Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

středa 18. září 2013

Vepsáno mezi měsíc a slunce

srpen 2012

Fandom: Sengoku Basara
Postavy: Chousokabe Motochika, Mori Motonari
Omezení: žádné
Poznámka:  Není to tolik fanfikce, i když jsem se nechala inspirovat jedním doujinshi na Moriho a Chousokabeho, neděje se to v Sengoku Basaře a vlastně ani historicky to není správné, protože Moriho nemám o 40 let staršího než Chousokabeho. Je to pozměněné, upravené a vlastní, i když inspirované právě jimi.



Zeptej se měsíce, proč barví krev do černa a dělá z tebe démona. Zeptej se ho, proč mě chladí jeho paprsky a já mám nutkání se k tobě přitisknout. Zeptej se, proč jsme nepřátelé. A nechej mne... zemřít...

Díval se na nebe, v němž plul měsíc v rudém oblaku, jako kdyby kolem něj krví vypsali nespočet posledních přání, jimiž bitevní pole bylo zalito a co se vsakovaly hluboko do divoké půdy rodné země rozdělené válkami.
Stál nad ním, oba se ztratili na bojišti a i přes určující brnění a masky na tvářích, nikdo nebyl přítomen jejich boji. Jakoby mlhy přivál vítr tam, kde vkročil démon moře a uvrhl tak velitele nejpočetnější armády do samoty.
Avšak hnědovlasý byl nakonec rád, že nepadl k zemi před zraky poddaných. Jen oko démonovo nad ním rudě zažhnulo, paprsky měsíce pohladily bělostné rohy a maska na jeho obličeji se zašklebila.
Hnědovlasý byl připravený zemřít.
Sklonil pohled k zakrvácené čepeli, co se černě leskla a pod maskou se usmál.
Nedokázal zjistit, zda své myšlenky vyslovil či ne. Pokojně zavřel oči a očekával poslední ránu, pod níž jeho skutky se stanou dovršenými.
Neměl právo vidět zlaté slunce, když zemřel v noci.

Těžko se mu dýchalo, ale nebyl mrtvý. Možná by bylo lepší, kdyby byl. Bolel ho každý nádech, jakoby na něm ležela skála a on musel bojovat o tu trochu vzduchu, co dostal do plic. Proč nezemřel? Co změnilo jeho osud?
Pamatoval si démona moře, jak nad ním stál, a pak poslední chvíli, v níž byl smířen se smrtí a jeho život se vsakoval do země, o níž válčil.
Neotevíral oči - nebyl připraven čelit porážce.
Slyšel mnoho šoupavých kroků, několikateré posouvání dveřmi a šeptavé hlasy. Dlaně, co se ho jemně dotýkaly a ošetřovaly rány; povzdechy doktorů. A stále nebyl připravený pohlédnout do tváře životu poraženého. I kdyby ho nedrželi v zajetí, i kdyby byl ve své pevnosti... Stejně se prohřešil a vzdal boj dřív, než zemřel.
Mohl se vůbec někomu podívat do tváře?
Necítil slunce na kůži - scházelo mu. Zima se proháněla pokojem a dřevěná podlaha voněla tolik, že si připadal položen v lese pod vysokými stromy. V lese nedaleko moře, v němž vzduch jemně voněl solí. V lese blízko jeho pevnosti.
"Nepředstíráš svou smrt již moc dlouho?"
Otevřel oči.
Pohlédl do tváře bílému tygrovi a v okamžiku přehodnotil své závěry. Byl v jednom z pekel, navěky zraněn z posledního boje. Dříve byl příliš zbabělý, než aby to zjistil. A nyní se styděl před zvířetem, které jeho zbabělost odhalilo. O to víc, kolik bylo ono samo ušlechtilé a vzácné.
"Nebojíš se?"
Zvíře šeptalo do jeho mysli a pozorovalo jej. Chtěl jím být pozřen.
Přivřel oči a uklonil hlavu na stranu, aby nastavil svou šíji s tepnou na bělostném krku. Neležel v lese, pokoj nebyl ani tolik temný a chladný přímořský vzduch se dostával dovnitř jen ve chvíle, kdy někdo otevřel posuvné dveře.
Tak tohle bylo peklo? Daleko od slunce.
"Stále si tolik umíněný a pyšný, Mori?" Ozvaly se kroky, jak vysoký muž odcházel z místnosti a šelma jej doprovázela. Hnědovlasý mohl vidět jen záda v yukatě barvy měsíce s tmavým pásem.
Tohle peklo nebylo.

