Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

neděle 29. prosince 2013

Skončilo a znovu začalo.

Fandom: Kuroko no Basket
Postavy: Aomine Daiki, Kise Ryota
Omezení: -
Poznámka: Té scéně se psem jsem se strašně smála, když mne napadla po cestě do školy... doufám, že i přes mou zdravotní indispozici to není zase tak hrozné.
Volně návazné na jiná má [AoKise].




Z Aomineho strany to vše skončilo...

Aomine ležel na zádech na střeše a pozoroval nebe. Kapka po kapce se začínala vsakovat do betonu a občas dopadla i na jeho kůži. Nebyla mu zima, i když začínalo pršet, jen se cítil... slabý.
Opravdu?
Celou tu dobu, co byl po jejich prvním sexu zavřený v koupelně ve spodním patře, aby nemusel řešit Kiseho odchod, měl dojem, že jen zadržuje slzy. Bolela ho hlava a cítil se napjatý, přestože sám si nepřipouštěl, že by mu skutečně nejlépe pomohlo nechat emoce proudit, dostat se z těla. A tak čekal na tenhle déšť, aby to vyplakal za něj... odplavil všechny zklamané naděje.
Otevřely se dveře na střechu a brzy se v jeho hrozném poli objevila růžová hlava. Dívka si ho chvíli prohlížela, než si povzdechla. "Nevím, zda tohle se ještě dá nazývat leností. Hodinu už je trénink."
Odvrátil od ní tvář a zadíval se na jinou část nebe. Nedala pokoj.
"To s ponožkama... je blbost."
Momoi vůbec nedošlo, o čem mluví – raději se ovšem neptala.
„Koupím si psa,“ dodal pak, když si sedal. „Zlatého retrívra.“
Teď už se na něj neskrytě překvapeně a nechápavě podívala. „K čemu chceš psa?“ Popravdě si to moc nedokázala představit – Aomine nebyl typ, co by působil jako dobrý chovatel.
Bude mě mít rád. Modrovlasý se postavil, ale nic jí na to neodpověděl. „Jdu domů.“

Nervózně klepal prsty o stůl, když si prohlížel nový post na Kiseho blogu. Doufal, že se alespoň slovíčkem zmíní, naznačí... ale nebylo tam vůbec nic. Asi si za sex nechával platit pravidelně. Vždycky byl takový – bylo naivní si myslet, že ne. Už tenkrát z jeho mobilních konverzací se dalo jasně vyčíst, že si nechává platit staršími pány za menší služby: někdy fotky, jindy jen hezká slova. Aomine znovu proklínal, že kdy našel Kiseho ztracený mobil.
Mohl být normální, kdyby se tak nestalo – aspoň v ohledu, že by byl schopný se dívat na porno a uvolnit se při tom... na rozdíl od nynějšího stavu, kdy jednou skutečně reálně měl Kise Ryotu a od té chvíle už nic není jako on. A to ani nemá prsa...
Vstal od stolu a plácl sebou na postel. „Kurva,“ ulevil svým zmateným pocitům, a že to pomohlo, několikrát ono kouzelné slovo zopakoval. Poté si docela násilně prohrábl vlasy a zabořil hlavu hlouběji do postele.
Zavibroval mu mobil.
- Nechceš se jít podívat, jak Tetsu hraje? Momoi. -
Zavrčel a odhodil mobil do polštářů. Několikrát se převalil, než vstal. Shlédl na notebook, který měl položený na stole a posadil se znovu na židli. Zadal do vyhledávače retrívr a hledal, zda někdo nenabízí štěně. Skutečně mu to přišlo jako dobrý nápad – i když si připadal jako tragéd, povědomě se mu zamlouvalo, že nakonec přece jen získá zlato-chlupatou, veselou a dobrosrdečnou bytost, co mu bude naprosto oddaná a nikdy ho neopustí. Nepřipouštěl si, jak moc očividná náhražka citového vztahu s Kisem to je. Snad i proto, že by si musel přiznat, že od něj chtěl – s tím plánem společné budoucnosti a štěstí – více než jen sex.
Pravda – mohl se poplácat po rameni, že ještě není takový tragéd, aby si myslel, že nějaký pes nahradí Kiseho po sexuální stránce. Tohle úplně vypustil. Bylo mu smutno po citové stránce, což ale jen podvědomě cítil, nikoliv si toho byl přímo vědom.
Prohlížel si štěňata a trochu mu to spravilo náladu, i když se stále na monitor mračil.
Po chvíli se protáhl a znovu vstal, aby tentokrát šel dolů do přízemí a zeptal se matky, zda mu vůbec psa dovolí.
Ovšem ani nestihl dojít ke dveřím, když se mu ozvala příchozí zpráva na notebooku.
-Ahoj, co děláš?-
Zapomněl se v čas odhlásit.
-Vybírám si štěně.-
-Štěně? Chceš si koupit? To je hezké.-
-Hmm. Lepší, než se bavit s lidmi.- Byla pravda, že na internetu byl mnohem sdílnější. Avšak naštěstí jediný, s kým se bavil, byl Kise a to si dával pozor, aby zůstal v anonymitě. Vlastně mu nikdy neměl v plánu říct, že ho celou tu dobu sleduje přes blog. -Chci se tě na něco zeptat.-
-Jen se ptej.-
-Kolik máš milenců kromě mě?-
-Nikoho.-
Aomine se zamračil a odhlásil. Na tohle skutečně neměl náladu. Proto chtěl psa – ten mu nebude lhát.
Konečně vstal a vydal se za matkou.

