Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

čtvrtek 30. května 2013

Kolibřík a rybíz - část I.


Část I.






Černovlasý mladík se zastavil u hřiště a zadíval se na chlapce s tmavě modrými vlasy, který tam házel na koš. Doběhl svého staršího kamaráda, a přestože nesl cestovní tašku přes rameno, rozpustile ho dloubl. “Zase tu je ‘miss mokré tílko’,” zazubil se a ucukl předtím, jak se po něm druhý ohnal. “Arato, běž do něj, minule si říkal, že jestli ho ještě potkáme, postaráš se o další zářez,” utrousil a zůstal stát, dívajíc se z kamaráda na kluka na hřišti.
Jeho světlovlasý společník se taky zadíval na hřiště. “Nesténals ještě před chvíli, jak hrozně už chceš bydlet a jak tě nebaví tahat tu tašku?” pozvedl jedno obočí na druhého, ovšem i tak mu věnoval sebevědomé zazubení, než si pohodil školní na rameni a vydal se pomalu k hřišti. Opřel se o tyčku, která ohraničovala vchod na hřiště a zakončovala pletivo, kterým bylo obehnané. Počkal, až modrovlasý dokončí svůj útok na koš, pak teprve na sebe upozornil, “dost dobré...” okomentoval a prohlížel si ho. Musel uznat, že mladík před ním byl zatraceně sexy. To, jak byl z tréninku zpocený a jak divoce působil, ten dojem jen umocňovalo.
Chlapec se na něj podíval a kývl. “To vždy,” utrousil, přičemž dohonil míč a jednou rukou přirozeně dribloval.
Černovlasý mezitím přešel k lavičkám a posadil se tam, aby svému staršímu kamarádovi dal prostor pro balící techniky. I když se mu zdálo, že jej jeho nový objekt zájmu nezačne brát na vědomí, dokud ho nevyzve ke hře jeden na jednoho. To by mohla být zajímavá podívaná - vytáhl si kvůli tomu i mobil, aby to mohl natočit.
Arata se zazubil a sundal si z ramene tašku, aby si ji mohl položit do rohu hřiště. Sundal si i školní bundu, přesto na sobě měl košili, ve které se nepohybovalo ani zdaleka tak dobře, jako v tílku, co měl na sobě druhý mladík. “Zahrajem si?” navrhl a pomalým krokem se vydal blíže k modrovlasému.
“A nechceš si přizvat kamaráda?” zeptal se chlapec a hodil po něm míč. Poté se podíval na černovlasého a měřil si ho pohledem.
Světlovlasý chytil míč a stále s úsměvem se otočil na černovlasého mladíka na lavičce, “nevím, jestli by to nakonec nedopadlo ještě hůř, než to dopadne teď,” poznamenal s lehkým nádechem pobavení v hlase. “Hiso,” mávl na něj, “přidáš se?” pohodil si míčem.
Oslovený mladík nechal tašku na lavičce a vydal se k nim svižně, ale chůzí. Přešel k modrovlasému a nabídl mu ruku. “Suguri Hiso,” představil se, v očích mu hrály plamínky, “ani nevím, jak se to drží,” pokynul k míči.
Druhý chlapec s úšklebkem jeho ruku přidal. “Aome Kosei,” prozradil mu.
“Můžeš se profesionálně plést pod nohy...” poradil mu stříbrnovlasý a sám nabídl dlaň modrovlasému. “Hachidori Arata...” lehce mu pokývl a znovu si pohodil míčem, než postoupil o pár kroků dozadu. “A můžeš nám to rozhodit, jestli nebudeš moc aktivní...” hodil míč po černovlasém.
Suguri chytl míč a prohlédl si ho. “To je poprvé, co ‘to’ držím v ruce,” zazubil se a nevinně namířil na koš, poté vystřelil a dal ho. Usmál se. “Jedna nula pro náš tým, jdu si sednou,” vydal se potom znovu k lavičce.
Modrovlasý chlapec si ho znovu prohlédl, ovšem stihl hned poté ještě chytit míč, než se zakutálel. Dodribloval až k světlovlasému a hodil mu ho. “První útočíš ty,” řekl. Ten druhý kluk mu přišel něčím zvláštní - příliš upřímně se usmíval sobě samému.
Hachidori zadribloval a pousmál se, než vyrazil proti druhému mladíkovi. Přišel si úspěšnější, než sám očekával, že bude, s tím, co měl na sobě a o kolik si myslel, že bude druhý lepší, než on sám. Ovšem ani tak se mu poprvé nepodařilo zabodovat, když mu Kosei vyrazil míč z ruky ve chvíli, kdy už útočil na koš.
Aome se vrátil na původní místo a začal svůj útok od toho místa. Podařilo se mu druhého bez problémů obehrát a dát koš. To byl signál pro tmavovlasého mladíka, aby je začal natáčet. Ovšem po pěti střetnutích, které dopadly stejně - buď byl jeho kamarádovi míč vyražen, nebo ho modrovlasý obehrál -, natáčení zase vypnul.
Stříbrnovlasý se dotčeně zamračil. Hodil by po Hisovi něco, ovšem neměl nic, než míč a ten se mu po něm házet nechtělo. “Docela nevyrovnané...” poznamenal a z místa, kde stál, hodil na koš, který se mu podařilo dát. Měl stejný trénink, jako jeho kamarád - házel často po lidech papírové kuličky.
“Končíme,” pohodil hlavou Aome, až z jeho vlasů odlétl poprašek potu.
“A rychlé...” Arata se na modrovlasého zadíval a podrbal se za krkem. “Jsi dobrý...” uznal a otráveně si povzdechl, i když nevypadal, že by ho prohra doopravdy zase tolik trápila.
“Aniki~” zavolal na něj tmavovlasý, seděl na lavičce v turku a usmíval se. “Náhodou to bylo hezký!”
“Co je zač?” optal se nedůvěřivě na Suguriho modrovlasý, protože něčím mu ten kluk byl zároveň sympatický i vůbec neseděl. “Nehrál jsi špatně,” řekl pak, “ale další kolo by nic nového nepřineslo.”
