Vepíšu v tvou krev - prolog

Seznámení s povídkou v [úvodu]

- Prolog - 

Co znamená být člověkem? Nakonec zemřít po všem, co jsme prožili? Bez smyslu. V nekonečném vesmíru.

To se pak v jediném lišíme: neumíráme na konci cesty, můžeme se jen odhodlat a stát sebevrahy. A nakonec k tomu každý z nás dospěje. Ale není i to jen způsob, jak si hrát na lidi? Stejně, jako když mezi nimi chodíme a – nazvěme to tak! - žijeme? Jako šelma v rouše beránčím, která hloupá toužila se pást ve stádu, protože ovce působí tak šťastné.

A nebo se od nich nelišíme? Pouze jsme vrženi do očistce věčného bytí a nekonečné bolesti z něj pramenícího? Získáváme, ztrácíme. Což ve skutečnosti znamená jen o něco – i kdyby o stovky let – delší přežívání?

Za to vše, co jsem jako člověk spáchal, si to zasloužím, Andreji, ale kde je tvá vina, která tě posadila na kolotoč, co se nikdy – v měřítku, co nepatří vesmíru, jen člověku – nezastaví?

Vím, že nic nemusí mít smysl... ale něco by mohlo.

Vlasy, jejichž barva se měnila s délkou od tmavě růžové po fialovou, se opakovaně rozlily po černém povlečení postele a jako nepřirozený, zářivý vodopád stékaly i přes její okraj až na linoleum téměř věrohodně imitující tmavé dřevo. Jejich majitel se v jakémsi vášnivém zápase proplétal se světlovlasým mužem a nenechával na jeho těle ani kousek kůže, kterou neochutnal rty, přičemž stejně chtivě se o něj otíral a žádal si pozornost.

U nohou postele ležely jako nepotřebné hadry jejich svršky. Celý byt toho o moc více nevlastnil, avšak nebyl jen neosobním prostorem pro intimnější svazky, pouze majitel stále odkládal zabydlování – jakoby toužil se vrátit jinam, toužil po místě, které opustil –, až na něj nakonec zanevřel. Na širokém parapetu okna stál velký hrnek špinavý od černého čaje podložený blokem plným různorodých skic, vedle něj několik tužek a per plnících se tuží, pod oknem ležel zavřený notebook a v dalším prostoru se nacházel polštář s ne zcela jasným orientálním vzorem, v kterém se ztrácely černé kaňky.

To vše osvětlovala žárovka houpající se bez lustru na drátech.

A v té naprosté nevyváženosti bytí a nebytí se zhroutila i nenaplňující slast a tělo fialovovlasého hluboko do měkkých přikrývek. Nechal ze sebe svého milence vystoupit a chvíli držel oči zavřené, než ucítil šimrání na podbřišku. S pečlivostí urovnaná linie bílého prášku na jeho alabastrové pleti, a pak ten typický pohyb, při čemž se skryl obličej světlovlasého za clonou nedlouhých vlasů.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ napadlo od pohledu mladšího chlapce, když se jeho společník položil na záda, zažívajíc tu svou druhou – nebo snad první pravou? – extázi. Natočil se na něj a otevřel oči, aby si jej prohlédl. Líbilo se mu, jak moc má vystouplý ohryzek a o kolik působí větší s jeho dvoumetrovou výškou, širokými rameny a svaly než mladík sám. Miloval ten zřejmý a utajovaný nepoměr sil.

„Andrej...“

Přes tvář fialovovlasého se mihlo něco, co by mohl být úšklebek, ale hned ten výraz zmizel, takže působil, jako kdyby se ani neobjevil. Tak známé jméno, přestože velmi typické, tak pro něj tolik let jedinečné, krásné a originální. Vůně dětství a lidskosti.

Přesunul se, aby částečně na druhém ležel a díval se do jeho spokojené tváře porostlé světlým strništěm. Přejel mu prsty po bradě. Muž jej odehnal jako otravný hmyz, protože pro tuhle chvíli už po něm nic nechtěl a to hlavně ne něžností. Měl svou extázi, svůj svět...