Žádnou z pevností nikdo nepostavil na tak krásném místě s výhledem na nespoutané moře, ojedinělé jehličnany a překrásné lodě. Některé dny mlha ustoupila natolik, že se téměř dalo dohlédnout k zemím za mořem; avšak navracela se společně s démonem, co panoval pevnosti. To pak ani jediný paprsek slunce nepohladil tvář uzdravujícího se muže.
Hnědovlasý válečník seděl na dřevěné podlaze a dýchal čerstvý vzduch. Šlo to již lépe, i když stále měl pod látkou yukaty obvázaný hrudník a ženy mu každý den měnily někdy až nepříjemně zapáchající bylinky na ráně.
Nejspíš se jim zdál příliš slabý, než aby se k němu chovali jako k vězni - mohl chodit kam chtěl, ovšem více než několik kroků nebyl schopný bez pomoci udělat.
"Slyšel jsem, že málo jíš," ozvalo se a s démonem moře přišla i mlha. "Jen si nejsem jistý, zda je to kvůli zranění nebo tvým malým vzrůstem."
Z jedné strany si vedle něj sedl tygr, z té druhé pán.
Hnědovlasý se zůstal dívat do míst, kde dříve viděl moře, ale teď tam byla jen bílá mlha. Neměl co říct. Jako kdyby zajatec mohl mít chuť k jídlu. A pevnost, v níž přebývá démon, mohla nabídnout pokrmy pro bojovníka, který prohrál.
"Nepřipadám ti jako dobrý společník k rozhovoru, Mori?"
Oslovený sevřel rty a přimhouřil oči do úzké linky, jak nakreslené kaligrafickým štětcem. Vítr mu vál vlasy dlouhé pod bradu do obličeje, ale on odmítal je zkrotit. Nepohnul se, jen zatvrzele mlčel a ignoroval své dva společníky.
Několik okamžiků bylo ticho, než se ozval zklamaný povzdech a pán i s šelmou se znovu postavili, aby mohli pokračovat v chůzi hlouběji do obytných prostor. Mlha odcházela s nimi.