“Vyrůstal v opičí tlupě...” Hachidori se široce zazubil a přešel k tmavovlasému, aby ho mohl počechrat ve vlasech, než se posadil vedle něj. V duchu si přitom připomínal, že si hlavně nesmí zapomenout tašku, až bude odcházet. “Býváš tu často?” zadíval se tázavě na Koseie.
Ten v odpovědi souhlasně zabručel.
Suguri přivřel oči. “Takové umění chce každodenní trénink,” pronesl s úsměvem a opřel se hlavou o rameno světlovlasého. “A abys věděl, tak Arata je taky dobrý sportovec, to já podávám leda tak ručníky,” otevřel svou tašku. “Chceš? Si tě pak naklonujem...”
Stříbrnovlasý mladík se naklonil tak, aby mu do tašky viděl, a vzal si ručník, aby si do něj mohl utřít obličej. Docela se za tu chvíli sám zapotil. “A kde bychom všichni byli bez podavače ručníků...” pokývl zamyšleně. “Na...” natáhl pak ruku s ručníkem k modrovlasému, “bude to docela zábava, když se nám to klonování podaří...” mrkl na něj.
Aome se pousmál a ručník si od něj vzal. Otřel se a posadil, míč položil vedle sebe. “Co po mně vlastně chcete?” zeptal se po chvíli.
Světlovlasý jen lehce pokrčil rameny, “vypadáš, jako docela zajímavý kluk, ještě jsem asi nepotkal nikoho, přes koho by se mi zblízka nepodařilo dostat ani jeden koš...” prohodil. “I když je pravda, že jsem docela v nevýhodě ve školní uniformě...” poznamenal.
“A z toho vyplývá?” podíval se na něj modrovlasý.
“Mohli bychom to někdy zopakovat... jen ubytuju tady štěně a hned budu zase volný... Možná to bude lepší, kdybych na sobě neměl košili...” ušklíbl se.
Suguri se spokojeně usmíval, zdálo se, že mu vůbec nevadí, jak o něm druhý mluví. Bylo to milé - měl jistotu, že to není myšleno proti němu -, na rozdíl od toho, co slýchával doma.
“Máš zvláštní ‘štěně’,” utrousil basketbalista. “Asi už půjdu, ale jsem tu každý den,” vstal a dal ručník tmavovlasému. Pod paží nesl míč.
“Je to dobré štěně...” zazubil se Arata a znovu počechral svého kamaráda v tmavých vlasech. “A večer třeba nemáš čas?” přesunul svoji pozornost znovu k modrovlasému.
“Ne,” odpověděl mu a vydal se pryč. “Mějte se,” mávl dozadu.
Hachidori se ušklíbl. “Tak půjdem, štěně?” otočil se na svého tmavovlasého kamaráda tázavě a sám se zvedl, aby si mohl do rohu hřiště dojít pro svoje věci. Oblékl si bundu a přehodil tašku přes rameno, pak se vydal zpět za Hisou.
Mladší se mezitím taky postavil a došel ho, protože stejně pokračovali směrem, co byl blíž k jeho kamarádovi. “To je poprvé, co jsem viděl, že ti někdo odolal,” rýpl si vesele, když k němu došel, ale poté se sladce usmál. “To bude asi mnou.”
Arata ho chytil okolo ramen a zazubil se na něj, “tak zítra půjdeš domů jinou cestou...” oznámil mu.
Suguri kývl, ale pak se začal smát.


Stříbrnovlasý chlapec seděl naproti svému novému spolubydlícímu a prohlížel si ramenovou restauraci, ve které byli, při čekání na to, až jim donesou jídlo. “Něco pro tebe mám, štěně,” naklonil se pak k tmavovlasému s širokým úsměvem a vytáhl z tašky, kterou s sebou nesl, zabalenou krabičku.
“Dárek?” zeptal se s dětským leskem v očích černovlasý a složil si pod sebe na židli nohy. Zkoumavě se na něj podíval a naklonil hlavu na stranu.
Světlovlasý k němu posunul krabičku a kývl.
“Ze zverimexu?” zadíval se na balení mladší, ale i tak ho otevřel. “Haf,” štěkl potom a zavrtěl se, jak parodoval zavrtěním ocasem. “Teď se alespoň neztratím,” usmál se, když vytahoval fialový obojek se známkou, na níž byla jeho nová adresa. “Kost neochutnám, jsme v restauraci, ještě by nás vyhodili,” řekl pak.
Mezitím se k jejich stolu vydal světlovlasí muž, který nepůsobil o moc starší, než byli oni - nanejvýš o tři roky. Vlasy mu sahaly po ramena a měl je dané za uši, aby mu nepadaly do unavené tváře. Na sobě měl světlou zástěru. Nesl jejich objednávku.
Arata počkal, až před ně mladík postaví jídlo a vydá se zpět, potom teprve se naklonil ke svému kamarádovi. “Mám ti ho nasadit?” pousmál se, pak se natáhl pro své hůlky.
“Můžeš,” kývl mladší. “Děkuju,” řekl pak s šibalským úsměvem.
Stříbrnovlasý mladík se zazubil a vstal, aby mohl obojek svému kamarádovi zapnout. “´To je tak romantické...” zavrněl pak u jeho ucha, když byl hotový, a zasmál se. Vrátil se na své místo a konečně se pustil do jídla. “Dobré to tady mají....” poznamenal. “Jen obsluha taková docela mdlá...” otočil se k pultu, kde právě blonďatý mladík podával další objednávku.
“Jo,” kývl a ohlédl se na blondýna za pultem. “Alespoň se v klidu najíš bez toho, aby ses snažil ho sbalit,” otočil se zpátky na svého kamaráda Suguri. Sám se také pustil do jídla, i když ještě předtím si vytáhl mobil, aby se v jeho odrazu podíval, jak vypadá s obojkem. “Kdyby mě matka viděla,” uchechtl se.
  “Nejspíš by tě vážně vydědila...” pokývl a pousmál se. “Jedlo by se mi dobře i tak... tváří se jako ztělesněné neštěstí... úplně se jeden diví, že nad ním nepluje obláček temnoty...” lehce zakroutil hlavou.
“Tak když místo školy musí vypomáhat tady... a bude... do své smrti,” Suguri zvedl hlavu, aby se mohl podívat od misky s ramenem na svého kamaráda. “Chtěl bys zdědit ramen restauraci? Já teda ne... musí tu být nu-da.”