„Jsem Kiril,“ zašeptal bezmyšlenkovitě mladík jméno, které používal nejraději – i když zvažoval, zda ho bude plýtvat pro někoho takového –, a na okamžik zaváhal, než si zčesal své dlouhé vlasy na jednu stranu a nyní již bez jakékoliv hry, vášně a touhy se zakousl do jeho krku, aby se dostal ke krvi. Ochutnal, pevně svírajíc mužova ramena, aby se mu nebránil, zvedl hlavu a vyplivl.

Stačil jeden pohyb a zlomil muži vaz.

Musel zemřít takhle, když k ničemu nebyl.

Kiril si znechuceně otřel rty od zkažené krve, přičemž se posadil. Natáhl se pro bílou košili, aby si ji přehodil přes ramena. Měl by se jít umýt, obléct a uklidit vše nepotřebné (tedy tělo světlovlasého)...

„Andrej,“ šeptl si pro sebe místo toho, jakoby cítil na jazyku chuť dávno zapomenutého jídla, na jehož vzhled, původ, vlastně cokoliv si nebyl schopen tak najednou, v tu chvíli vzpomenout. A přece vzpomínal intenzivně srdcem i celým svým tělem.

Neexistoval pro něj přirozenější cit – ba dokonce nic mu vrozenějšího –, než úcta a láska, která se s každým vysloveným písmenem toho jména vlévala do jeho žil. Byla jako nejlahodnější krev, jako kdyby s tou náhlou vzpomínkou mohl znovu poprvé sát od svého stvořitele a již navždy žít.

Natáhl se do mužových kalhot, které ležely na zemi, a vytáhl sáček s drogou, co tam zbyl. Už dříve si všiml, že na některé chemikálie reaguje velmi výrazně a že záleží, co muži, z kterých získával více než jejich sémě, konzumují. Ovlivňovalo to chuť. A právě po obsahu tohoto nevelkého sáčku se nedala vypít ani kapka.

Nedokázal rozlišit, zda v tom byla zvědavost jako taková, touha zjistit, zda jeho nesmrtelnost má hranice nebo niterný chtíč po bolesti a konci, ale právě tento zázračný bílý prášek mohl být nástrojem. Nemyslel si, že toho muže vyhledal za tímto účelem, i když i jindy se mu stávalo, že podvědomě dělal spoustu věcí, které si nemohl pro slib přiznat, že dělat chce. A stávalo se mu to častěji, čím více rostla jeho samota.

Čekal naprosto nicotnou chvíli – v porovnání s tím, jak předpokládal, že dlouho bude jeho sok žít – a věděl, že v tak krátké době nemůže nic očekávat; přece se nemohl dočkat, mít v mysli cokoliv jiného, že nakonec dvojčata od něho odešla a on se stěhoval z jednoho města do druhého, aby zabavil alespoň část své mysli novými podněty, přičemž zůstával v cizí zemi, kam odcestoval nejpravděpodobněji jen pro pocit ublížení a neschopnost dovolit, aby to znovu byl Andrej, kdo jej opustí. Musel odjet, přerušit kontakt – i když se tvářil nadšeně a odhodlaně jen po dobu připodobnitelnou k mrknutí oka.

Zkusil se jednou vrátit, vše vyřešit, avšak natolik jej miloval a tolik se bál, že by o něj mohl tímto způsobem skutečně navždy přijít, že nedokázal nic. Měl plán – zastřelit tu lidskou lůzu, co mu vzala Andreje, zmást stopy, svést to na někoho jiného a nakonec být utěšitelem. Ale jeho stvořitel by vše poznal a možná nikdy by mu to neodpustil.

Nechtěl riskovat. Odcestoval znovu do ciziny, aniž by Andreje viděl a jen těžko hledal místo, kde se nebude cítit tak osamělý.

Vzal trubičku, kterou měl stále světlovlasý v prstech a otevřel sáček.

Nasátí jednou, poté druhou nosní dírkou. A téměř okamžitě absolutní bolest.

Cítil cosi vedle toho a chvíli trvalo, než si uvědomil, co to bylo.