Prohlížel si vlastní brnění, které vystavili v pokoji, jež mu byl darován jako vězení. Přejížděl prsty jedné ruky po místě, které muselo být spravené a druhou si přidržoval zranění. Kdyby se dala rána na lidském těle tak lehce odstranit jako ta na brnění. Kdyby po ní zůstaly tak neviditelné stopy a ne jizvy. Kdyby mu do konce života nepřipomínala, že nezemřel... jen prohrál.
Ozval se zvuk sunutí dveří a on stáhl ruku, jako kdyby dělal něco, co nemohl. Klečel před vlastním brněním jen v tmavě zelené yukatě a kůži měl bílou jako sníh.
Nejdříve vešla dovnitř šelma a posadila se vedle Moriho. Byla stejně velká jako on, když klečel. Nohy měla ladně složené a kresba v jejím kožichu stejně jako jeho přivřené oči byla dílem kaligrafickým.
Jen hnědovlasý v písmu jejího hřbetu nedokázal číst.
Démon moře zůstal u dveří mlčky. Jakoby vyzýval vězně, aby dokončil, co začal. Aby sáhl po dýce a vykonal, co se od něj vyžadovalo.
Hnědovlasý cítil jeho pohled a tížil ho na těle jako kamení. Měl by... S hrdostí nechat čepel vniknout do svého těla. Smířit se v meditaci a slít poslední slova svých mrtvých poddaný kolem měsíce kapkami vlastní krve.
Jen jedna otázka zůstávala v jeho mysli. Tichá - taková, kterou vyslovit nemohl, ale bez odpovědi nechtěl zemřít.
Co vedlo démona, aby jej nechal žít?
Muž u dveří jej dále pozoroval, jak s výrazem hrdého dítěte sedí před vlastním brněním a odmítá vztáhnout k němu znovu ruce, jakoby přes ně vzápětí měl dostat výprask.
"Zeptal jsem se měsíce," začal démon moře, přiblížil se až k němu a stáhl si ho do náručí, "a ani on neznal odpovědi." Políbil jej něžně na bílou šíji a stiskl mu pevně paže, aby se nemohl bránit. "Jediný, kdo může odpovědět, jsi ty, Mori." Pohrál si na rtech s jeho jménem a znovu ho utopil v bělostné kůži, co mu nabízela jen odmítavý chlad.
Stáhl jej pod sebe a obklíčil pažemi.
"Křič, dokaž mi, že ještě žiješ," šeptal, když mu rozhaloval yukatu a po paměti pod ní hledal hojící se ránu. Zatlačil a odpovědí mu bylo jen mlčenlivé uklonění hlavy na stranu. Jen chladný vyhýbavý pohled. Nepřístupný, pyšný výraz. "Mori," vydechl tím stejným tajemným tónem, jako ho oslovoval vždy - to on jej volal z pekla a do něj zpět. Život držel v té velké dlani, co mu přejížděla po vnitřní straně stehen.
Kostnatá kolena, hebká stehna a horká kůže třísel. Tělo žádající po doteku tolik roků.
Mori se neodvážil podívat do tváře démona, aby viděl jeho výsměch. Nebránil se. A doteky ustaly...
Démon jej nechal ležet a sám se posadil. Chvíli pozoroval křivky drobného těla, o němž by si nikdy nemyslel, že patří válečníkovi. Poté si rezignovaně povzdechl a zanechal jej samotě. Zvíře odešlo s ním.

Toužil vidět slunce. Jako květina bez něj uvadal.
Díval se k nebi a měl pocit, že jen hvězdy a měsíc jsou vidět na obloze jasně. Jakoby slunce nebylo darováno démonům a jemu ho odepřeli, protože v boji proti nim prohrál. Hřála ho voda přírodní lázně, uzdravovala jeho zranění a kůže v ní nachověla - znovu kvetl.
Démon seděl na kamenech, kouřil z dlouhé dýmky a čekal na příležitost k útoku. Rohy skrýval v přítmí a škleb nechal na kovové masce k brnění. Kouřem vykreslil osudové symboly.
Tiše, neslyšně a ve tmě jej následoval.
"Je čas, Mori, čas se vrátit..." šeptal, když jej objímal a nestydatě znovu putoval po kůži jeho vnitřních stehen. "Když odmítáš, je čas se vrátit," opakoval. Pokládal jej na futon a nelidskou silou démona tlačil hrudí dolů. Držel si ho, surově nehleděl lidského a vysával poslední zbytky tepla z mrtvé duše.
Držel jej za vlasy a jako šelma uchvacoval. Se samozřejmostí piráta drancoval, bral si a jediné, co nabízel, byla živočišná touha, kterou dokázala zapálit i moře. V krůpějích potu voněly jejich těla a chlad noci se nedokázal dostat přes hradbu svalů a kostí démona. Mori byl drcen a přece jej ruce pevně objímaly, jako kdyby jim bylo předpovězeno, že ho budou navěky chránit.
Hnědovlasý chtěl sobě nalhávat, že se vzpírá, ale to jen vycházel vstříc. Doufal, že mlčí, ale místo toho sténal. Nechal démona, aby znovu zažehl touhu po životě. Nechal jej horce šeptat zakázané kletby a ještě pevněji stisknout osud válečníka, kterého porazil.
Naplnil jej životem.
Aby pak z Moriho tváře slíbal pýchu. A místo rudého pohledu démona mu ukázal oko vykreslené smutnou barvou moře a jizvu jako trest, že nabízel lásku divokým šelmám. "Motonari," vyslovil to ještě tajemněji a něžněji, než ho oslovoval dříve a polibkem uzavřel smlouvu mezi nimi.
Pak jen pečetí se staly štíhlé prsty, co probíraly brzce zšedivělé vlasy démona a hledaly pod nimi rohy. Bříšky prstů se dotýkal jeho svalů, jakoby mu po těle spadaly okvětní lístky, a kdykoliv objevil jizvy, jednu slzu jim věnoval, jak citlivý se znovuzrodil.
A spalován byl znovu a znovu polibky.
Bál se rána, když lehal na širokou hruď a rád by sám promluvil, ale vždy byl utišen prstem na rtech, jakoby měl zůstat tak mlčenlivý a nezkrocený, jakým byl předtím. "Vrátím se pro tebe, až mi budeš chtít odpovědět," šeptal mu démon moře do sladkých vod spánku přivolaného únavou.
Kdesi vrněla šelma.