Ozvala se rána, jak starému muži, který tu obsluhoval s blondýnem, vypadla miska z ruky. Mladík se hned k tomu sklonil a začal to uklízet, ovšem místo vděku staršího se dočkal jen pohledu, jako kdyby to byla jeho vina.
“Nechtěl, musí to být otravné, ještě u někoho takového...” Arata chvíli pozoroval dvojici v kuchyni, pak jen zvedl oči v sloup a přesunul svoji pozornost k jídlu. “Tragéd...” poznamenal ještě. “Ale ten obojek ti sluší...” zazubil se pak na svého kamaráda a ukázal na něj hůlkami.
Černovlasý kývl. “Vypadám, že bych mohl obsluhovat v gay baru,” uchechtl se. “Třeba ten stařík chce i něco víc, než jen posluhovat tady v restauraci,” poznamenal pak.
Blondýn mezitím všechno uklidil a pohledem se na okamžik zastavil u dvou mladíků, protože se divil, že se mu více nesmáli. Moc dobře věděl, že si z něj rádi utahují.
“Vidíš, můžeš si najít takovou brigádu...” prohodil starší, pak se znova zadíval na světlovlasého mladíka. “Chudák...” prohodil. “Asi to chlapec nemá lehký...” ušklíbl se.
Suguri se chvíli věnoval jídlu, než přitakal. “Kolik myslíš, že mu je?” zeptal se pak.
“Nevím...” stříbrnovlasý pokrčil rameny, “podle mě vypadá tak na dvacet, možná dvacet dva...” zatvářil se zamyšleně.
Černovlasý se zahoupal dopředu a dozadu. Vzal si do hůlek vajíčko a ukousl ho polovinu. “Chudák, je v ohroženém věku Aratovy nenechavostí a ty si ho vůbec nevšímáš, opravdu tragéd,” zakroutil hlavou.
“Zabité...” pokýval hlavou Hachidori. “A přitom by to vlastně vůbec nemusel být škaredý kluk...” pokrčil rameny. “Taky se nesnažím sbalit všechny v rozmezí od patnácti do dvaceti, abys věděl...” zamračil se pak dotčeně.
“To je dobře, protože já v tom rozmezí jsem,” řekl a dojedl vajíčko. “Ale musí se mu nechat, že ramen dělá dobrý,” pokýval si. “Nicméně, jak budeš pokračovat s tím klukem z hřiště?” zeptal se zvědavě.
“No... zajdu tam znova, když je to jediný místo, o kterém vím, že tam bývá a kdy tam bývá...” osvětlil mu. “Moh bych tam zajít sám, třeba by se to zlepšilo... i když ten basket nevím, ten kluk je vážně docela dobrej...”
“Tak já si zítra najdu jinou zábavu, než ti chodit u nohy,” zazubil se na něj, a pak si nasál plnou pusu nudlí. Okamžik žvýkal. “Ovšem bude se mi stýskat, haf.”
“Oh, ty moje věrné štěňátko...” Arata se natáhl, aby mu mohl počechrat černé vlasy. Dělal to často a bavilo ho to, připadal si, jako by měl mladšího bratra.


Arata seděl na okně bytu, do kterého se mu dnes přistěhoval tmavovlasý mladík, a užíval si večerní cigaretu, když mu zazvonil telefon, ležící na jeho posteli. “Podáš mi to prosím?” houkl na vybalujícího se černovláska, nechtěl chodit po domě s cigaretou.
“Aport, haf,” zasmál se mladší chlapec a pokývl si. Udělal, co po něm druhý chtěl, a pak skočil do postele. Zachumlal se a spokojeně vydechl. Byl vcelku unavený - už se mu nechtělo vybalovat věci, všechno ostatní mohlo zůstat v tašce.
“Díky,” světlovlasý by ho podrbal za uchem, kdyby to stihl, než mu Hiso zase utekl. Podíval se, kdo volá, než to vzal a přiložil si telefon k uchu. “Hmm?” zamručel. “Říkal jsem, že už nebudu bydlet sám... nevím...” mluvil, přitom pozoroval svého kamaráda, už zachumlaného na jeho půlce postele.
Černovlasý zvedl hlavu a nastražil uši. “Pokud tu potřebuješ místo, půjdu si zaběhat,” nabídl s úsměvem - oba si dokázali představit, jak by to asi vypadalo.
Arata na chvíli odklonil telefon, “jako že by sis sedl na schody před dveře a po chvíli začal kňučet a škrabkat, že chceš zpátky jako správné štěně?” pousmál se, “nemusíš nikam chodit...” mávl rukou. “Hmm...” zamručel pak zpět do telefonu, “tak se kdyžtak pro mě stav a můžeme někam zajít...” chvíli jen poslouchal. “Hmm... zatím...” ukončil hovor a položil telefon vedle sebe.
“Náhodou bych si šel sednout o kousek dál, třeba na ulici,” mrkl na něj Suguri a zazubil se. Poté se vytáhl do kleku na patách a rozhlédl, kam si dal spací tričko a kalhoty. Nakonec to nechal být - teď jej nikdo nebude buzerovat, že se nepřevléká z domácích tepláků na noc.
Stříbnovlasý mávl rukou a zaklonil se, aby se z okna podíval dolů. Nebylo to moc vysoko. Típl cigaretu a slezl, pak se vydal sám k posteli, “ale nechce se mi nikam chodit...” postěžoval si. První den ve škole po prázdninách byl docela náročný.
“Který ti volal?” zajímal se mladší, natáhl se pro tričko na spaní a převlékl si ho - bylo na všechny strany vytahané. Kalhoty si jen svlékl a hodil je na svou tašku.
“Moritaka... ten s fialovým pramenem...” odpověděl mu a posadil se na postel. “Přijde, se na něj podíváš... asi teda přijde, nevypadal moc nadšeně, když jsem mu osvětlil, že se mi sem nasáčkovat nemůže.”
Černovlasý se přesunul k němu a lísavě se o něj opřel. Ani si neuvědomil, že to udělal. “S tím už jsi dlouho,” zamyslel se pak.
“Jo...” pokýval druhý hlavou. “Možná už moc dlouho...” poznamenal.
