Vepíšu v tvou krev - kapitola sedmá

Tak mi to trochu trvalo, omlouvám se, že jsem vás nechala čekat.

Přiznávám, že takhle kapitola má vcelku drsnější obsah xD, ale líbí se mi, jsem s ní spokojená.

Příští kapitola spíše bude zase až za 14 dnů, protože v pátek mám dvě půl-zápočtové písemky a už se mi kupí rysy, co bych měla udělat.

Přejí příjemnou četbu.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise a Kroketovi.

[úvod|předchozí kapitola]

-I-

Zrůdný chlapec

7. kapitola

Raoul hnědovlasého nechal nejprve několik dní vlastním myšlenkám – sám jich měl plnou hlavu –, než se přece jen před setměním objevil pod jeho oknem a jako několikrát předtím na něj zapískal. Zůstal stát tak, aby ho mohl Andrej ze svého pokoje vidět, vůbec se nestaral o vychovatele nebo tajemného majitele domu. Jako chudý měl jediné vlastnictví – hrdost a nebojácnost –, proto nestál ve stínu. Přestože v domě spalo zlo, které by jej tam možná zahnalo, nevěděl o něm.

Avšak nedočkal se nikoho.

Andrej Alexejevič přišel k oknu, ale stejně neochotně, jako to udělal, i od něj odstoupil. Měl dost času, aby pochopil trest, přesto mu chyběla Raoulova hrdost a nebojácnost, aby se dokázal postavit problémům. Byl by nejraději kdyby neexistoval – buď on samotný, nebo Raoul –, avšak tyto dvě bytosti měly stálé místo v jeho mysli. Zaměstnávaly ho, nedaly mu spát, celé dny se točily jen kolem vztahu těchto dvou.

Jelizaveta Jevgeněvna si toho všimla a bez ostychu mu řekla větu, jíž ještě více rozbouřila vody již tak neklidné mysli. „Dávej si pozor, ta válka se pro Rusy nevyvíjí dobře, měl by ses rozhodnout, kým jsi.“

Rozhodnout se kým je.

Vždy toužil být Rus, ale bylo na něm toho málo ruského a i to málo prošlo tvrdou zkouškou, když jej monsieur Canet nechával protirusky vychovat. Ale od Francouze se také lišil. A svou druhou krev, tu část po matce vůbec neznal. Jaké vlastně bylo Japonsko?

Všude se k němu stavěli s despektem, protože měl své oči, svůj vzrůst a postavu. Jak by ho přijala rodná krajina jeho matky? Nikdy žádného Japonce neviděl, nebyl jistý, nakolik se od nich liší. Hovořilo se o tom, že všichni asiaté jsou stejní, on potkal neurčité asiaty a nebyl úplně stejný jako oni. Odlišovaly ho odstíny barev v jeho vlasech, očích, na kůži.

Když tak o tom přemýšlel, možná ho monsieur Canet zachránil před smrtí, když jej vyvezl z domoviny. Jak by se k němu nyní stavěli v Rusku, kdyby poznali jeho původ? A v Japonsku? Byl by pokaždé lynčován – v žádné z těchto dvou zemích nemohl najít domov.

Skutečně se započal dostávat do chorobného stavu. Trest a původ – nedostávalo se mu spánku, nechutnalo mu jíst a skrýval se před posledními paprsky slunce, aby náhodou neprojasnilo jeho chmury.

Jelizaveta Jevgeněvna udělala mnohem víc, než že jej donutila vždy vše nachystané pozřít a dokonce zůstávala až do večera, aby mu na spaní připravila mléko s medem, po kterém skutečně usnul. A znala i odvar z máku, kdyby ho bylo potřeba.

Přivedla Cyrila.

A právě s ním byl Andrej Alexejevič v pokoji, když na něj Raoul zahvízdal. Hráli šachy. Andrej přicházel figurku po figurce o výhru, ale v tu chvíli, kdy byl zavolán a nemohl odejít, nebyl nikomu vděčnější než mladému muži, co jej porážel. Vrátil se ke stolu a táhl svůj poslední tah.