Rozběhl se přes hřiště a z výskoku hodil na koš, využil toho, že dopadl dříve než míč a svižně se dostal úplně pod koš, aby míč zachytil. Několikrát s ním zadribloval, poté dost agresivně s ním práskl o zem a nechal ho odkutálet se, kam se mu zlíbí.
Zaklonil hlavu a zadíval se na nebe.
Když se po chvíli rozhodl, že je třeba najít míč a jít domů, docela ho vyděsilo, že vedle něj stojí drobná dívka a trochu nervózně si jej prohlíží.
„A-hoj,“ šeptla, přičemž k němu natáhla ruce, aby mu podala míč. Musela ho najít, zvednout a dojít až sem, zatímco on pozoroval letadlo, které nad pozemky přelétalo, jakoby snad v tom hledal řešení svých problémů.
Odpověděl jí zamručením, ale míč si vzal.
Dívka měla tmavé vlasy dlouhé asi po ramena, hezký, milý obličej a na sobě uniformu stejné školy jako Aomine. Nikdy dříve si jí ovšem nevšiml – ne, že by si všímal lidí okolo sebe. Momoi mu často říkala, že jediné dívky, které vidí, jsou hanbaté modelky. Štěstí, že nevěděla o tom, že stejný pohled má i na modely... jednoho určitého modela!
„Můj malý bráška také hraje basket,“ pronesla nejistě a rukou bezděky naznačila, jak malý její bráška je – ještě skutečně škvrně.
Modrovlasý se na okamžik zarazil, pak se ovšem zamračil. „Co chceš?“
Dívka udělala malý krůček dozadu, i když tón jeho hlasu nebyl tolik nepřátelský jako většinou. „Jen... jde ti to.“
„Hmm,“ zabručel souhlasně a vydal se pryč z hřiště. Neměl náladu ani na takhle pěkně urostlé spolužačky – i když to snad byla první dívka, co ho sama od sebe oslovila.