“Chůdě,” zavrněl a otřel se o jeho rameno tváří. “Vyměnil bys ho, co? Za toho Aomeho,” usmíval se.
“Jo... za toho určitě...” pokývl světlovlasý a zazubil se. “Za toho bych jich možná i víc vyměnil... ten je...” zamyslel se. Shlédl ke svému spolubydlícímu a s jemným úsměvem ho podrbal za uchem.
“Víš, co mne napadlo dneska u ramenu?” vzpomněl si najednou.
“Co tě napadlo dneska u ramenu?”
Druhý se narovnal, aby se mu mohl podívat do tváře. “Musíš si dát inzerát!” řekl pak na sebe neobvykle vážně, takže v tom jistě byla nějaká lotrovina.
“Inzerát?” starší pozvedl jedno bobočí a věnoval druhému lehce nechápavý pohled. “Na co?” poposedl, aby mohl být ke svému kamarádovi více čelem.
“Abys našel většího tragéda, než je ten od ramenu,” zazubil se mladší a lehl si tak, že se opíral hlavou o stehno druhého.
“Jo... něco jako ‘rozvedeného muže s dětmi jen vážně’?” shlédl k němu pobaveně a začal se něžně probírat jeho vlasy.
“Přesně! A přihlásí se ti šedesátilétý páprda, co má děcka starší než ty a svou orientaci si uvědomil až v padesáti,” komentoval to zvesela. “Hehe a ty ho budeš podvádět s jeho synem,” dodal ještě a jako mazlivé mládě se nabízel jeho dotekům. Trvalo jim to více než půl roku, aby jejich přátelství bylo tak otevřené.
Arata se zasmál. “Bude to sranda... ale proč si budu ten inzerát dávat já?” zeptal se pak zamyšleně.
“Protože... já na takové věci jsem ještě moc malý,” odpověděl mu, téměř v tu samou chvíli zazvonil zvonek. Suguri se z něj zvedl a zadíval se tázavě na světlovlasého, jak se má chovat. I když to vlastně nebylo poprvé, co přišel nějaký přítel, když byl Hiso zrovna u Hachidoriho.
“Zůstaň, štěně...” zazubil se na něj starší a zvedl se, aby mohl jít otevřít.
“Docela rychlost...” pousmál se a opřel se o rám dveří, když příchozímu otevřel. “Zdravím...” věnoval mu docela milý úsměv.
“No... byl jsem kousek,” řekl mu druhý neurčitě a zadíval se za něj. “Dovnitř nemůžu?”
Arata k němu přešel, aby si ho mohl přitáhnout k polibku, pak se otočil za sebe, “můžeš, pokud ti nevadí publikum...” prohodil a udělal mu místo, aby mohl vejít, pokud bude chtít.
Chlapec na posteli si klekl a podíval se na nově příchozího. “Ahoj,” kývl na něj s úsměvem, poté se zvedl a přešel ke kuchyni. “Dáš si něco? Třeba kávu?”
Mladík s fialovým pruhem se na něj trochu nevěřícně podíval. “Nebo ho můžeme přibrat,” prohlížel si mladšího chlapce od obojku k nahým nohám. Měl pěkné, vystouplé kotníky.
Stříbrnovlasý mladík se chtěl pozastavit nad Hisovou touhou uvařit kávu, ale nakonec uznal, že Moritaku jedno slané kafe nezabije. Plácl svého milence káravě do ramene. “Ani se na něj nedívej, to je moje štěně...” upozornil ho. “Prznit se nebude...”
“A já bych se nenechal,” poznamenal černovlasý a napustil vodu do konvice, aby si mohl uvařit čaj.
Návštěva se otočila na Hachidoriho a přitáhla si ho k polibku. “Tak si vystačíme sami...”
“Samozřejmě...” světlovlasý se pousmál a rozepnul zip jeho mikiny, aby se pod ni dostal a jednou dlaní se vydal až pod jeho tričko, přičemž pomalu couval k posteli. “Vážně si nic nedáš?” zeptal se, i když nevypadal moc odhodlaný mu něco chystat. Prsty druhé ruky s úsměvem přejel po jeho strništi.
Suguri se na ně ani neohlédl, dál se věnoval přípravě čaje.
“Stačíš mi ty na ochutnání,” zavrněl milenec světlovlasého a shodil ho na postel. Svlékl si mikinu a obklopil ho pažemi. Nenasytně se kousavými polibky vrhl na kůži jeho krku.
Arata uklonil hlavu lehce na stranu a prsty se vydal po vypracovaných svalech na Moritakově břiše. Volnou dlaní vklouzl do jeho vlasů, aby se jimi mohl probírat, a po chvíli si ho přitáhl k dalšímu vášnivějšímu polibku. “A chutná?” zavrněl.
“Vždycky,” zavrněl a začal mu jednou rukou rozepínat kalhoty.
Černovlasý mladík si dovařil čaj a vydal se k počítači, aby tam mohl být na internetu. Dal si na uši sluchátka a pustil si hudbu. Nevypadal, že by jej nějak rozrušovalo, co dělali za jeho zády Arata s jeho milencem.
Stříbrnovlasý mladík se pousmál a nepatrně se mu vybídl, přičemž mu sám vyhrnul tričko, aby se dostal k jeho holé kůži. Znovu našel jeho rty, aby se do nich mohl vášnivě vpít, a více si ho k sobě přitáhl.
Druhý dokončil rozepínání jeho kalhot a stáhl mu je i se spodním prádlem. Také se příliš netvářil, že by mu společnost třetího vadila. Políbil Hachidoriho na podbřišek a vyhrnul mu tričko až k bradavkám, aby mohl k nim polibky směřovat.
Arata si užíval si jeho péči a vycházel jeho dotekům vstříc. Nahým stehnem se otřel svůdně o jeho bok, stále částečně halený pod látkou jeho trička. Zatahal za látku jeho trička, aby mu tak naznačil, že si ho má sundat, prsty se mezitím lehce probíral černofialovými vlasy.
Starší mladík už to vzal všechno najednou, když se od něj odtahoval, aby si sundal tričko, zbavil se i kalhot a spodního prádla. Vrátil se za ním a otřel se rozkrokem o ten jeho. Sám byl již viditelně vzrušený.