Cyril na něj vzhlédl a zakroutil hlavou. „Nemohu říct, že by tvá hra alespoň chvíli byla nějaká světoborná, ale... kdo to stojí pod oknem, že tě vyvedl tolik z míry?“

Mladší mu neodpověděl a začal beze slova sklízet figurky do krabice, která byla taktéž šachovnicí. Pečlivě je ukládal, aby se neotloukly, protože jako všechno v domě jemu rozhodně nepatřily. Půjčoval si je v Canetově knihovně – jednou mu to bylo dovoleno, protože se chtěl naučit tu hru hrát – a nyní nastala druhá chvíle, kdy předpokládal, že je mu znovu dovoleno jejich zapůjčením prohloubit své znalosti.

Vychovatel to s ním vzdal, nejspíše pochopil, že strategie mu je vzdálená. A Cyril nevěděl, do čeho se pouští, nyní musel litovat. Přestože ho několikrát napomenul a dovolil mu změnit tah, vůbec si nezahráli.

Starší mladíka pozoroval a čekal na odpověď, ale ten zarytě mlčel. Ani jednou z těch tří příležitostí, co se s ním bavil, mu nepřišel hovorný, ale nyní mezi nimi leželo něco víc než jen nemluvnost. „Ublížil ti někdo... tam venku?“

Andrej k němu zvedl vyděšeně pohled a tím se prozradil, přestože jej hned zase sklopil. Zaklapl dřevěnou krabici a uzamkl ji. Nemělo smysl zapírat, to gesto jej prozradilo a on si byl vědom toho, jak moc čitelným se pro ten okamžik stal.

Cyril s tou informací nedokázal nijak pracovat. Nebyl připraven řešit Andrejovy problémy, nebyl mu tak blízko, aby vůbec chtěl. Ano, litoval ho a nedělalo mu problém, aby mu věnoval několik hodin pozornosti, protože té měl hnědovlasý nedostatek; ale tím jeho starost a ochota končily, protože Andrej Alexejevič zůstával cizí.

Hnědovlasý se zhluboka nadechl. „Měl byste jít...“ šeptl. Vychovatel ho varoval, aby se s Raoulem nestýkal, neměl právo na pomoc, proto se mu nedostávala. „Jsem unavený a pan Canet se brzy vrátí, nebyl by rád...“

„Ten tajemný pan Canet,“ utrousil Cyril, přesto vstal. „Líze by se nelíbilo, že jsem ti nepomohl, pokud cokoliv potřebuješ... tak řekni.“

Andrej zakroutil hlavou. „Nepotřebuji, aby mi někdo pomáhal,“ možná se přece jen od Raoula naučil hrdosti.

„Jen slabí lidé žádají o pomoc,“ řekl mu na to druhý a vzal ho za ramena, aby se mu podíval zpříma do očí, „ale ani silní nejsou tolik hloupí, aby ji odmítli, když jim ji někdo nabízí.“

Mladší sklopil pohled a zhluboka se nadechl. Nedokázal s ním řešit, co se mu stalo. Bylo to odporné a ponižující, takovým v očích bratra svého vychovatele nechtěl být. Mohl to jen zamluvit. „Co vás vedlo k tomu, abyste se na rozdíl od ostatních z vaší rodiny vzdal svého ruského původu?“

Cyril jej pustil. Jako kdyby se ho tou prostou otázkou dotkl nebo jej hluboce urazil. Nebylo slušné se na něco takového ptát – Andrejovi to došlo až příliš pozdě. Avšak to druhý chtěl mluvit v intimní rovině!

„Nevzdal jsem se svého původu, jen jsem se naučil, jak se přizpůsobit,“ odpověděl nakonec Cyril a vydal se ke dveřím. Hnědovlasý jej následoval, nebylo slušné nechat návštěvu, aby sama opustila dům. U vychovatele a kuchařky stál před jinou situací než v případě Cyrila, kterého Canet neplatil.

V tichu sešli schodiště.

Když bylo hloupé nepřijmou pomoc, jaké se pak muselo zdát, když ji nejen odmítl, ale ještě se zachovat tak, že mu znovu nikdy nebude nabídnuta?

