Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

sobota 22. února 2014

Vepíšu v tvou krev - kapitola čtvrtá

Mám to napsané už týden - plus velkou část 5. kapitoly -, ale včera jsem byla nějaká unavená, abych si to po sobě přečetla, nakonec přišel Josif, vyvalil se a drbajíc ho na břichu jsem usnula. Tak až dnes...

Přeji příjemnou četbu.
Děkuji Vlarise a Kroketovi za komentář k předchozí kapitole.

-I-
Zrůdný chlapec

4. kapitola

Trvalo to asi další týden, než byl Andrej Alexejevič schopen s pomocí sejít schodiště a najíst se v jídelně. Rozmohl se mu kašel, ale Jelizaveta Jevgeněvna to označila za znamení, že již nemoc opouští jeho tělo a dovolila mu vstát z postele. Stále na něj úpěnlivě dohlížela, avšak od chvíle, kdy konečně dostali jeho teplotu pod kontrolu a přestal být stále sužován znovu a znovu se vracejícími horečkami, už si dovolila odcházet, spát ve své posteli a pracovat na rodinném pohodlí jejich vlastního měšťanského bytu.
Andrej se posadil ke stolu a unaveně pro sebe usmál, nic se nezměnilo, jedno kolik lidí bylo v domě, stejně snídaně v té velké jídelně byla nachystána jen pro něj a on tu seděl sám. Jen pro tentokrát cítil alespoň mírný hlad, i když ne nijak silný. Pokusil si nalít čaj do šálku, ale konvička byla moc těžká a on zesláblý. Chvíli ji pozoroval, než si složil ruce do klína a povzdechl.
Dokonce si chvíli myslel, že umře. Avšak ta myšlenka přišla až po těch nejhorších horečkách, při nich vůbec myslet nedokázal. Tedy se brzy na to začal uzdravovat, ale stejně to nebylo vůbec nic příjemného. Už jen pro to oslabení.
Přivřel oči a znovu se natáhl pro konvici. Nechtěl zvonit na kuchařku jen, protože potřeboval nalít čaj. Stoupl si, obešel stůl z boku, aby ji mohl lépe uchopit, a poté konečně si nalil. Zadýchal se u toho a musel si sednout. Nechtěl kašlat a držel to v sobě.
Doufal, že se spraví i tohle. Pokud by nemělo, raději by znovu nepřemýšlel. Protože myšlenky na vlastní neschopnost byly nesnesitelné.
Ohlédl se po zvuku kroků. Kolem otevřených dveří procházel mladší bratr Andrejova vychovatele. Hnědovlasý ho několikrát zahlédl, avšak nikdy ne natolik dlouho, aby ho mělo smysl brát na vědomí, když se tu pouze zřídka zjevoval, zatímco Krasin a jeho žena s ním bývali většinu dne. Mladý muž se zastavil, nakoukl dovnitř, a poté zamířil k němu.
Andrej Alexejevič si bezděky uhladil vlasy – musel vypadat hrozně, vůbec ne jako reprezentativní hostitel, když tu tak seděl a na ramenou mu ležela veškerá tíha jeho lidského bytí v nemoci.
„Něco pro tebe mám,“ šeptl spiklenecky plavovlasý a vytáhl z kapsy malou tyčinku čokolády. „Ale nikomu o tom neříkej.“ Položil ji na stůl a počkal si, až chlapec poděkuje, poté se otočil k odchodu.
„Po-posnídáte se mnou?“ vyhrkl Andrej Alexejevič, čímž ho zastavil.
Krasin se na něj podíval, poté prozkoumal, co vlastně snídaně nabízí, nakonec kývl a přisedl ke stolu. „Nehodí se to,“ utrousil spíše pro sebe. Bylo mu ovšem hnědovlasého líto – to jediné jej motivovalo i k tomu dárku –, vypadal stále slabě a jeho mandlové oči měly nešťastný lesk. Něco mu říkalo, že kdyby odmítl, chlapec by jej poprosil. A on samotný takové pocty a ponižování druhých nepotřeboval. „Jsem Cyril,“ na rozdíl od zbytku rodiny se smířil s tím, že už nejsou v Rusku – nejenže mluvil francouzsky, ale jeho projev byl prostý rusismů. „Mladší bratr Ivana. Vlastně bych se s tebou vůbec neměl bavit, Andreji.“ Mávl nad tím rukou a spojil ten pohyb s ukořistěním jednoho rohlíku.