-Dobře, přiznávám se, že jsem s někým byl minulý týden.- Čekala na něj zpráva, hned jak se přihlásil. Stejně jako Kise byl stále online. -Ale ten kluk... já to vlastně nechtěl ani. Nijak si to nevynutil, to zase neříkám, jen s ním mi to za to nestojí. Kdysi jsem ho měl hodně rád, ale... on si to nezaslouží. A já s ním byl jen protože mne překvapil. Takže jsem ti lhal, přiznávám. Ale myslím, že to, co je mezi námi, to nemůže ohrozit, nebo ano? Možná kdybys ho znal, tak bys pochopil, že si prostě bere, co chce, je na všechny hnusný a já bych s ním nešel, kdyby se mne byl někdo ptal. Dokonce mi zaplatil, jako kdybych byl nějaká děvka nebo co...-
Aomine postupně ztrácel výraz, když to četl.
-A nejsi?-
-Nikdy jsem s nikým nespal za peníze!-
Protřel si dlaněmi obličej a přemýšlel co dál. Takhle už nemohl pokračovat. Všechny jeho plány, které měl s Kisem, už dávno byly pryč a vlastně už nebylo možné, aby ho sledoval a byl s ním alespoň takhle.
Zraňovalo ho to.
Co si o něm myslel... jak ho neznal.
Věděl o sobě, že se skutečně snaží – ale světlovlasému nikdy nebude dost dobrý. Protože nebyl princ – nebyl pohledný a komunikativní. A také si jasně uvědomoval, že kdyby se stal tím, co se musí doprošovat, tak by takové ponížení nesnesl a nemohl být šťastný. To Kise za ním musel přijít a žádat o pozornost – tak to jediné bylo správné pro jejich povahy a role.
-Necháme toho, Kise.- Odeslal to, přičemž si nebyl jistý, proč ho vlastně oslovil tak, jak by někdo, kdo jej zná pouze z internetu, nemohl. Možná se toužil prozradit v tom posledním dějství, v němž už se diváci smířili, že nikdo nebude žít šťastně až do smrti, protože nesledují pohádku o princi a princezně.
-Aominecchi?- Otočil se, protože se zdálo, jakoby slyšel něco spadnout. Avšak to jen on se propadal do temné propasti.
-Necháme toho.- Napsal a zaklapl notebook, poté vstal ze židle. Potřeboval se jít projít, vyběhat to ze sebe, dostat sportem z těla. Až se vrátí, smaže si účet, konečně zakáže Kiseho blog a odstraní všechny fotky, co má nastahované na disku.

Doběhl ke hřišti a zastavil se – snad už byl dost daleko, aby ho pocity nemohly dohonit. Opřel se dlaněmi o kolena a chvíli vydýchával – byl to rozhodně jeden z nejrychlejších a zároveň nejdelších běhů, co si kdy o samotě dal. Pročistilo mu to hlavu.
Když se narovnal, všiml si, že na hřišti je dívka ze školy ve společnosti ani ne desetiletého chlapce – takže nelhala, že její bratr hraje basketbal.
Vykročil jejich směrem a udělal ten první krok k zcela jinému životu. Tomu správnému!
„Můžu si zahrát s vámi?“

a z Kiseho znovu začalo.