Cyril se zastavil u vchodových dveří a oblékajíc si kabát se na Andreje znovu podíval, jako kdyby váhal, zda má cenu mu věnovat další slova. „Myšlenky skvělých mužů jsou krásné, hlásají mír, svobodu a rovnost, ale dnes ani zítra nenastane jejich doba. Ve skutečnosti hlavně záleží na jméně a původu, protože obyčejný člověk se od toho ideálního z velkých myšlenek až příliš liší. A nepomůže se k těmto obyčejným lidem – k tobě nebo ke mně – chovat humánně, vychovávat je dobrým příkladem a myslet si, že svět směřuje k dobru – to je ta největší chyba, důvod proč nejsou tyhle velké myšlenky nic víc než naivní tlachání.“ Odmlčel se a dopnul si kabát až ke krku. „Znáš přísloví – kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti?“

Andrej opatrně kývl. Rodila se v něm pohnutka, jíž se sám bál.

„Musíš se přizpůsobit,“ Cyril se tvrdě podíval do jeho očí, „ale to je jen cesta, jak se dostat do smečky. Pokud chceš v ní něco znamenat, nestačí ti výt, musíš s nimi lovit, soupeřit o moc a pokořit jiné.“ Otočil se ke dveřím a otevřel je. „Přes všechny velké myšlenky – právě taková je lidská společnost.“

Andrej Alexejevič se mohl narodit vlkem, ale nenarodil. Musel pak být s určitostí člověk? Nebo jeho pravá přirozenost ležela jinde?

Zkrvavenou rukou několikrát zabouchal na dveře pro služebnictvo, aby se dostal z té děsivé chodby plné krys a vstoupil do doupěte připraven si své místo vydobýt. Stát se členem smečky, možná i někým smečce nadřazeným. Nesl jim dary, pro začátek.

Když Gilbert otevřel, krátce se mu uchechtl a bývala by následovala poznámka, zda mu chybí chuť jeho péra v puse, ale výrazem v Andrejově tváři a krví na ní a na rukách byl v okamžiku zaražen. Zůstal stát, prsty stále svíral dveře a nebyl si jistý, zda to, co před sebou vidí, je člověk. Andrejovy rysy hrály v prospěch každé myšlence, že není.

„Co se děje?“ protáhl svým obvyklým světáckým způsobem Raoul, který seděl na svém křesle a pokuřoval dýmku. „Pusť ho dovnitř.“

Avšak nebyl to příkaz Raoula, co donutilo Gilberta od dveří odstoupit, ale náhlý strach, když se k němu natáhla zakrvácená ruka hnědovlasého.

Andrej se postavil před vůdce zlodějů a s odhodlaným pohledem sáhl do kapsy kabátu, aby posléze mohl z dlaně vysypat na zem nějaké šperky a mince. Vše od krve, protože je získal svým způsobem. Způsobem, v němž mu smrt byla vzdálená, a přestože lovil, zabořil kudlu do útrob bohatě vypadajícího muže a zopakoval to tolikrát, co bylo třeba, stále nepoznal cenu života a bolest, jakou smrt přináší ne mrtvému, ale jeho blízkým.

Nelitoval.

Stál přede všemi a děsil je především tím, jak necitelným se od Caneta naučil být. Byl jiný než oni, protože ani Raoul nikomu takto definitivně a absolutně neublížil, rvačky či zmlácení na rozdíl od vraždy měly své hranice.

„Jsi... zraněný?“ pokusil se černovlasý navrátit Andrejovi iluzi, kterou si o něm vytvořil. Znovu z něj udělat chlapce, který mu imponoval svým vzdorem a asijským půvabem. Navrátit jeho smutným očím osamělost, nikoliv v nich vidět nemilosrdného lovce a vraha.

Andrej jen zakroutil hlavou a vytáhl zbytek věcí ze své kapsy, aby je stejně dramaticky upustil na zem. „Teď již mezi vás patřím, ne?“ sám svůj hlas nepoznával. Byl tvrdý a zároveň i vzdálený.

Raoul vstal, jako kdyby pod ním někdo křeslo podpálil. Pohlédl na něj, poté na zaraženě stojící čtveřici zbylých chlapců, kteří – i přesto kým byli – měli strach. Byly tu všichni ti, kterých se to týkalo. „Vypadněte odsud,“ řekl jim a oni na nic nečekali, stáhli ocas mezi nohy a utekli.

Černovlasý několik okamžiků stál jen naproti Andrejovi a prohlížel si ho, hledal ten pomyslný sloup, který bylo potřeba podepřít, aby most jejich vzájemné komunikace se stal stabilní a on se nemusel bát, že se z něj zřítí a pozbude svého postavení. Nemohl se chovat stejně vyděšeně jako ostatní, i když nejspíše byl, protože takový by se nemohl považovat za vůdce. Hnědovlasý se nesměl dostat v žebříčku nad něj – nemohl mu to dovolit, přestože se rozhodl, že ho nevyžene. Chtěl si jej nechat u sebe – s iluzí o tom, kdo je, nebo bez ní – za každou cenu.