Jeho světlovlasý milenec se pousmál a převrátil jejich pozice, takže byl ob teď obkročmo nad Moritakou. Jednou dlaní se podpíral, jak se nad druhým skláněl, druhou pomalu sklouzl po jeho bříšku, na které až se táhlo jedno z jeho tetování, začínající na boku. Doputoval až do jeho rozkroku a jen pomalu a hravě přejel prosty po jeho erekci.
Druhý se mezitím natáhl pro lubrikant do stolu - všiml si, jak ho v tubě ubylo od doby, co tu byl naposledy. Přes rty mu unikl sten, když se Arata dotkl jeho vzrušení. Chytl ho za boky a přejel až na jeho stehna. Měl chuť si ho vzít tvrdě a nekompromisně, i když nikdy v jejich vztahu nebylo řečeno, že nebudou mít ani jeden bokovky.
Hachidori se k němu sklonil a pousmál se. “Copak?” zavrněl, než se rty otřel o ty jeho a na okamžik se do nich vpil. Všiml si změny v jeho výrazu. Vlhkými polibky se vydal po jeho bradě níž, užíval si lehce slanou chuť jeho kůže.
Mladík s fialovým pruhem ve vlasech si ho přitáhl k polibku, aby mu nemusel odpovídat. Přetočil se i s ním a obklopil ho pažemi. Kousl ho do spodního rtu. “Máš spotřebu...” utrousil, když bral tubu do ruk a nandával si na prsty, klečíc mezi jeho stehny.
“Vadí ti to?” světlovlasý mladík zvedl tázavě obočí a nestydatě se mu vybídl. Jednou nohou se otřel o jeho stehno.
Jako odpověď mu přišlo jen pokrčení rameny. Vlastně mu to mohlo být jedno a hlavně jasné, když si i doma vydržoval chlapce. Ohlédl se po černovlasém. Poté ovšem přejel prsty po vstupu do Aratova těla a prostředníčkem začal do něj pronikat.
Stříbrnovlasý mladík tiše zasténal, když do něj vnikl, a lehce přirazil proti jeho prstu. Nadzvedl se na jednom lokti a volnou rukou si ho k sobě stáhl, “ani se tam nedívej...” šeptl a znovu se vpil do jeho rtů.
Jeho milenec příliš dlouho nečekal a přidal druhý prst. Chvíli mu oplácel polibek, než se kousek odtáhl. “Není hezké si škudlit takhle pro sebe...” zavrněl, jak znovu měl v hlavě jen co nejrychlejší ukojení své sexuální touhy.
“Jen chráním jeho cudnost...” bránil se Hachidori. “Ale nelíbí se mi, když působíš, že bys chtěl v posteli někoho víc než mě v téhle situaci...” zamručel potom a znovu si ho stáhl k polibku. Jednou dlaní sklouzl tak, aby mohl ruku, která si ho připravovala, pobídnout k tomu, aby se snažila více, “víc...” šeptl do jeho rtů.
Druhý přidal další prst a aby ho poškádlil, doplnil to i o malíček. “Tak?” zeptal se do jeho ouška, které mu hned vzápětí olízl a nakonec i vzal mezi zuby jeho lalůček.
Arata přivřel oči a skousl si ret, aby tak utlumil sten, který v něm jeho počínání vyvolalo, “možná bys to mohl ještě trochu vylepšit...” poznamenal, jednou dlaní se vydal po jeho boku a přitáhl si ho k sobě blíž. “Kdyby sis mě konečně vzal...” kousl ho hravě do krku.
Starší do něj pronikl až po palec, chvíli tam tak zůstal, než prsty vyndal. Poté si podal kondom, aby si ho mohl natáhnout a na jeden příraz do Hachidoriho pronikl.  
Světlovlasý mladík zaklonil hlavu a neobtěžoval se ani tlumit sten, který v něm prudký příraz vyvolal. Bylo docela možné, že ho slyšel i jeho spolubydlící přes sluchátka. Přitáhl si svého milence více k sobě a pevně ho stiskl stehny okolo boků. Spokojeně semkl víčka k sobě a vyšel mu vstříc, jak chtěl víc.
Mladík s fialovým pruhem ve vlasech se vpil do Aratových rtů a začal s prudkými přírazy do jeho těla. Ve všech jeho pohybech se mu rýsovaly svaly na těle. Držel si druhého u sebe co nejblíž a nevzdaloval se od něj.
Arata se prohýbal proti jeho tělu a užíval si neskrytě každý pohyb svého milence. Nehty jedné ruky zarýval do jeho zad a druhou si ho stále přitahoval k sobě. Sám mu vycházel divoce vstříc.
Starší převrátil jejich pozice a chytl Hachidoriho pevně za boky. Chvíli řídil jeho tempo, než se jednou rukou přesunul do jeho rozkroku, aby se mu mohl věnovat.
Světlovlasý mladík se nad ním prohnul a jednou dlaní se opřel o jeho hruď, přičemž sám se nadzvedával a řídil tak tempo, v jakém dosedal na jeho erekci. Věnoval svému milenci letmý vzrušený úsměv a sklonil se k vlhkému polibku, ve kterém tlumil rozechvělé steny. Stačil už mu jen okamžik, než vyvrcholil do dlaně druhého.
Jeho milenec znovu přesunul dlaně tak, aby mohl řídit tempo. Ale zdálo se, že mu to nestačí, protože si ho nakonec stáhl pod sebe a tvrdě do něj několikrát přirazil, než ho také zalila vlna orgasmu. Vyšel z něj a položil se vedle. Políbil ho na rameno a na několik okamžiků zavřel oči, než se zvedl a sundal si kondom. Prošel kolem černovlasého, aby ho vyhodil. Ten vypadal zabraný.
Mladík s fialovým pruhem ve vlasech se vrátil do postele. “Víš, že si štěně hledá na seznamce jiného pána?” zeptal se.
“Hmm...?” Arata se zvedl do sedu a zadíval se na chlapce u počítače. “A to jsem si ho před chvílí pořídil...” zabědoval hraně, než se znovu položil na postel. Otočil se na Moritaku a natáhl se pro líný polibek.
“Třeba se mu nelíbí, že ho podvádíš,” zkusil starší.