Světlovlasý mladík se odpojil od svého týmu, aby mohl po zápase najít Momoi, která mu připadala rozhodně vhodnější pro rozhovor než samotný Aomine. Byl si jistý, že právě on by se mu stejně vyhnul. Skončil něco, co ani nezačalo. A přece Kise chtěl, aby to pokračovalo. S tím vším, co konečně věděl, musel přestat jen sténat do polštáře, vyhledat toho modrovlasého bručouna a od plic mu říct všechno – od nadávek po pravdy a ještě dále k přáním. Naprosto všechno – vždyť už to vlastně bylo úplně jedno jestli se mu teď vysměje. Mohl se vysmívat tak dlouho, co si prohlížel jeho blog a získával si podruhé jeho srdce jako neznámý obdivovatel z internetu. Několik vět o lásce k tomu všemu, co už věděl, nepřidá žádný znatelnější kus ponížení.
Růžovovlasá dívka si ho chvíli prohlížela docela překvapeně, reagujíc tak na jeho naléhavou prosbu o rozhovor, poté ovšem jen kývla, usmála se a šli společně stranou.
„Kde je Aominecchi?“
„Asi už šel,“ pokrčila rameny. Někde se jí po cestě ztratil. „Chtěl jsi mluvit s ním?“ zeptala se napřímo.
Kise si ji chvíli prohlížel, jak si nebyl vůbec jistý, zda náhodou se právě jí se vším modrovlasý nesvěřuje. Ví o tom všem, co se mezi nimi stalo? A pokud ano, jaký na to má názor? Pomůže mu vůbec.
„Ani ne,“ odpověděl neurčitě. „Chci se tě jen na něco zeptat.“ Procházeli zrovna kolem automatu. „Nedáš si něco na pití?“
Dívka se rozesmála. Světlovlasý pochopil, že to vyznělo, jakoby ta důležitá otázka byla právě tahle o nějakém hloupém pití. Zbavilo ho to napětí. Momoi nebyla někdo, koho by se musel bát. Přešel k automatu a nechal ji, aby si vybrala, co chce. Poté jí plechovku otevřel a podal.
Nadechl se. „Chci se zeptat na Aominecchiho. Jak... se má?“
Momoi se zamyslela, pak pokrčila rameny. „Chtěl si koupit psa, ale rodiče mu to nedovolili...“ odpověděla po chvíli, „já si myslím,“ zašeptala, jakoby ji mohl slyšet, „že je osamělý, proto ten pes. Nikdy moc zvířata nechtěl.“
Kise kývl. „A neříkal něco?“
„Co jako?“
„O mně?“
„Nemluví ani o Tetsuovi,“ mávla rukou, „ale začne – dneska hráli výborně!“

Zhluboka se nadechl, aby si dodal kuráž, poté zazvonil u dveří domu, kde před několika týdny byl hostem. Otevřela mu přísně vypadající žena, která měla naprosto stejně nekompromisní pohled jako Aomine – Kise si vždy myslel, že ho má po otci, ale teď poznal, jak se mýlil. „Jsi Daikiho kamarád?“ zeptala se a na její tváři se rozzářil přívětivý úsměv. Takhle se na něj nikdy modrovlasý nesmál. Přece jen jeho matka byla žena a nemohla si dovolit chovat se jako naprosto bručoun a ignorant – to by nikdy rodinu neměla.
Kývl. „Je Aominecchi doma?“
„Ach... ty jsi ten model... vzpomínám si, jak se tomu oslovení syn rozčiloval,“ zasmála se a vpustila ho dovnitř. „Před chvílí přišel,“ odpověděla nakonec i na otázku, poté světlovlasému – který tam dle ní byl poprvé – ukázala, kde se vyzout, odložit si a jak se dostane do pokoje modrovlasého.
Kise si vzal batoh s věcmi, které si přinesl, poté se vydal po schodech nahoru.
Zhluboka se nadechl – cítil se jako hrdina vstupující do dračí sluje – a krátce zaklepal. Uvnitř drak jen zamručel.
Otevřel, vešel, zavřel za sebou a opřel se o dveře v jakési bázlivosti z toho nejvíce přitažlivého zlořáda, jakého poznal.
„Jsem tu,“ pronesl, jako kdyby snad byl očekávám, ale tak hloupý nebyl, aby si myslel, že mu Aomine padne do náručí a společně poběží po pláži do západu slunce. Musel vytasit meč a probojovat si cestu.
Modrovlasý si ho zaraženě prohlédl a hned v dalším okamžiku se opravdu děsivě zamračil. Narozdíl od své matky se nemusel nikdy naučit působit alespoň z části mile. Šel z něj strach.
Seděl u stolu a měl na něm rozhozené sešity – ne, že by nehledal příležitost se k učení postavit nepoctivě, ale takhle si to rozhodně nepředstavoval.
„Co tu chceš?“ zavrčel a vstal.
Kise se více natiskl na dveře – částečně proto, aby je Aomine nemohl otevřít a vyhodit jej ven, častečně že nevěděl, co od něj může čekat. „Musíme si promluvit, Aominecchi!“ řekl dost hlasitě, aby to druhý slyšel, ale zároveň tiše, nechtěl, aby jejich rozhovor slyšel někdo jiný.
„Nemám, co ti říct.“
„Tak jen poslouchej,“ zkusil Kise, jak to bude znít – popravdě si nebyl jistý, zda nejlepší způsob, jak se s modrovlasým bavit, je mu něco rozkazovat. Tuhle roli ani nechtěl hrát. „Musíme se přestat míjet. Já chci tebe, ty chceš mě, tak prostě... buďme spolu.“
Aomine nepřístupně sevřel rty a vydal se ke dveřím, chtěl je násilně otevřít a skutečně Kiseho z pokoje vyhodit. Zrovna teď – když se mu podařilo trochu se vzpamatovat – do toho znovu nechtěl zapadnout! Bahno nějakých buzeranských citů.
Sáhl po klice, ale Kise ho nejistě vzal za ruku. „Aominecchi...“
Modrovlasý se díval všude jinde, než jen na svého společníka. „Po tom, co si o mně myslíš?“ stálo ho to snad všechny síly a přemáhání, aby se o tomhle začal bavit – nebyl typ na slova, vůbec ne na ty pro něj bolestivá.
„Já jsem se mýlil... tak strašně mýlil,“ zašeptal Kise naléhavě. „Teď – pokud i on si byl ty – tak... mám tě moc rád, Aominecchi. Nechtěl jsem s tebou být, protože jsem vlastně chtěl být s tebou... je to hloupé, když se to řekne, ale... chápeš?“
Modrovlasý stále ještě nevypadal, že by jeho ledy třeba jen o píď povolili. Setřásl Kiseho ruku ze své a znovu se pokusil sáhnout na kliku, avšak druhý mladík ho silně objal.
„Teď mne už nemůžeš opustit... když to všechno vím, tě nenechám.“
Zavřel oči a nadechl se jeho vůně. Trochu lhal – stále mezi nimi byly věci, které se nevysvětlily, ale on byl ochoten mu naprosto všechno odpustit. Pro tenhle moment, kdy mu objetí Aomine oplatil a pevně si ho k sobě přitáhl.