„Protože jsem nemocný,“ odtušil mladší a povzdechl si.
Podíval se na čokoládu. Bylo to od Cyrila milé. Jedl ji jen jednou, jelikož takové pochutiny nepotřeboval k životu, tak se zdálo zbytečné mu ji kupovat. Přesto si pamatoval, že mu chutnala. Monsieur Canet mu dával všechno jídlo, ale on vycítil, že být obdarován je něco jiného než živen.
Mladý muž si ho poočku prohlédl. Z jeho nemoci si nic nedělal, ale věděl, že zaměstnavatel Ivana Ivanoviče by z jejich společných chvil nebyl nadšený. Cyril si ovšem nemyslel, že na něj se tahle pravidla také vztahují; nebo spíše si nemyslel, že má muž, který jemu osobně nedává žádné peníze, právo rozkazovat, co bude a nebude dělat. „Už vypadáš mnohem lépe,“ převedl řeč jinam.
Andrej Alexejevič k němu zvedl pohled. Cítil se jako dítě, když s ním takhle mluvil – hlavně, protože mu tykal. A nebyl rád, protože nevypadal o tolik starší, aby si něco takového mohl dovolit, když i jeho vychovatel mu vykal. Avšak nakonec byl rád za společnost a nechtěl o ni přijít. Kývl, poté se sám natáhl pro rohlík.
Vypil čaj, když trochu vychladl. Stále měl pocit žízně. Zadíval se na konvici, ale nechtěl se znemožnit, tak si místo toho začal mazat rohlík máslem.
Plavovlasý odložil ten svůj a natáhl se, aby mu nalil do šálku. „Ale Líza říkala, že bude ještě chvíli trvat, než nabereš zpátky sílu.“
Mladší si ho vyděšeně prohlédl. Poznal na něm, že mu to dělá takový problém? Musel působit jako naprosto neschopné dítě. „Až se uzdravím, všichni odejdou, že?“ zeptal se potichu, i když vlastně ani nevěděl proč. „Je tu teď tolik lidí.“
Oni tři a kuchařka – to mu přijde hodně na takový dům? - podivil se pro sebe Krasin a neodpověděl mu na to nic, protože nebylo co. Několikrát kousl do rohlíku, než se pousmál. „Chtěl bys, abych za tebou někdy přišel?“ zeptal se. Zase v tom byla čistá lítost nad osamělým chlapcem.
Andrej Alexejevič spěšně zakroutil hlavou, i když by strašně chtěl, ale nehodlal nikoho prosit. Ani předtím, když by se druhý rozhodl s ním nesnídat, by ho neprosil. Tak dlouho se snažil na sebe upoutat upírovu pozornost, až nakonec pochopil, že nebude viděn, pokud jej ti druzí nechtějí vidět, i kdyby se snažil sebevíc. „N-nemusíte si dělat... nemusíte se obtěžovat,“ dostal ze sebe a sklonil pohled na ubrus.
Krasin jen pokrčil rameny. Kdyby jej to tolik obtěžovalo, nenabízel by.
Nadechl se, aby něco řekl, ale uslyšel za nimi hlas svého bratra, který mluvil se služebnou, když vycházel z kuchyně. „Schov si to, myslím, že by Líza čokoládu ještě nedoporučovala,“ mrkl na hnědovlasého, prstem k němu tyčinku posunul blíž, když vstával a druhou rukou si bezděčně utřel tvář, aby si byl jistý, že na ní nemá drobky.
Poté spěšně opustil místnost.
Andrejovi došlo, že nechce být viděn jeho vychovatelem, jak se s ním baví. Dojedl v tichosti rohlík, dopil čaj a vydal se šouravým krokem zpátky do pokoje.
Možná kdyby raději předtím zemřel, pokud svět navždy bude takové místo.

Jak předpokládal, po ty dva týdny, co se léčil, postupně odcházeli jednotliví členové rodiny Krasinovi. Cyrila od jejich společné snídaně neviděl, Jelizaveta Jevgeněvna s ním každý den byla méně a méně, až ho nakonec políbila na rozloučenou na čelo a už se neukázala, a Ivan Ivanovič znovu začal chodit jen na několik hodin, jak se vracel k jejich učebnímu řádu.