“Nespíme spolu...” odpověděl mu na to světlovlasý mladík a přesunul se tak, aby částečně ležel na něm, prstem se vydal po linii jednoho z jeho tetování. “Já dnem i nocí chráním štěněcí cudnost před takovými, jako jsi ty...” osvětlil mu.
Druhý se zamyslel. “Tos mu jako teď ukazoval, jak to nemá vypadat?” zeptal se pak a přejel mu po hýždích. “Nicméně... na co ho tedy máš?” ohlédl se na chlapce.
Hachidori se mírně zamračil. “Nebav se o něm jako o věci...” našpulil dotčeně rty. “Je to můj kamarád...” na okamžik se zamyslel, “ty bys to snad dělal se štěnětem, kdybys nějaké měl?” pozvedl tázavě jedno obočí.
“Zoofil nejsem, ale takovéhle štěně je hezké,” poznamenal a přitáhl si druhého k sobě, aby ho mohl políbit na čelo. “Kamarád?” Bylo vidět, že o něj nemá ani tak moc zájem, jako ho spíš zaujalo, že přestal Arata bydlet sám a ještě se před svým spolubydlícím vyvaluje takhle nahý. “Kolik mu je?”
“Patnáct mu je...” odpověděl mu druhý. “Co tě na něm tolik fascinuje?”
Druhý se na chlapce znovu podíval. “Je... zvláštní,” odpověděl mu po chvíli. “Vůbec nevím, co si o něm myslet.”
Stříbrnovlasý pokrčil rameny, “dá se na něj rychle zvyknout...” pousmál se. “A mám ho rád, je to moje štěňátko, tak ani nemysli na to, že bys mu někdy něco prováděl...” natáhl se znovu pro rychlý polibek, pak se zvedl, aby mohl přejít k ledničce a vytáhnout petlahev s pitím. I s ní se vrátil do sedu na postel, pak teprve se napil přímo z ní.
“Půjdu se umýt,” oznámil mu a vstal, po cestě vzal své oblečení.
Až když zašel, Hiso se otočil na svého kamaráda. “Celé jsem to natáčel, můžeme ho vydírat, je bohatý?” zeptal se zvesela. Vůbec mu nedělala problém Hachidoriho nahota. “A našel jsem dobrou stránku s inzeráty...” až poté si sundal sluchátka.
“No, myslím, že moc bohatý není...” zakroutil hlavou světlovlasý mladík a jen nad tím mávl rukou. “Navíc si nejsem jistý, jestli zrovna to by byl dobrý vydírací materiál... ale nechej to, chci se na to podívat,” pousmál se. “A už si tam poslal inzerát?”
“Založil jsem ti účet... ale udělal jsem tě trochu starší,” odpověděl mu. “Moc jsem tam informací nedával, protože nevím, zda by se někomu ‘na vážno’ líbilo, co děláš po večerech... co máš rád a jak,” zazubil se a kývl si. “Můžeš si ten profil doupravit.”
“Fajn,” druhý kývl a zazubení mu oplatil. “Bude to ale sranda, jestli se někdo ozve... potom se na to podívám...” poznamenal a lehl si na záda. Čekal, až se uvolní koupelna, aby se sám mohl osprchovat, teprve potom se plánoval obléct.
Suguri se zahoupal na židli a okamžik mlčel. “Nevím, co všichni proti mě mají,” našpulil rty a otočil se zpátky k obrazovce.
“Já proti tobě nic nemám...” nadzvedl se starší na loktech.
“To proto si můj jediný kamarád,” otočil se na něj mladší a přes rameno se na něj usmál. Arata byl první a jediný člověk, který ho měl rád.
“A nikomu tě už nedám...” zazubil se druhý a zvedl se. Přešel k němu, aby mu mohl nakouknout přes rameno a zjistit, co dělá, “jdu do sprchy...” oznámil pak.


Suguri se posadil k pultu v jeho oblíbené restauraci, protože ač tam zrovna obsluha nebyla nejveselejší, tak ramen dělali nejlepší a objednal si jednu misku. Popravdě byl unavený, a přestože Hachidorimu řekl, že si ještě k matce půjde pro nějaké věci, než se tady sejdou, nešel tam. Vždy ho stálo hodně sil se s ní bavit - hlavně několik měsíců před sebevraždou otce mu neustále vyčítala, jak špatný je student, sportovec a že dělá jen samé problémy - a od chvíle, co jí řekl, že se odstěhuje, tak s ním nemluvila vůbec. Takže ji nechtěl potkat.
“Můžu se zeptat?” začal Hiso a díval se na světlovlasou obsluhu. “Co to je - ten ramen osudu?” vyslovil svou otázku, protože si všiml cedule, co byla přímo v restauraci.
“Uvidíte, dnes je každý ramen ramen osudu,” odpověděl mu blondýn a otočil se, aby ho mohl připravit. V tu chvíli se venku rozpršelo. Suguri se takové náhodě usmál. Počkal, až byla před něj postavena miska a pustil se do jídla.
Do restaurace vešel vysoký blonďák v delším černém kabátku a rozhlédl se. Očividně byl na tom místě poprvé a nejspíš se jen schovával před deštěm. Nakonec se posadil také k pultu a objednal si jídlo, protože to nevypadalo, že by někdy brzo chtělo přestat pršet. Nespokojeně pohodil hlavou a lehce se ušklíbl nad svojí mokrou ofinkou.
Černovlasý mladík se snažil pohodlněji usadit. Od toho, co znal Arata, nebyl rád sám, protože neměl s kým být veselý. Předtím jako dítě se raději před rodiči schovával. Matka na něj vždy byla přísná. A otec každým dnem víc vypadal, že je zklamaný, jaké nešikovné dítě se mu narodilo.
Nejranější Suguriho vzpomínka byla, jak chtěl otci něco předvést - viděl v televizi nějakého komika a snažil se ho napodobit - a otec mu na to nic neřekl. Jen kolem něj prošel a zavřel se v pracovně. Nic víc.
Usrkl nudlí a zamíchal jimi hůlkami. Měl rád všechny druhy počasí - jen nesnášel ponurou náladu, co přinášel déšť.