Protože Andrej nabízel, co nikdo z jeho přátel nedokázal. A Raoul by to nikdy nerozdal, kdyby dokázal ovládnout svůj vztek. Ale když tehdy nedokázal – je strach, jiná emoce, co musí ovládnout.

„Zabil si jednoho?“ dostal ze sebe nakonec – nelíbilo se mu, jak kostrbatě to znělo. „Vypadá to jako od jednoho o něco bohatšího chlápka,“ dřepl si, aby začal zvedat jednotlivé cennosti a mince. Vystavil se nebezpečí, dostal se do nevýhodné pozice, ale to přesně musel, aby ukázal, že se nebojí. Odhalil vyzývavě krční tepnu před šelmou a zářil tak sebejistotou, že mu nemůže ublížit.

Hnědovlasý pouze kývl. Sledoval jeho počínání. Vyděl ho několikrát přepočítávat lup, vždy se do toho plně pohroužil a trochu nakrčil čelo. Bral to svědomitě jako máloco.

Raoul k němu natáhl ruku. „Všechno, tady si nikdo neškudlí pro sebe,“ utrousil. Možná by Andrej skutečně byl schopný jím opovrhovat stejně jako ostatními, kdyby černovlasý nedokázal, že jej nejde obelstít. Mladší vytáhl těch několik mincí, co mu zůstalo v kapse, a položil je do mladíkovy dlaně.

Ten je přepočítal, všechno ze země zvedl a vytáhl ze skrýše v podlaze pod svým křeslem truhlici, kde své naloupené poklady uchovávali. Dal tam vše a znovu ji schoval.

Andrej čekal, co se bude dál dít. Dosáhl, čeho chtěl?

„Měl by ses umýt,“ utrousil Raoul a přešel nejprve k prvním dveřím, aby je uzamkl, než se vydal hlouběji do domu. V přízemí byla koupelna, kupodivu se zdálo, že funkční a používaná. Hnědovlasý si nebyl jistý, ale měl za to, že druhý zde bydlí a do svého domova se nevrací, přestože se svým nevlastním bratrem je v kontaktu a ten doma zůstává.

Zapálil pod kotlem s vodou a přiložil tam tolik, aby měl oheň dostatečnou sílu obsah brzy ohřát. Pak pokývl k Andrejovi, ať se umyje v umyvadle. Kupodivu voda z kohoutku stále tekla, aniž by tento dům byl obydlený několik desítek let.

Hnědovlasý si umyl ruce a tvář pod studeným proudem, dokonce dostal i kousek mýdla.

„Jak jsi to udělal?“ Raoul zůstával sedět na okraji vany, přestože druhý mladík svou očistu vykonal.

Andrej Alexejevič jen pokrčil rameny. Sám si nebyl jistý, jak se to stalo. Smysl, co nedokázal pojmenovat a dříve nevěděl, že jej vůbec vlastní, ho vedl, když muže lákal do pasti. A když jej měl v odlehlé uličce, jednoduše bodal – „Nožem.“

Raoul vstal a vzal mladšího za ruku, protože si všiml, že jeho černý kabát je zahnědlý krví na konci rukávu. „Neviděl tě u toho nikdo?“ Byl rád, že Andrej zakroutil hlavou. „To je dobře,“ věděl, že pokud nezabil nikoho významného, případu se budou chvíli věnovat a nakonec ho odloží, pokud nenajdou někoho, na koho by to mohli hodit. „Sundej to,“ řekl, avšak naproti tomu ho spíše svlékl, než by jej nechal, aby tak učinil sám.

Přešel k umyvadlu a začal z rukávu kabátu krev vymývat.