Andrej se nervózně nadechl, když po skoro měsíci poprvé otevíral domovní dveře, aby se šel projít. Podzim odevzdával žezlo zimě. Oblékl se teple, i tak to ovšem cítil. Nepříjemný vítr se mu opřel do tváře a on tiše zakašlal. Přitáhl si límec kabátu ke krku a zalitoval, že mu připadalo brzy na šálu. Věděl, že se nebude procházet dlouho, ale nutně potřeboval odejít z domu, protože ten ho za dobu, kdy z něj nemohl vůbec odejít, neskutečně tísnil.
Snad i přítomností upíra, co byl celé noci v knihovně a nikdy jej nenapadlo se třeba jen optat, jak Andrej bojuje s nemocí.
Vydal se po ulici směrem k parku. Šel pomalu a prohlížel si, jak se okolní domy změnily. Některé vypadaly neobydlené, v jiných začalo žít více rodin naráz. Ale výraz ulice zůstával stejný. Ruku na rameno mu položilo uvědomění, že by mohl chybět i desetiletí a stejně by si toho nikdo nevšiml.
Jeden bezvýznamný člověk bez vazeb ztracený mezi lidmi. Kde najde domov? Kde sám sebe?
„Hej ty!“ ozvalo se za ním a on se otočil, přestože nepoznával hlas, co na něj křičel a oni nevěděl, zda je to vůbec na něj. Běžel za ním světlovlasý chlapec v otrhaném oblečení, určitě mladší než on a tvářil se rozzlobeně. „Mám tě přivést za bráchou,“ vyhrkl a zcela dětsky jej chytil za ruku a táhl zpátky ulicí.
Andrej Alexejevič se bezděčně nechal vést, i když se mu nelíbilo to rychlé tempo chůze. Nechtěl se zadýchat – ještě stále k tomu měl náběhy, stejně jako se snadno rozkašlal.
Trochu znejistěl, když ho chlapec nevedl do domu, v kterém bydleli Vannierovi. „Kdo je tvůj bratr?“ zeptal se a konečně škubl rukou dozadu, takže se dítěti vysmekl a nenechal sebou dál vláčet.
Mladší se na něj podíval ještě o něco rozzlobeněji a nakrčil obličej. Viděl v jeho tváři opovržení, přestože si nebyl vědom, čím si jej mohl zasloužit. „Když brácha řekne, že za ním půjdeš, tak půjdeš!“ trval na svém – div, že nedupl, aby svá slova utvrdil.
Hnědovlasý si založil ruce na hrudi a zakroutil hlavou. Chvíli stáli na ulici. Oba vyčkávali. Nakonec chlapec zaútočil a kopl Andreje pod koleno. Poté se rozběhl pryč. „Nepoběžím za tebou!“ křikl na něj Koreljov a několikrát dlaní přejel po bolavém místě, než se narovnal. I tak chvíli postál na místě a vyplatilo se to.
Z boční ulice, kam chlapec zaběhl, vyšel Raoul a jen na něj pokývl. To už Andrej Alexejevič rád šel.
Počkal si na něj, poté bez jediného slova jej vedl dál, až došli k jednomu z na pohled neobydlených domů. Tísnil se mezi dvěma dalšími zašedlý, nehezký a starý. Všechny dveře i okna měl zatlučené, omítka opadávala a takhle ve stínu z něj šel strach. Andrej si ho raději ani blíže neprohlížel.
Černovlasý se rozhlédl okolo, poté odtáhl desky, kterými byla chráněna díra ve zdi. „Běž,“ pobídl svého společníka a nechal jej prolézt do tmy nevelkým otvorem. Poté se také protáhl, upevnil desky, jak předtím byly, čímž zamezil všemu světlu a v stísněném prostoru se přitiskl na záda hnědovlasého. „Vpravo je schodiště, pokračuj dál,“ navigoval ho, přičemž mu dlaň opíral o záda.
Hnědovlasý natáhl ruce dopředu a natočil se tím směrem, aby mohl vykročit do temnoty. Našlapoval opatrně, protože nevěděl, kdy narazí na první schod. Avšak dříve, než se to stalo, něco pod jeho nohama zapištělo. Nejspíše šlápl nějaké myši – až kryse – na ocas. Skousl si ret, aby sám nezakřičel a pokračoval dál. Byl rád za pevné nadkotníkové boty, že se mu ten hlodavec nemohl zahryznout do nohy. Doufal, že ve tmě nečíhá nic tak velkého, aby dosáhlo až na jeho lýtko.
