je taková čistá "tragická sexuální bohyně" entita, v které se kříží jak Dada, tak Toshiya... a tady prostě neslyším žádný rozum, co se jich týká. Ale těší mne, že nakonec jsi ho pochopila. Protože celé Vepíšu v tvou krev bylo o hlubším pochopení postav, o jejich ještě bližším přiblížení... a opravdu jsem nadšená, že i po letech je někdo, kdo si to přečetl a pohltilo ho to. :)

      Vymazat