Andrej si všiml, že i jeho bílá košile má ten samý problém. Bezmyšlenkovitě si rozepnul vestu a sundal si ji, než začal kasat z kalhot košili. Raoul se po něm ohlédl a poprvé za několik dnů ho Andrej viděl se usmát. „Počkej.“ Kabát přehodil přes židli, která nejspíše sloužila k odkládání oblečení. Poté zkontroloval teploměr na kotli. „Ještě s tím svlékáním vydrž.“

Hnědovlasý si ho zkoumavě prohlížel. „Nepotřebuji se okoupat.“

„Potřebujeme,“ opravil ho Raoul a překonal vzdálenost mezi nimi, aby mu stáhl z vlasů stuhu a mohl si ledabyle jeden jeho pramen namotat na prsty. Andrej ovšem, dříve než to stihl, uhnul jeho doteku a odstoupil o krok dozadu.

„Tyhle věci s tebou už nebudu dělat,“ zamračil se, „abys ze mě udělal vaši děvku.“

Černovlasý se na něj – dalo by se říct něžně – usmál. Znovu mezi nimi překonal vzdálenost a pohladil ho po tváři. „Zapomeneme na to,“ šeptl a přivřel oči, „nevěděl jsem, že bys pro mne skutečně zabil. Teď už vím, že jsi je můj.“

Raoul z nastalé situace dokázal vytěžit vše, možná i něco k tomu navíc. Polapil Andreje do své sítě a on vzal za své, že to nakonec všechno udělal pro něj. Zabil, aby s ním mohl být a nikdo se mezi ně dva nepletl. Již jeho nově nabytou pozici po boku Raoula neohrožoval zbytek smečky, protože on pro Raoula dokázal mnohem víc než oni.

Miloval jej, tak to bylo. Až nyní mu docházela síla toho, co udělal, nikoliv však loupežné vraždy, ale síla vyznání.

Podíval se oddaně do modrých očí a znovu propadl síle Raoulovy osobnosti, tentokrát však zůstal už napořád lapený, protože netoužil uniknout.

Leželi nazí pod dekami a zatuchlou duchnou, aby na ně nemohl chlad nevytopeného pokoje v zimě. Tiskli se k sobě a bylo to zvláštně nevinné a čisté, jako dvě děti, andělé. Nejen Andrej Alexejevič, ale tentokrát i Raoul, tudíž se dalo říct, že si ve vaně vzájemně vypomohli. Avšak teď v tom zůstalo jen nepatrně sexuálního. Zrodilo se to mezi jejich spojenými dlaněmi, čistá potřeba přítomnosti druhého a souznění beze slov. Černovlasý mladšího nechtěl pustit ze své náručí, svíral ho pevně a přitom byl stále něžný. Vdechoval vůni hnědých pramenů a uvědomoval si, co za krásu si podmanil.

Již při koupeli byl omámen. Pod vrstvami oblečení se skrýval poklad, nedotknutý a o to šťavňatější. Nebyl jablkem – to bylo příliš obyčejné a nevýrazné chuti. Andrejova pleť měla krásnou bílou barvu s jemným žlutým, asijským nádechem, voněla, byla hebká jako dítěte a chutnala nevinností. Vnímal ji všemi smysli a mazlil se s ní.

Postavu měl pěknou, přestože se zdál nesmyslně – k jeho životu v bohatém domě – pohublý a křehký.

Černovlasý byl vyšší, svalnatější, celkově mužnější, ale Andrej nevypadal jako dívka, spíše ustrnul na půli cesty, zůstal svým jedinečným, jemným a půvabným orientálním třetím pohlavím. Snad jednou bude mužem, ale na to by musel zestárnout ze svých jinošských let.

Raoul se s ním celou dobu ve vaně spíše mazlil, než-li by od něj vyžadoval vlastní ukojení – tolik mu učaroval. Chtěl si ho celého vepsat do paměti a prozkoumat ho, aby nalezl tajemství, díky němuž byl tolik neodolatelný.

I nyní ležel za ním, tiskl se hrudí na jeho záda a rozkrokem se otíral o hýždě, ale necítil se, aby mu vzal ty zbytky nevinnosti, co si zachoval i přes jeho snahu si z něj udělat děvku a vraždu. Držel jej v náručí, protože jej sám potřeboval. Pevně se natisknout na lidskou bytost a cítit její teplo. Matku již mnoho let neměl a otcovo objetí ani jako dítě nevyhledával. Hledal klid a bezpečí, a přestože on byl ten silnější a snažil se vše kontrolovat, u Andreje obé nacházel.

Políbil ho na rameno a chtěl se kousek posunou, ale zabručení Andreje mu to nedovolilo – nechtěl ho budit, když usnul. Sám zavřel oči, pozbyl potřebu chránit své či jeho bezpečí. Jen si užíval ticha mezi nimi.