Raoul se stále držel za ním, dlaní stále spočíval na jeho zádech. Když po schodišti došli ke dveřím, natáhl se přes hnědovlasého, aby na ně pětkrát zabouchal ve vlastním, domluveném rytmu.
Na to znamení je otevřel jeden z těch mladíků, kteří předtím Andreje zmlátili. Vysoký, světlovlasý, s širším křivým nosem a hranatou bradou. Do místnosti za dveřmi pronikal již dostatek světla. Byla poměrně velká, ale bez nábytku a s potrhanými tapetami.
Takže celou cestu šli chodbou pro služebné? Proto Andrej Alexejevič cítil kouř, musela tam někde dál být dvířka do kamen, v místnosti stále jen jejich zdobná část a vyhřívala ji.
V kamnech stápěli zbytky dřevěného obložení; druhý – nepatrně pihatý – z těch, co Andreje předtím zbili, je zrovna lámal – pokud byly dost ztrouchnivělé – přes koleno.
„Vítej v našem doupěti,“ promluvil na něj Raoul, když zajistil dveře zástrčkou a natáhl ruku. To světlovlasé dítko, které nejspíše mělo za úkol hlídat Canetův dům a hlásit, kdyby Andrej Alexejevič vyšel, mu přineslo naplněnou dýmku. Nejspíše ji dostalo na starost, když černovlasý odcházel. „Vypadáš jako smrtka, André,“ ušklíbl se.
Hnědovlasý si sundal čepici a rozhlédl se po zbídačeném obydlí. Bylo tam vlhko, špatně se mu dýchalo. Stěny na několika místech plesnivěly, protože dům postavili příliš nízký a ulice před ním byla úzká, tudíž ho nedokázaly vyhřát slabé podzimní sluneční paprsky. „Byl jsem chorý,“ odpověděl, když se dostatečně rozhlédl. V místnosti toho nebylo příliš k vidění.
Raoul naklonil hlavu na stranu, zalesklo se mu v očích a on vydechl prudce kouř, jak se začal smát. „Chorý,“ zopakoval po něm, poté se plácl jednou dlaní do stehna, „nemocinkanej byl chlapeček,“ tomu se začali smát i ostatní.
Andrej Alexejevič si uvědomil, že ti tři další chlapci mu svou přítomností vadí. Pohodil hlavou a zamračil se. „Proč tu jsem?“
Černovlasý pokrčil ledabyle rameny. „Páč se mi nelíbilo, že mi ňákej chlápek od tebe z baráku zakázal, abych se k tobě přibližoval,“ vysvětlil mu. A Koreljov si pro sebe musel jeho slova přeložit, skutečně s jeho řečí měl problémy, jak byla nespisovná. „Ten tvůj vychovatel,“ dodal Raoul a vydal se i s dýmkou do jediného křesla, které v místnosti stálo. Ostatní tři chlapci – pokud neměli jinou práci – seděli na zemi u kamen. Jejich vůdce se v křesle rozvalil a světácky si vložil dýmku do úst.
Andrej Alexejevič si jen velmi matně vzpomínal, že první den jeho nemoci mu Ivan Ivanovič naznačil, že nechce, aby se s černovlasým stýkal. Jen si povzdechl. „Tak když ses přiblížil, můžu jít?“ zeptal se a nelibě ohlédl po těch dvou, kteří jej zbili. Důvěru k nim zrovna necítil.
„Kdepak... chci ti oukázat tenhle můj vznešenej barák,“ zakroutil hlavou Raoul. Zavolal si k sobě znovu nejmladšího ze svých kumpánů a dal mu na starost svou dýmku, poté zase vstal a beze slova se vydal za dveře, co vedly z pokoje, v kterém se nacházeli.
Andrej Alexejevič jej následoval.
Čekala je chodba se schodištěm, stejně poničeného vzezření, jako byla předchozí místnost. „Prej tu bydlel čaroděj,“ začal Raoul, když za sebou zavřeli a rozpřáhl ruce, jakoby se chlubil. „Na půdě prej mučil lidi. A ve sklepě vařil lektvary.“ Pohlédl do tváře druhého mladíka, jaký to na něj udělalo dojem. Ten jen pokrčil rameny. Protože žil s upírem, něco takového ho nemohlo ohromit. „Nevěříš mi? Vezmu tě na půdu...“
Andrej Alexejevič ho chytil za rukáv, když se k němu otáčel zády. „Věřím,“ šepl bezmyšlenkovitě a zadíval se do jeho tmavomodrých očí. Chyběl mu jejich lišácký pohled, jak se usmívaly dříve než jeho rty a ve své unavenosti byly tolik hluboké, až se v nich hnědovlasý topil.