Světlovlasý příchozí se znovu zkoumavě rozhlédl po restauraci, jak si krátil čekání na své jídlo. “Ramen osudu...?” zašeptal si pro sebe neslyšně při pohledu na velikou ceduli a pozvedl tázavě jedno obočí. Vracel se z večerní školy, když ho venku zastihl déšť. “Můžu se zeptat...?” otočil se potom zpět k obsluze.
Suguri se po něm ohlédl, protože si byl jistý, že se zeptá na to samé jako on před chvílí. Ovšem kvůli něčemu na tom chlapci se zarazil. Byl mu povědomý, jen si nemohl vzpomenout odkud.
Blondýn za pultem se na něj otočil. “Ano?”
“Co je to ten ramen osudu?” nepatrně se k němu naklonil, když s ním mluvil.
“To je každý ramen, který se dnes prodává,” usmál se na něj blondýn mile. “Až ramen dojíte, dostanete moudro, které naplní váš osud,” doplnil ještě a prohlédl si ho, zda se bude ještě na něco ptát, pak se otočil zpět a dokončil přípravu misky. Položil ji před něj. “Tady...”
I přes milý úsměv, který mu obsluhující mladík věnoval, na blondýna působil docela depresivně. Raději se pustil do svého jídla. Až na něj a na jakéhosi tmavovlasého mladíka všichni příchozí seděli u stolů. Zadíval se vedle sebe, aby si ho prohlédl, i když se snažil nebýt příliš nápadný. Nebyl to typ, který by poutal pozornost. Byl docela pěkný a působil zvláštně kvůli obojku, který měl na krku, a zvláštnímu výrazu ve tváři.
Černovlasý cítil na sobě jeho pohled, ale neotočil se na něj. Vždy takhle reagoval, protože jeho otec se na něj také potajmu dívával, jakoby zjišťoval, zda v sobě má nějaké neprojevené schopnosti, ale kdykoliv se na něj Hiso otočil, odvrátil zklamaně tvář.
Do restaurace vrazil stříbrnovlasý mladík a u dveří se otřepal jako zmoklý pes. Byl promočený až na kost, protože si s sebou na hřiště nevzal skoro nic, natož deštník, měl na sobě jen sportovní kalhoty a mikinu. “Wow...” okomentoval to, když se posadil vedle svého kamaráda, “leje tam teda dobře...” oznámil mu. “Hej... úplně jsem zapomněl, že je dnes den ramene osudu...” rozhlédl se a nastavoval přitom druhému ruku na jejich bratrský pozdrav. “Je s tebou něco?” přiblížil se tváří k té Hisově, protože mu přišel ne ve své kůži.
“Úplně mě dostalo, že jím ramen osudu,” zažertoval a zazubil se na svého kamaráda, až potom udělal jejich pozdrav. “A pozor na to - každý ramen je ramenem osudu v dnešním dni!” řekl moudře.
Aratovi došlo, že jestli se něco děje, druhý o tom teď mluvit nechce, tak nedorážel. “Jop, ramen osudu je sranda...” pokývl a zarazil se, když si všiml, že blonďatý mladík kousek od nich si ho zkoumavě prohlíží. Naklonil hlavu tázavě na stranu a stočil pohled zpět k Sugurovi, když blonďák odklonil tvář. “Znáte se?” zeptal se černovlasého.
“Ne,” zakroutil hlavou Hiso a příliš se tomu nevěnoval, i když by si rád chlapce vedle nich detailněji prohlédl, aby zjistil, koho mu připomíná. Možná ho někdy zahlédl na ulici. “Ten ramen osudu tu bývá často?” zeptal se pak.
“Jednou za měsíc...” odpověděl mu starší a počkal, až k němu přijde obsluha, aby si mohl objednat. “Ale vůbec to není hezký, že začalo pršet...” postěžoval si.
“Alespoň ses nemusel stavovat doma osprchovat, pokud ti šel ten basket jako včera, tak by ses při delší hře hodně zpotil,” řekl mladší a pousmál se, když k nim došel blondýn a převzal si objednávku. Všiml si, že se k nim chová méně mile než k ostatním - nejspíše si párkrát vyslechl nějakou tu poznámku na svou osobu. Hiso nabídl vejce druhému, když tak čekal na svou misku.
“Nechej si...” světlovlasý zakroutil odmítavě hlavou na jeho nabídku, “budu mít za chvilku taky...” vzhlédl k obsluze, “teda doufám...” poznamenal. Opřel se lokty o pult před sebou a podal si solničku, aby si měl s čím hrát. “Náhodou mi to šlo lépe, než včera...” poznamenal potom k basketu. “Kdyby nezačlo pršet, už bych ho měl...” ušklíbl se.
Hiso pokrčil rameny a zakousl se do svého vajíčka - rád by mu ho dal, protože to byl jediný člověk, který ho měl rád. I když byla pravda, že za okamžik před Aratu byla postavena miska s ramenem. “Takže ještě jednou a budeš si moc udělat zářez?” usmál se na něj. “Jsem rád, že ti to beze mě šlo lépe.”
“No, asi to bylo spíš tím, že jsem se převlekl a dal si záležet na basketu, než tím, jestlis u toho byl ty... možná, kdyby nezačlo pršet, podařilo by se mi ho někam zatáhnout už teď...” pokrčil rameny a rozlomil hůlky, aby se mohl pustit do jídla. “Třeba do ňáké blízké temné uličky...” navrhl.
“S pouličním klukem sex na ulici...” okomentoval to mladší a nabral si nudlí.
Obsluha si je prohlédla, ale raději se zase otočila ke své práci, i když zrovna nikdo jiný na ramen tam nebyl. Suguri si toho všiml, ale nijak se nad tím nepozastavil. Chápal, že Hachidoriho způsob trávení volného času se každému líbit nemusí. Hlavně ne tak upjatě vypadajícím, pracujícím mladíkům.
“Ale řekni, že není zatraceně sexy...” Arata mávl hůlkami ve vzduchu. “Ani včera s Moritakou jsem ho úplně z hlavy nedostal... je tak nějak...” odmlčel se na okamžik, “jinde... a vůbec to s ním není tak lehké jako s většinou...” povzdechl si.
