Hosté v místnosti

Anotace: Jen takový střípek myšlenky navázaný na principy světa Daéovy krve a Starým bohům zvěstoval.

Hosté v místnosti

Ten mladík zaklepal křídly nespočetně motýlů o sklo okna, propletl se mezi paprsky měsíce a uklonil. Jeho temně fialové vlasy stékaly až k zemi a vplétaly se do nich černé perly, co zbyly po peří mých padlých andělů inspirace. Usmál se, sesbíral z motýlích křídel pyl a foukl jej do mé tváře.

-Za těmito dveřmi se oběsil člověk.- šeptal a bříšky prstů přejížděl po starém dřevu.

Nevím, kde se vzala chodba, v které jsme stáli. Na cihlových zdech se drolila omítka a podlaha byla pokryta šedým popraškem.

Ladným skokem se dostal ke mně, zvířil prach a zatočil se v něm, jako kdyby nemohl v sobě udržet nadšení.

Úsměv plný ostrých zubů se roztáhl a on mne vtáhl do víru.

-Pojď, pojď...- pobízel mne, tahal za rukávy a stále více tiskl na dveře. -Pojď ať víš... ať vidíš... ať posoudíš...- šeptal naléhavě.

Marné bylo šmátrat po klice, ty dveře žádnou neměly. Jen studenou dřevěnou plochu, na níž bylo hrubě tlačeno mé tělo. Ačkoliv mým jediným společníkem byl šlechtic vybraných mravů toho světa.

Nic. Pak múzy našeptaly mi jak.

Stačilo zaškrabkat, pohladit, zaťukat a dveře se samy otevřely. Až tehdy mne můj doprovod uvedl do místnosti a zvučně se rozesmál.

-Pozorně se dívej!-

Smál se - ne plakal! - a obsahoval gesty celý pokoj. Tančil mezi střípky zrcadla, pohozenou klecí, slzami a sny.

Přiskočil znovu ke mně a donutil mne tleskat do rytmu. Vlály mu vlasy, smutkem prošívaný kabát a létaly kolem něj fialoví motýli, až se mi z toho točila hlava.

Nepřestával.

Zpíval si.

Až najednou se natáhl naznak do postele, z níž zbyl jen kovový rám a roztáhl ruce. Udýchaně se uklidnil, přestal snad úplně dýchat, otočil se na břicho a hlasitě zaštkal.

Mé kroky vedl rozum a prsty do jeho vlasů naopak cit.

Avšak rozum nepoznal, že myšlenkám neuteču. Cit pak nenabral jasných obrysů lítosti či porozumění.

-Přečti si, přečti...- zašeptal ke mne naléhavě můj společník, oči nezvedl. Myslel nápis nad postelí. Ten na zdi: Svou vlastní cestou do pekla...

-Každý svou vlastní cestou do pekla.- byla má odpověď, pochopení a bouře myšlenek.

Mladík mne pevně objal, odnesl zpátky do tohoto světa, a když se ukláněl na rozloučenou mezi paprsky měsíce, rozverně zamával.

Dnes ne, ale jednou... jednou si mne vezme. Až múzy přestanou líbat a stále dokola rozsvěcet zhaslé svíce.