Raoul ho vzal za ruku, čímž jejich dotyk prohloubil, a zatáhl do dveří, u kterých právě stáli. Byla to ještě zatuchlejší a nevábnější místnost, než ta předchozí. Zabouchl za nimi a přirazil ho zády na dřevěnou desku dveří. Zapřel se dlaněmi do jeho ramen, aby ho tak znehybnil, a poté začal líbat.
Mladší se nespokojeně zakroutil – nestihl se nadechnout a Raoul zase chutnal po hořkém, nekvalitním tabáku, který kouřil. Kousl ho, čím se černovlasý odtáhl, snad aby ho uhodil, ale Andrej Alexejevič – již připravený pokračovat – si ho k sobě přitáhl za límec a tentokrát se pokoušel s ním spolupracovat.
Koreljov byl také kousnut, snad na oplátku, ale mnohem jemněji a jen do spodního rtu. Rozletěli se mu motýli v podbřišku a on zaprotestoval proti těm dvěma silným dlaním, co ho držely přitisknutého na dveře, protože přirozeně chtěl být druhému blíž.
Když se Raoul odtáhl, vypadal spokojeně sám se sebou. Zanechal Andreje celého zneužitého, s lesknoucíma se mandlovýma očima, zrudlými rty a tvářemi, co konečně dostaly barvu a už nebyly tak pobledlé, jako když sem přišel. Sám si to také samozřejmě užil – jinak by to nedělal. „Jsi taková malá šikmooká děvka,“ zavrněl na něj.
Hnědovlasý trochu rozšířil oči, potom zakroutil hlavou. Říkal přesně tohle otec jeho matce? Zhluboka se nadechl a konečně přestal opírat o dveře. „Nejsem.“ Věřil, že jeho otec byl muž jiných mravů.
„A co teda jsi?“
Zase se mu vysmíval. Andrej Alexejevič nerozuměl tomu, proč nemůžou být přátelé a tohle si nekazit. Podíval se na jeho rty, poté mu do očí a nakonec sklopil pohled. Nedokázal na to odpovědět. Co vlastně byl? Líbal se s chlapcem a uvědomoval si, že - „Tohle není správné.“ Na druhou stranu se mu to vždy po chvíli tak líbilo. Bezmyšlenkovitě si sáhl na rty. Měl je citlivé a naběhlé od vášnivých polibků.
„No to rozhodně není,“ potvrdil mu Raoul. „Ale – se divím – že ti to přijde, když děláš i horší věci s tím svým... Canetem.“
„Nikdy jsem s panem Canetem... jen s vá-tebou,“ bránil se hnědovlasý a v prstech žmoulal vlastní čepici.
Raoul znovu překonal vzdálenost mezi nimi a zvedl mu bradu. „To chce jen lejzat ptáka a užívat si tu tvou prdelku?“ zeptal se, možná pochopil, že skutečně s ničím takovým Andrej Alexejevič nemá nic společného a jen se mu líbilo, když viděl tu nevinnost a nepochopení v jeho obličeji společně s roztouženými rty, které se nakonec natáhly pro další polibek – nehledě na to, jak nehezky se k němu choval a že jej urážel. „Malá šikmooká děvka,“ zopakoval tiše.
Byly to zvuky na chodbě, co je donutily se od sebe odtrhnout. Tentokrát i Raoul měl své hezké rty nepatrně naběhlé. Otřel si je dlaní ruky a vrátil se k Andrejovi, aby jej mohl prošacovat. Měl u sebe jen několik mincí. „Tohle nevím, jestli projde,“ zformoval rty, poté ho ovšem odstrčil od dveří a rázně je otevřel. „Pánové, naše šikmoočko se rozhodlo přispět k pokladu, co tu střežíme,“ zasmál se a zacinkal mincemi ve dlani.
„Ty z něj chceš udělat jednoho z nás?“
Andrej Alexejevič stál za zády černovlasého, takže mohl dobře vidět, jak nespokojeně se chlapec, s kterým Raoul mluvil, tvářil. On sám také k nim nechtěl patřit. Jediný, kdo ho zajímal, byl Raoul. Ostatní byli chátra – nikoliv dobrodruzi.