Posadil se na postel po večeři, na kterou byl pozván Aomineho maminkou, musel se pousmát tomu, jak jistým způsobem vládla i jeho otci, po němž nejspíše modrovlasý zdědil zamlklost. Prohlédl si Aomineho a natáhl se pro časopisy, které měl na nočním stolku. Nahotinky!
„Připomnělo mi to, že jsem si na tebe připravil zbraň těžšího kalibru,“ promluvil listujíc si časopisem. Popravdě sám na těch fotkách nic neviděl a stejné nic v něm vzbuzovaly. Poposedl na posteli, jakoby se na sebe snažil upozornit, když druhý mu nijak neodpověděl. Dál jen dělal něco na svém notebooku. „Nechápu tě,“ povzdechl si Kise a vstal. Vydolovat z modrovlasého nějaké city naživo bylo téměř nemožné.
„Pojď sem,“ natáhl k němu Aomine ruku a nechal ho, aby mu sedl na klín, i když se světlovlasý trochu bránil – nechtěl, aby se k němu kdokoliv choval jako k dívce. „Tyhle se mi líbily,“ ukázal mu na stránce, kterou měl Kise jako oblíbený obchod uvedenou na blogu, jedny boty na podpatku.
Světlovlasý se začal smát – v žádnou jinou chvíli ho nemohl milovat víc, protože byl velký medvěd bručoun, ale svou podstatou neskonale roztomilý medvídek.
Aomine stránky zavřel a chtěl ho z klínu shodit, avšak druhý mu položil obě dlaně na tvář a políbil ho. „Tak si je koupím,“ šeptl a otřel se rty o jeho nos. Doufal, že si začnou rozumět, jinak jim to moc dlouho nevydrží. „Snad budou stačit ty, co tu dnes mám sebou.“