Bál se, téměř zapomněl, co to znamená, ale skutečně se bál. Přesto byl strach ze smrti ten jediný důvod, proč nikdy nevyšel na slunce, když chtěl se vším skoncovat a nebo zkoušet, co jeho tělo vše zvládne vydržet. A tento strach ze ztráty vlastní nesmrtelnosti bolel snad ještě více, než tělo do jehož krve se dostala neodstranitelná nečistota. Nedokázal prožít extázi, co to mělo přinést a nedokázal se zbavit cizích látek. Bylo to příliš koncentrované, příliš silné a neústupné, aby dokázal víc, než se schoulit vedle mrtvoly.

Propadal do své bolesti, přičemž nevnímal nic jiného. A pokud skutečně byl nesmrtelný, získal tak nekonečný očistec.

Hnědovlasý muž zatáhl žaluzie a přes okno ještě přetáhl silný černý závěs, než přešel ke dveřím, aby zkontroloval, zda jsou skutečně zamknuté. Pohlédl na černou rakev, která nyní stála přesně na místě, kde bývala postel a sevřel rty, jakoby se snažil zabránit, aby jej ovládly jakékoliv emoce.

Přišel po měsíci, možná i po delší době a příliš toho nedokázal zachránit. Tělo muže už podléhalo rozkladu a Kiril byl ve stavu, z něhož není lehké se dostat. Pokud to vůbec bylo možné. Ležel vedle tlející mrtvoly jako Julie, u jejíž rakve Romeo básní o kostlivci, co si ji drží ve svém panství a zanechává ji i po smrti tak krásnou, protože si ji vyvolil za nevěstu. A přesně takovým Kiril byl, ztělesněním kontrastu smrti skutečné a zdánlivé.

Otevřel víko a zadíval se na jeho dokonale bílou tvář bez sebemenší chyby.

Viděl spoustu krásného a miloval nejednou i jiné tváře, protože byly živější, méně dokonalé a hřály. Avšak Kirila důvěrně znal – viděl ho růst, pamatoval si odstín jeho kůže a i teplo jeho lidské náruče, když ještě býval člověkem. Ať byl hnědovlasý kdekoliv a mohl mít cokoliv, ani Akira, ani nikdo jiný mu nemohl dát pocit návratu – nikdo pro něj nemohl být známější, intimnější, bližší a vůbec ne více milovaný. Znal ho natolik, až pokaždé, když se na něj díval, cítil absolutnost svých pocitů k němu. Slovy se dalo vyjádřit, že pro něj znamenal celý jeho svět, že byl jeho raison d'être – ale vše to byly jen hloupé fráze v porovnání i s těmi pocity z nejkratších okamžiků, co se objevily a zase zmizely, a přece vyvolaly bouři, protože se týkaly právě Kirila.

Jeho dítěte a milence. Jeho Kirila.

Přejel palcem po chlapcových rtech a dlouze si povzdychl. Byla to pohádka o Sněhurce zavřené ve skleněné rakvi i o Šípkové Růžence čekající na prince a každý den krvavých polibků, co ji nedokáží probudit.

Nevěděl, koho se ptát, kam se obrátit pro radu... stál před problémem, o němž si nemyslel, že může nastat, protože ve chvíli, kdy sám měl nakročeno toužit po konci, objevil se v jeho životě anděl, jehož nyní nedokázal oživit.

Mohl jen doufat, že pomalé ředění krve – nová a nová obměna, nakonec vyženou nečistoty a odezní bolest, kterou to nádherné tělo sužuje... a pokud odezní bolest, přestane být jeho mysl uzavřená a Kiril znovu procitne.

Pak – zařekl se, nehledě na to, co původně plánoval – už jej nikdy neopustí.

Opatrně si za ním vlezl do rakve a objal jej, když zavřel víko. Cítil jeho vůni a bylo to stejné jako s pohledem na něj, ba ještě intenzivnější. Mohl nekonečně milovat smrtelníky, ale nedosahovalo to k lásce, která pevně objímala celou jeho bytost ve věčnosti.