„Budeš ho učit krást?“ posměšně si odfrkl mladík, který měl podobně světlou barvu vlasů, jako to dítě, co sem chtělo hnědovlasého dovléct. Skutečně ho zajímalo, jaký mezi těmi chlapci byl rodinný vztah.
Raoul udělal krok dopředu a zabodl prst do hrudníku druhého, který – i když černovlasý také – nebyl žádné tintítko. Ramena měl na jejich věk široká a celkově – Andrej poznal sílu jeho paží. „Abys ho neučil ty,“ odpověděl mu hlasem, z kterého hnědovlasému vstávaly vlasy na zátylku. Možná byl i rád, že Raoulovi nevidí do tváře.
Světlovlasý ustoupil.
„Jsem rád, že jsme se pochopili,“ utrousil Vannier a vydal se zpátky do hlavní místnosti, v níž se jako jediné topilo a bylo tam trochu obyvatelně.

Hnědovlasý sešel obezřetně schodiště a nahlédl do jídelny, zda se od rána nezměnila situace a jídlo tam přece jen nečeká. Poté zamířil do kuchyně. Dnes nepřišla kuchařka – občas se stávalo, že se někde zpozdila, ale tohle Andrejovi připadalo již dlouho. Byl skoro čas na oběd a on ještě nesnídal, vzal si jen jablko – s úsměvem samozřejmě –, co bylo v míse v chodbě.
Když se ozval zvonek, musel jít otevřít.
Ivan Ivanovič si ho překvapeně prohlédl a pozdravil. Nadechl se, že mu položí otázku, proč otevírá on, zda se někam chystal – i když popravdě oblečen na procházku nebyl –, ale Andrej byl rychlejší. „Ještě nepřišla kuchařka,“ postěžoval si.
Vychovatel za sebou zavřel domovní dveře a rozhlédl se, jakoby zjišťoval, zda je to pravda. „Někam si odskočila a ještě se nevrátila? Však do oběda zbývá nejméně hodina.“ Odpověděl mu klidně a zamířil do místnosti, v které se učili. Také se dnes zpozdil. Možná byl den, kdy všichni měli problém se vzdát tepla domova a vyjít do práce. O venkovním počasí se nedalo říct, že je přívětivé.
Andrej Alexejevič ho následoval. „Ani ráno tu nebyla,“ namítl, přičemž sledoval, jak položil kufřík na stůl a vytáhl z něj nějaké knihy. Prošel kolem něj a snažil se zjistit, co se budou učit dnes. Zase na učení neměl ani pomyšlení, ale na rozdíl od dne, kdy onemocněl, si uvědomoval, že za Raoulem nemůže hned ráno běžet jako pejsek. „A včera, když jsem přišel, už tu také nebyla,“ vzpomněl si. Nepřišlo mu to důležité, protože na jídlo po znovusetkání s Raoulem neměl pomyšlení.
Muž se zarazil a prohlédl si ho. „Takže jste nejedl od včerejška?“ došlo mu.
„Na snídani jsem měl jablko,“ mávl rukou Andrej Alexejevič, poté se opřel zády o stůl a položil na něj dlaně. „A čaj jsem pil studený, včerejší,“ postěžoval si. Přestože ho vychovatel zase jen učil, zdálo se mu, že tentokrát i on ho začíná vidět.
„A co jste dělal venku, Andreji?“
V ten moment si hnědovlasý uvědomil, že měl být opatrnější. Proč mu říkal vše? „Byl jsem se projít,“ ani tolik nelhal. Byl se projít, jenže pak ho zatáhli do polorozpadlého domu a Raoul z něj udělal téměř člena toho jejich uličnického spolku. Přestože z něj nejspíše nikdy nebude zloděj a bude muset bohatství vynášet z Canetova domu.
Ivan Ivanovič si uvědomoval, že chlapce nemůže hlídat ve dne v noci. „Měl byste se šetřit po té nemoci,“ utrousil.
„Nudil jsem se,“ povzdechl si hnědovlasý a obešel stůl, aby se mohl posadit na své místo. Poznal, kdy vychovatel hodlal začít s výukou, tak se většinou šel připravit dřív, než mu to stačil přikázat.
„Možná bychom si měli promluvit, Andreji,“ začal Ivan Ivanovič a jeho pohled byl rázem mnohem přísnější. „Měl byste se tomu chlapci vyhýbat, to kvůli němu jste byl nemocný.“
Pozdě! „Budu,“ slíbil s nohama překříženýma pod stolem.