A když se ráno probudil...
Slunce bylo zpět. Domov také.
Jen vlastní teplo nalezené v cizím těle chybělo. Neodpovídal na otázky, kde ho věznili a zda chce zaútočit, když se z vězení dostal. Nevyprávěl příběh o svém znovuzrození a v chladných nocích se nikomu nesvěřoval s tím, jak žádná pokrývka nedokáže zastavit unikající teplo ze znovuzažehlé duše. Jak se bojí, že se pod tíhou samoty udusí, i když zranění z bitvy se mu zahojilo a dýchat vzduch plný vůně domova bylo snadnější než kdy dříve.
Šeptali si za jeho zády, že je šílený, a přesto poslouchali všechny rozkazy.
Neodpovídal na dotazy vlastních vazalů, ani toho nejbližšího, co strážil každý jeho krok. Chtěl zodpovědět otázky, aby se vrátil, ale démon nepřicházel, jakoby zapomněl a nechtěl odpovědi slyšet.
Přiznával si, kolik mu chybí. A v poryvech větru od moře slýchával jeho hlas, jako kdyby jej volal k sobě na loď. V mlhách viděl tu vysokou postavu, co do nich vepisovala barvu měsíce svou yukatou.
V nocích žhnuly ve tmě rudé oči a ve dne se díval k moři, aby mu voda připomenula, jak tajemným citem je láska démonova.
Nedokázal vydržet pozorovat divadlo, kde se v maskách vyprávěli příběhy o démonech, protože žádné z nich nezachytilo jejich sílu uchopit život do dlaně, zhasnout ho nebo zapálit jako svíci. A schopnost povídat si s měsícem.
Chodil po vlastním panstvím a vyhlížel lodě, přestože věděl, že když uvidí, co je v dálce, démon moře nepřiplouvá, protože s ním by pobřeží zaplavila mlha, aby jej jako pirát mohl vydrancovat.
Chtěl mu odpovědět. Chtěl křičet do rozbouřených vln za bouřky, protože věděl, že ho uslyší a vrátí se k němu; a netušil, proč jej věrný vazal tak pevně svírá a táhne pryč z pobřeží. Proč jej balí do pokrývek a mluví na něj.
To se hněvala jeho duše! S nebem to nemělo nic společného... blesky a hromy sesílalo na zem srdce zhrzelého milence, na nějž bylo zapomenuto.
Tu noc se převracel na futonu v horečkách.
Další také.
A smutné pohledy poddaných, kteří u něj byli celý jeho život, odmítal. Odkláněl hlavu, přivíral oči a nepřístupně svíral rty. Mnohokrát chtěl vstát, podívat se, zda nepřiplouvá, ale nikdy mu to nedovolili. Zlobil se. A znovu přišly blesky a hromy. Moře bylo rozbouřené a on neměl sílu, aby vyšel ven a mohl do vln volat.