Po čase si Andrej začal všímat, že některé dny se mladší pohnul – většinou jen nepatrně a bez větší důležitosti, ale pokud prsty dokázal vyhledat jeho kůži či vlasy a dotknout se jich, bylo to znamení, že pod vší bolestí stále existuje čistá mysl, co se touží probudit. Snad si i uvědomoval jeho přítomnost.

Opouštěl jej jen ve chvíle, kdy chodil lovit, jakoby se obával, že nezastihne zlomový okamžik toho všeho nebo promarní šanci v tu pravou chvíli jej probudit. Avšak lovit musel chodit – nikoliv pro sebe, ale právě pro něj. Aby poté, co mu nařízne tepny a nechá z nich vytékat špatnou, příliš tmavou a bolestí naplněnou krev, mohl z vlastních žil dát svou, novou... a opakovat to tak dlouho, dokud se jed nezředí...

Dlouhé hodiny si ho jen prohlížel.

Když Andrej stál vedle rakve, Kiril ležel uvnitř na zádech, vlasy mu urovnal tak, aby spadaly přes ramena na hruď – oblékl jej do černé košile a tmavě fialových šatů, které jako jediné v pokoji našel, i když mu dívčí oblečení na něm vždy přišlo příliš provokující –, pokud ležel sním a objímal ho, neposedné prameny si našly cestu i na mladíkovu tvář. Vždy mu je z ní odhrnul, aby se mohl kochat tím, jak krásný Kiril je. Měl přirozeně klenuté černé docela tenké obočí a dlouhé řasy, za zavřenými víčky se skrýval svůdný kočičí pohled, který ne vždy prozrazoval, že fialovovlasý dávno dospěl. Na rozdíl od jiných – v jejichž společnosti se už před desítkami let pohyboval – nikdy se nemusel příliš výrazně líčit, i když i teď měl oči obtažené linkou a zdály se tak o něco méně šikmé, i když pro jejich krásný mandlový tvar to podle Andreje nebylo vůbec potřeba. Nos měl také japonský a rty ho dokonale doplňovaly, takže nijak nevzbuzoval pozornost. Jejich barva nebyla příliš výrazná, ale tvar by Andrej označil za přímo rozkošný. Mladistvý, částečně ještě dětský. Jen upírská alabastrová pleť dala výrazu jeho tváře tvrdost a také díky tomu o něco zestárl. I přesto nevypadal, že by již oslavil dvacáté narozeniny.

Avšak Andrej ho nesledoval jen proto, aby se jím mohl kochat. Toužil postřehnout i nepatrné zachvění jeho víček a doufal, že – když se něco takového objevilo – bylo to znamením budoucího probuzení, nikoliv silnějších bolestí. Stejně jako ty nepatrné pohyby mohly být konec konců i křeče. Toho se bál.

Hladil jej něžně po na jeho vkus příliš barevných vlasech a nebo hřbetech dlaní, aby Kiril věděl, že je tam s ním. Objímal jej pevně a vnímal dokonalost ladných křivek, jimiž oplýval od začátku svého dospívání a nebyly vůbec dány jakousi pomyslnou mystikou upírů.

Vyčítal si, že ho kdy nechal odjet.

Měl si ho držet u sebe, nechat ho trpět blízkostí a přece absencí soustředění jen a jen na něho, protože by to nejspíše bylo ohleduplnější, než se oddělit vzdáleností několika stovek kilometrů a naprostým mlčením. Když se vrátil zpátky do Japonska, neměl čekat, až se mu objeví u dveří, místo toho jít za ním sám. A v žádném případě ho bez jediného slova neměl nechat znovu odjet! Vzdálit se, ztratit a hledat kořeny, o kterých ani Andrej nevěděl, že takové má.

Tak by Kirila měl pod dohledem. Díval by se na jeho trápení. Ale nikdy by jej nenechal propadnout sebezničujícím sklonům.

Podzim se rychle přehoupl v zimu. Sychravou, krutou a bílou. Takovou, jakou Andrej naposledy zažíval v době, když byl smrtelný. A jestliže tehdy beznadějně hledal svůj smysl život, teď ztrácel víru, že mu skutečně zůstane.

[první kapitola]