Starší muž se podivil, že ten rozhovor byl tak snadný a krátký. Možná Andreje ta jeho nemoc skutečně vyděsila a nechtěl, aby se kdy opakovala. Samotný vychovatel také znovu nic podobného prožívat netoužil.
Posadil se naproti chlapci a začal listovat v knize. „Pokud kuchařka do oběda nepřijde, vím, že ve spíži visí nějaké klobásky, tak vám je dám na oběd. Chleba se taky najde. Do večeře tu určitě bude.“

Andreje Alexejeviče vyrušilo ze čtení zahvízdání před domem. Zaklapl knížku bez ohledu na ztrátu stránky, kde zrovna četl a přiskočil k oknu, aby se podíval, zda na ulici skutečně stojí Raoul. Když odcházel z jejich doupěte, předvedl mu, jak na něj bude pískat, pokud ho bude zvát ven. Byl to vesměs nepříjemný zvuk – hnědovlasý neměl rád takové ostré tóny.
Otevřel okno a mávl na něj.
Poté zase zavřel a co nejrychleji se oblékl. Seběhl schodiště a ačkoliv na to nebyl zvyklý, dům za sebou zamknul a klíč si vzal sebou. Kuchařka celý den nepřišla, tudíž byl dům prázdný a takový nemohl zůstat otevřený.
Raoul si toho všiml. „Si tam sám,“ zkonstatoval.
Hnědovlasý ho nechtěl brát dovnitř a tu možnost si uvědomoval. „Služebná si někam odskočila, hned se vrátí, tak raději pojďme,“ řekl a pobídl ho, sám vykročil po ulici směrem k doupěti. Avšak starší mladík ho chytil za rameno a otočil na sebe. Zůstali se na sebe chvíli dívat. Andrej Alexejevič mu na očích viděl, že poznal lež.
Nakonec však černovlasý nic neudělal a sám se vydal tím směrem, kterým měl namířeno jeho společník.
Trvalo to několik minut, než tam došli a bylo stejně nepříjemné se dostat do toho pokoje, tentokrát vychladlého, protože v něm nikdo nebyl, jako předchozího dne. Andrejovi se nelíbilo, že nic nevidí, o to víc si však cenil Raoulovy dlaně na svých zádech.
„Kde jsou ostatní?“
„Mají jinou práci,“ pokrčil lhostejně rameny starší mladík a hned se vydal hlouběji do domu. Provedl Andreje chodbou se schodištěm a na jejím konci stáhl žebřík na půdu. Byl to zarezlý mechanismus a on se do něj musel pověsit, aby ho skutečně stáhl, avšak pak ani dřevo nebylo tolik ztrouchnivělé a bylo si potřeba dát pozor jen na jeden nejistý schod.
Ale to místo samo o sobě, kam jej zavedl, bylo snad nejhorší v domě. V prachu tam ležely myšince, válela se tam sousta haraburdí, která v jinak z větší části vystěhovaném domě zbyla, protože jednotlivé předměty k ničemu nebyly a nikdo se neobtěžoval je odvést.
Raoul se protáhl kolem staré skříně plné pavučin a jakýchsi zbytků po kabátech, poté vlezl na kovové schůdky vedoucí nahoru podél komína. Vylezl po nich a otevřel otvor vedoucí na střechu. Vyhlédl ven, poté se tam vytáhl a hned se naklonil dovnitř, aby pobídl Andreje.
Ten neochotně zdolal ty vratké kovové schůdky, ale jakmile uviděl výhled ze střechy, zhodnotil, že mu to za to stálo. Celé město jako na dlani – viděl Seinu, spoustu půvabným budov a modré nebe. Ani si neuvědomil, že dnes je tak čistá obloha.
Posadil se vedle Raoula a pousmál.
Ten ho vzal kolem ramen a blíž si ho k sobě přitáhl. Seděli na kovové části střechy zakončené deskou. Na Andreje to nepůsobilo příliš bezpečně, ale nechtěl odmítnout, když mu něco tak krásného bylo nabídnuto.
Navíc jej ani druhý chlapec nezesměšňoval. Bylo mu dobře, i když se trochu bál, když pohlédl dolů.
„Nevšiml jsem si mučidel,“ napadlo ho a vzápětí zalitoval, že nevydržel sedět potichu. Raoul se sice zatvářil docela nepřístupně, přesto mu jen položil ukazováček na rty a hned vzápětí ho vyměnil za své. Tentokrát ani nechutnal po tabáku.