11 komentářů:

  1. :3 Jééééj.. to je úplně slaďoulinké, ten konec :D Aomine nechce ztratit sám sebe a jsem ráda, že se z něj nestal a doufám nestane, někdo jiný, než je. Protože ten bručoun se mi začíná líbit. :D I když jsem v něm neuměla moc číst a netrvrdím, že jsem teď znalec, tak prostě... mi tím koncem s těmi botami přijde tak "nuňu XD" ... taky bych ho bývala objala. :D
    A líbil se mi Kise, jak to na něj vybalil: "Ty chceš mě, já chci tebe, tak... buďme spolu!" Tomu říkám odvaha. O.o Překvapil.. to bych si neřekla ani kdyby... nevím. Dobrý týpek, nebojí se toho, ale zase co by ztratil. Za to má u mě like. ;) Je to takové celé na férovku teď... Mám asi Kiseho čím dál raději, ač tedy vím, že ty jsi na Aomineho (protože je to drsný chlapák ;)) tak Kisemu se prostě nedá odolat. >.< .. na umazlení. A mohla bys sem přidat nějaký obrázek těch hezkých botek, co se Aominemu tak líbily... jsem zvědavá ;)

    Moc Moc příjemná povídka (kapitolka, pokráčo).. potěšilo mě to. Těší mě, že stále píšeš a stále máš nové nápady a baví tě se s námi o ně dělit. Moc Děkuji, Dé, užila jsem si to :3
    P.S. Kise jako zlatý retrívr to zabil XD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, když se Kise poprvé objevil v anime, tak hned bylo poznat, že se mu nedá odolat. Skutečně nedá. Jen já s psaním jeho charakteru mám větší problémy než s Aomineho, protože právě... není chlapák, ani typická "čarodějnice".

      Jsem ráda, že tě to baví stále číst a užíváš si to ;) A také, že si dáváš tu "práci" a komentuješ vždy takhle hezky.

      Vymazat
  2. Ach, a teď je z toho mám hloupý úsměv na tváři :D zbožňuji takové slaďárny, čím sladší, tím lepší :D díky tobě mám tenhle pairing čím dál tím víc rád :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, AoKise se musí šířit ;) (těším se, až jimi bude celý svět posedlý)... i když mi přijde, že jsem trochu mimo charaktery.

      K tomu mne napadá jedině:
      https://31.media.tumblr.com/3bb40d5e8cbd31c445ced27c7d937194/tumblr_inline_myjlk3HH3O1r1s18s.gif

      Vymazat
  3. sakra tenhle dil mi nejak utekl x) ale hlavne ze jsem ho nasla :D moc pekny dil, Kise chrabry ritir vstupujici do draci (spis medvedi) sluje a Aomine je trochu natvrdly, ale hepyjend se konal tak jsem stastna :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem teď potkala někde na tumblr, že pořádají nějakou soutěž na AoKise, soutěžit člověk může se vším, ale hlavně tam nesmí být ágneska (angst) - asi máme všichni stejnou představu, že AoKi jsou ten přístav naděje v šedé a zlé přítomnosti.

      Vymazat
    2. Byla to "celosvětová" soutěž, takže ne, protože já a anglický text nejsme přátelé... ale docela se těším, co zajímavého to přinese. Aokise věcí nikdy není dost! xD

      Vymazat
  4. Tak všude mám chuť tvým postavám doporučovat Sakona... ten je hodný... xD
    Nicméně, krásné to je... Dobře, že o sobě aspoň konečně ví, tak doufejme, že se jim ještě něco hrozného nepřihodí...
    A škoda, že Aominecchimu nakonec pes nebyl dovolen, slušelo by jim to všem se psem... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty se snažíš Sakonovi najít lepšího páníčka, ovšem nevím, zda Aomine by jím byl.

      Vymazat
    2. No, Aominemu jen říkám, jak by se se Sakonem měl dobře, nedala bych mu Sakona... xDD

      Vymazat