Raoul se probudil až ráno, mezi všemi pachy přikrývky tam dokázal rozeznat i Andrejovu vůni, přestože on tam již nebyl a podle chladu, který černovlasého obklopoval, už to byla chvíle, co odešel. Vstal z postele a natáhl na sebe kalhoty. Býval by se šel přece jen podívat, zda jeho nocležník nezůstal někde v domě, ale bylo na to příliš chladno. Oblékl i zbytek svého oblečení, které měl přehozené přes křeslo u krbu a to mu dalo příležitost zaslechnout hlasy z chodby.

Urychleně přešel k místu, kde schovával kudlu, ale nakonec je rozpoznal: Fabrice s Laurentem.

Odložil dýku na její místo a zabalil se do svetru. Počkal až zaklepou, poté jim řekl, že mohou vejít. Předpokládal, že když Andrej odcházel, nechal vchod do domu nezajištěný zástrčkou. Jiné rána sem nikdo nemohl – Raoul měl rád své bezpečí, dům zůstával otevřený jedině, když v něm nikdo nebyl nebo ojediněle, pokud seděli v hlavní místnosti ostatní a na někoho se čekalo.

„Brý ráno,“ pozdravil ho Fabrice, Laurent si ho jen pečlivě prohlížel – od toho okamžiku, co je černovlasý přistihl s Andrejem, jejich přátelství bylo chladné, oboustranně. Přesto mu věřil – věřil jim všem. „Trochu jsme se o tebe báli, když si tu zůstal se Šikmoočkem.“

Raoul v odpověď jen zabručel a protřel si dlaněmi paže. Bylo syrovo. Pohledem přelétl pokoj, než se z něj vydal pryč. Předpokládal, že ho budou následovat. V místnosti u vchodu se již topilo, posadil se do svého křesla – ale nejprve vytáhl z pod něj krabici s bohatstvím – a začal si prohlížet, co Andrej donesl. „Bude chvíli trvat, než to budeme moci prodat.“

„Ty peníze moc k užitku nejsou,“ přidal se Fabrice a vzal bankovky špinavé od krve. „Tyhle nám nikdo nevezme. Můžeme s nimi leda tak zatopit.“

Raoul si všiml zvláštního pohledu Laurenta, kterým se na něj díval. Oplatil mu ho, poté promluvil na druhého mladíka: „Dojdi dolů pro nějaké dřevo, Fabe.“ Ten si povzdechl – dveře nanesli před chvílí –, ale šel, určitě ovšem také vycítil, že to jen oni dva chtějí zůstat o samotě. Každý si musel všimnout, že se mezi ně cosi vetřelo a jen málo podnětný by si nevšiml, že zrovna ten den, co jim všem Andrej posloužil.

„Co tě žere?“ Raoul zvedl bradu a na tváři se mu objevil úšklebek.

Laurent naopak přísně sevřel rty – často se nemračil, ale o to to více vyznělo. „Co asi...“ přistoupil k němu. „To ty za to můžeš,“ obvinil ho, div že mu nezabodl prst do hrudi.

„Aby zabil jsem po něm nechtěl.“

„Jasně, že ne,“ odfrkl si, přesto jej dále obviňoval upřeným pohledem. „Vždyť bylo jasné, že se s tím nevyrovná... mít ptáka v puse je dost ponižující, sám to víš.“

Raoul se vymrštil z křesla a dal mu ránu. Tohle nehodlal poslouchat. „Pokud jsi ho chtěl píchat, tak máš smůlu,“ zavrčel a odfrkl si. „Posbírej to!“ poručil, co se týkalo rozsypaného bohatství, které spadlo při tom prudkém pohybu z jeho klína.

„Proč bych měl?!“ Mnul si bradu, do které dostal.

Černovlasý se na něj podíval pohledem, který jasně dával najevo, že to není jen Andrej, kdo dokáže zabít.