Postupně s polibky se začal jednou dlaní vkrádat pod Andrejův kabát, košili, až mu nakonec vyhrnul i nátělník a prsty přejel po kůži jeho bříška. Mladší trochu ucukl chladným prstům, avšak zpětně se jim znovu vybídl, protože to celým jeho tělem vyslalo několik vln příjemných pocitů. Sám se prsty jen velmi obezřetně probíral Raoulovými vlasy.
Andrej Alexejevič doufal, že to nikdy neskončí, ale nakonec se starší jako vždy odtáhl. Jako kdyby existovala hranice, kterou nechtěl překročit.
„Budeš muset složit přísahu, pokud chceš patřit do party,“ začal po chvíli a díval se před sebe na město. „A alespoň trochu by ses měl naučit krást, André. Jeden den tě vezmu na druhý konec města... aspoň jabko nebo chleba.“ Pokrčil rameny. „Vůbec se ostatním nelíbíš.“
„Oni mně taky ne.“
Raoul se tomu upřímně zasmál. Stáhl Andrejovi stuhu z vlasů a několikrát ji promnul mezi prsty. „A já se ti líbím?“ zavrněl, přičemž se na druhého podíval. S rozpuštěnými vlasy vypadal mladší mladík ještě křehčí a cizokrajnější. O to víc, že – sám nevěděl proč – se pro tu otázku začal červenat. Černovlasý si uvázal jeho stuhu kolem zápěstí – nehodlal mu ji vrátit. Poté pohladil hnědé pramínky. „Čekám na odpověď, André.“ To donutilo mladšího nepatrně kývnout. „Jsi úplně ztracená malá šikmooká děvka.“
„Neříkej mi tak!“ ucukl jeho doteku Andrej.
„A jak ti mám říkat?“ černovlasý přimhouřil oči a v jeho výrazu i přes široký úsměv bylo něco zlého. „Možná nemáš náturu na zlodějinu... řekni, dokážeš krást?“ Andrej kývl, přestože to nevěděl. „Občas je třeba někoho zbít, neštítíš se násilí?“ Tentokrát hlavou zakroutil. „A zabil bys?“
Andrej Alexejevič nezaváhal a kýl. Přece dříve chodíval s upírem lovit. Viděl zemřít mnoho lidí. A nebylo to tak hrozné. Nekřičeli. „Zabil.“
Raoul se rozesmál. Líbilo se mu, jak byl mladší snaživý a zcela v jeho moci. Pohladil ho po tváři a přitáhl si k polibku. Chtěl ho mít ve své partě, protože mu mohl nabídnout spoustu rozkoše a potěšení. Nešlo jen o tu fyzickou, ale byl si jistý, že si z něj udělá poslušnou hračku. Drahou panenku z porcelánu na hraní – takovou, co měly bohaté děti.
„Jsou to tví bratři?“ zeptal se po chvíli hnědovlasý, když se mu podařilo z polibku vzpamatovat.
„Vince můj otec vyženil,“ kývl černovlasý, „Bert a jeho bratr jen bydlí ve stejným baráku.“ Takže s nikým z nich nebyl rodina. Nejblíže mu byl jeden ze dvou, co Andreje bili, zatímco nejmladší z nich mu říkal brácho jen z úcty. Ale bylo jich víc: „Laurenta, Jeana a Fabrice jsem potkal až tady v Paříži, stejně jako tebe.“
Andrej Alexejevič se zamračil. „A ještě s někým... se líbáš?“ šeptl.
„Jen s mou malou šikmookou děvkou.“
Hnědovlasý od něj odvrátil tvář, poté se trochu nejistě přesunul k otvoru, kterým se lezlo zpátky na půdu a dosti nešikovně se jím protáhl. „Měl bych jít,“ utrousil. Trochu ho mrzelo, že se jej Raoul nepokusil zastavit.


4 komentáře:

  1. Ale ne nechci aby se pokoušel krást... Už teď mám strach :D A ten Raul je takový romantik, proč mě to jenom nepřekvapuje? :DDD Děkuji za díl :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, kdyby se jenom kradlo...
      Raoul a romantik? Mne osobně to překvapuje ;).
      Jsem ráda, že se povídka líbí.

      Vymazat
  2. :D :D :D Andrej jako dítě je tak roztomilý. Ale mám trošku strach, jak to dopadne.
    Manami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Roztomilý? Tak jsem o tom nepřemýšlela, ale asi je.

      Vymazat