Loučili se s ním jeho vazalové a mluvili o démonech, i když k tomu neměli právo.
Tu celou noc proseděl před svým brněním a úsměvu na jeho tváři nebylo, i když si přehrával v mysli každou z návštěv démona. Tehdy jim nerozuměl. Dokud si ho neochočil, neznal význam pánových slov a nedokázal poznat z tónu hlasu, jak myšleny byly. Teď by to dokázal. Kdyby slyšet jediné slovo, věděl by, jak se zachovat, jak ho přijmout. Že v prve špatně pochopeným poznámkách je starost a nebo obdiv k Moriho kráse.
Toužil po něm. Stýskal si. A čekal s horkou kůži vnitřní strany stehen pod yukatou, až jej znovu bude hladit svou velkou hrubou dlaní piráta.
Až k ránu si dovolil úsměv, když se opřel do široké hrudi svého milence a cítil jeho vůni. Když byl políben na šíji a laskyplně sevřen v náručí. Až tehdy přivřel své oči slastně, nikoliv pro odmítavou pýchu a kaligrafie v jejich linkách napsala slovo dva.
Spojil jejich dlaně a po polibku se nechal vytáhnout na nohy.
Ač byl bosý, nechal se vést. Věřil démovi moře a ze skalisek viděl jeho loď, jak čeká jen na ně dva, aby byl zavezen do míst bez slunce, kde teplá náruč bude navždy vyživovat plamen jeho duše a on již nikdy ze strachu nebude muset nasadit nepřístupný výraz, protože jej jeho milenec ochrání.
Nepodivil se, když místo dlaně svého démona se držel dlouhého ocasu tygra. Nasedl na něj a nechal se odnést do lodi. Aby jako dítě se přitulil k hrudi kapitána a jakmile se zbavil strachu, že je pouhou představou, nabídl své rty k polibku a dlaněmi obkreslil ostré rysy tváře démona a rohy lesknoucí se v paprscích měsíce.
Odpovím ti. To protože nás svázal osud krví do měsíce vepsaný a našimi těly ztvrzen. To proto kolem nás je tma a chlad, a jedinou mou záchranou jsi ty.
Mlhy se rozestupovaly, když jimi proplouvala krásná loď s hlasitými námořníky na palubě. Těšili se na plenění a drancování pobřeží. S krutým pohledem dobyli pevnost a vzali nespočet životů, jakoby ztráty v početné armádě neznamenaly vůbec nic.
Nejvíce běsnil démon moře v čele pirátů. Jeho rudý pohled žhnul a z mlhy vystupovaly rohy, šklebil se přes masku a svou katanou bral životy, jakoby hasil svíce. Hlasem duněl jako vlny lámající se přes skaliska a nebe možná i hřmělo jeho touhou zabíjet.
Koho potkal, ptal se, a kdo mu nebyl schopen odpovědět, umíral. Stoupal do pevnosti, hradby dávno se zřítily pod těžkými dělovými koulemi a on mohl plenit, ovšem místo toho, cosi hledal. Hledal a nenacházel.
Až v poslední místnosti se krčil drobný chlapec, co se schovával za zbrojí samuraje, kterou démon poznával, protože ji svým mečem poničil.
"Kde je Mori?!" zahřměl a chlapce vytáhl zpoza brnění.
Dítě se třáslo a v jeho jemné, bledé tváři viděl povědomou mlčenlivost. Jen ne tolik usídlenou, aby opakující se hřmící otázka jej nepřinutila odpovědět.
"Otec je mrtvý," odpovědělo dítě plačtivě a nedořeklo, že démon zabil i jeho matku a vyplenil v dědictví mu daný hrad. "Zešílel při mučení, které protrpěl přitom, jak ho věznili a skočil z útesu."
"Mučení?! Mučení?"
Démon se hystericky rozesmál, avšak zdravé oko přestalo žhnout rudě a zrcadlilo v sobě jen smutné vody oceánu. Pustil dítě a nechal ho, aby se znovu schovalo za brněním svého zesnulého otce. Posadil se a mlčel, i když jeho piráti stále drancovali. Proč si na mne nepočkal a neřekl si mi do očí, že nechceš být zachráněn? Opravdu jsi byl příliš hrdý, než aby ses stal mým pánem?

Žádné komentáře:

Okomentovat