„Každej ví, že jsi taký slaboch, že vždycky, když se ukážeš doma, tatíček tě donutí mu posloužit,“ Laurent se do něj pustil, jako kdyby mu bylo úplně všechno jedno, „tak tady ze sebe nedělej pána. Jsi jen čubka svého fotříka a asi se ti to líbí, když si taková zasraná bukvice.“

Raoul si něco takového nemohl nechat líbit, vrhl se na něj, i když si nebyl jistý, jestli ho dokáže přeprat. Byl to souboj o vůdcovství ve smečce? Zápas, v kterém vítěz bere naprosto vše, protože pokud by Raoul prohrál, ztratil by jediné místo, v kterém na něj otec nemohl – tenhle dům patřil pouze vůdci, i když Laurent jej vůbec nepotřebuje. Stejně tak by ztratil i Andreje?

Když Fabrice vyběhl znovu do patra, protože slyšel, jak v pokoji něco mládí, už je od sebe nebylo možné odtrhnout. Jako dva pouliční psy bránící si své teritorium, dávali do toho vše. Nestalo se, že by se někdo pral až tak vážně – vždy to byly spíše bratrské potyčky, ale v tomto souboji se rodili nepřátelé.

Poražený bude muset odejít. Možná následovaný věrnými... nebo – spíše – sám.

Naštěstí v tu pravou chvíli přišel Gilbert a pomohl Fabriceovi ty dva od sebe odtrhnout. „Co to, kurva, děláte?!“ obořil se na ně, sám udýchaný, protože se Raoul, kterého držel, snažil stále vyškubnout.

Laurent byl ochotný se uklidnit mnohem dříve než druhý, ale se svými narážkami nepřestal: „Jen se mi nelíbí, že tady náš pan ó velký vůdce chce nastavovat svou prdelku Šikmoočkovi stejně jako tatíkovi.“

Raoul se znovu vzepjal a podařilo se mu téměř opět dostat k Laurentovi, Gilbert ovšem zareagoval dost rychle a stejně tak Fabrice, který svého kamaráda, co měl pod dozorem, odtáhl dozadu hned v první okamžiku, i když už téměř byli u stěny a za chvíli unikat nebudou moci.

Všichni si uvědomovali vážnost situace, tohle se jen slovy vyřešit nedalo, proto mezi nimi zůstalo ticho přerušované vrčivými nádechy.

„Já jsem říkal, že tu asijskou špínu nám byl čert dlužen,“ ulevil si nakonec Gilbert a otočil na sebe Raoula, „ukázal si, že ho můžeme mít všichni, tak o čem to tady pak je?“ Záměrně vynechával pasáž o Raoulově vztahu s otcem. Všichni o tom věděli – některé věci nebylo možno utajit a Raoul se pokaždé, když byl zneužit, zavřel ve své ložnici a několik dnů nevycházel, tudíž všem to muselo dojít.

Černovlasý si až nyní uvědomil, že skutečně tím svým trestem mimo jiné i dal povolení ostatním, aby si s Andrejem dělali, co budou chtít. Kývl, i když je nehodlal nechat, aby jeho Andreje využívali. Ovšem uvědomoval si, že musí i nadále vypadat, jako kdyby mu na něm nezáleželo. Používat někoho na vlastní ukojení bylo v pořádku, i když to byl chlapec, ale milovat ho? Tohle bylo nepřípustné, stejně jako mu nabízet vlastní tělo – o tom byla celá ta rvačka.

„A ty bys ho chtěl?“ nadhodil Fabrice. „Ten kluk to nemá v hlavě v pořádku, není to poprvé, co jsem viděl vraha, ale on... byl jiný, bez výčitek, jako kdyby ho to vůbec nebralo. Takový... fakt po takové děvce, ještě když je to kluk, nehodlám sáhnout.“

Laurent i Raoul se po jeho slovech uklidnili, protože byla pravdivá a obsahovala cosi děsivého. Existovala malá naděje, že si Andrej Alexejevič uvědomí, co udělal, posléze, po několika dnech – u některých to tak bylo –, ale skutečně se nezdálo normální a ani správné, aby vrah neměl výčitky. Takových lidí se i děti ulice bály.

„Hmm, měli bychom si najít nějakou hezkou malou kurvičku,“ poznamenal Gilbert, „zavřít ji tady v nějakém pokoji a mít ji...“

„A pak by ti začala břichatět a co my s ní? O nějakého neurčitého fakana bych se starat nechtěl,“ utrousil Raoul, ale zdálo se, že napětí z nich na nějaký okamžik opadlo. I když ten spor skutečně nebylo možné tak lehko zapomenout – souboj o vůdcovství ve smečce zůstává cítit, dokud se nezmění řád.

[další kapitola]