Blonďatý mladík sedící kousek od nich jim věnoval krátký pohled. Neřekl by do tmavovlasého, když ho viděl hned, jak přišel, že je to typ na podobné rozhovory... a kamarády. Okamžik si prohlížel stříbrnovlasého, než se raději vrátil ke svému jídlu.
“No, sexy je... ale to všichni tví,” pokrčil Hiso rameny, “ale že by byl nějak moc hezký, to zase ne... jako všichni tví.” Zazubil se.
“Chceš tím něco říct?” jeho světlovlasý kamarád mu věnoval zkoumavý pohled. “Myslím... že můj vkus je na tom pořád o dost líp, než tvůj...” ušklíbl se.
“Co máš proti mému vkusu?” zamračil se hraně Suguri. “Kdybych nebyl tvoje štěně, kousl bych tě... já za to nemůžu, že jsem se narodil s vytříbeným vkusem.” Poté se dal do srkání nudlí.
“No...” starší se zatvářil nedůvěřivě, ale více to nekomentoval, aby se mohl zase chvíli věnovat svému jídlu. Dal si celé vejce do pusy a spokojeně ho pokousal, nenechal se v jídle vyrušit ani zvukem telefonu blonďatého mladíka kousek od nich.
“Jak pro mě nemůžeš přijet?” zamračil se blonďák, když chvíli poslouchal, co mu říká ten, na druhé straně. “Ne... nemám... myslím, že bych ti několikrát nevolal, kdybych měl...”
Černovlasý se naklonil tak, aby viděl na chlapce, který seděl vedle nich. Už od začátku nevypadal, že by sem plánoval jít a spíše se jen skrýval před deštěm. A teď ani nemohl odejít, i když měl ramen téměř snědený - stejně jako sám Hiso už vybíral jen ty nejlepší kousky, které si nechával, aby pak mohl vypít zbytek.
Stále se nemohl zbavit dojmu, že ho odněkud zná.
Počkal, až dotelefonuje, poté se nahnul kolem Hachidoriho. “Potřebuješ deštník?” zeptal se a posunul mu po desce stolu černý dešník se žlutými puňtíky. Mile se usmál. “Vypadáš, že spěcháš...” Oni s Aratou měli dost času, stejně tu vždy seděli dlouho a pobuřovali obsluhu, tak jim nebude vadit, když počkají na konec deště.
Muž za pultem mezitím již připravil obálky s moudrem, které jim chtěl dát až dojí.
Blonďatý mladík si okamžik prohlížel Hisa, pak shlédl k jeho deštníku. “Děkuju, ale nemusíš... určitě taky budete potřebovat deštník...” věnoval tmavovlasému jemný úsměv, pak pohlédl na stříbrnovlasého za ním. Nevypadal pravda, že by ho ještě potřeboval.
“Budeme tu dlouho, do té doby přestane pršet,” mávl Suguri rukou, “a stejně polovina z nás už je promoklá.” Nechal tam svůj deštník a stáhl se.
Obsluha mezitím ke každému položila obálku.
“Tak... děkuju...” blonďatý mladík si deštník přitáhl a pokývl mu s dalším jemným úsměvem, pak se natáhl pro obálku, kterou dostal ke svému ramenu, aby ji mohl otevřít a podívat se, co tam za moudro bude mít napsáno. Rozhlédni se kolem sebe, tvůj osud čeká.
Arata se pousmál a dloubl loktem do svého kamaráda, “vidíš, to já bych Aomemu deštník nepučil. A ještě bych se vyběhl podívat, jak vypadá zmoklý...” zazubil se.
Černovlasý zakroutil hlavou a vypil zbytek ramenu. Podíval se do obálky na své moudro.  Pousmál se tomu, poté se zadíval zvědavě na obálku jeho kamaráda. I když tomu nevěřil, byla to rozhodně zábava čekat, co tam bude. Možná by si dal i další ramen...
Hachidori se mu naklonil přes rameno, “co píšou?” zeptal se a široce se přitom zubil.
Blonďák kousek od nich mezitím schoval lísteček, který měl ve svém moudru, a kývl na obsluhu, aby naznačil, že chce platit. Naposledy pohlédl na dvojici mladíků a jemně se usmál na tmavovlasého za půjčení deštníku, než vstal, aby se mohl vydat ke dveřím.
Suguri ho vyprovodil pohledem. “Nesnažte se zjistit čím jste, ale stát se tím, čím chcete být,” odpověděl pak svému světlovlasému kamarádovi. “A ty?” podíval se znovu zkoumavě na Aratovu obálku. “Připomeň mi, že si pak musím koupit nový deštník...” utrousil.
“Drsné... nic takového jsem tam nikdy neměl...” utrousil stříbrnovlasý a dojedl vlastní ramen, aby si mohl otevřít moudro, protože s tím vždy čekal, až bude mít misku prázdnou. “Tvé mylné představy o lásce ti brání prožívat ji čistě...” přečetl pak a zasmál se. “Hezké...” okomentoval to pobaveně.
“Vidíš, vidíš,” přikývl a přidal se k jeho smíchu. Počkal, až obsluha odejde, poté se naklonil k Aratovi. “Myslíš, že vybírá speciálně pro každého něco, co mu chce říct?” zeptal se pak. “I když to by tam asi bylo spíše ‘jdi dom’.”
“Možná by ho dědula zbil, kdyby tam dával takové věci...” nadhodil a znovu se tlumeně rozesmál.


Suguri se otočil po zvuku, který nedokázal identifikovat a docela ho překvapilo, co viděl. Kluk z hřiště zrovna na skatu sjížděl po zábradlí schodiště. Seskočil dolů a zastavil kousek od něj. “Zdravím,” utrousil a podíval se na ně. Bylo vidět, že jel za nimi. “Viděl jsem vás shora...” vysvětlil a prohlédl si je. “Ze školy?” zamračil se, když si prohlížel jejich uniformy. “Zbytečné,” mávl rukou.
“Tady trávíváš dopoledne?” Arata si ho prohlédl a pak se zadíval na místo, odkud sjel. “Nepadalo by mě, že provádíš i takové věci,” pohodil bradou k jeho skateboardu a prohlédl si ho. Působil o něco jinak, než na hřišti, více nebezpečně a možná ne tak divoce, ale na celkovém dojmu mu to neubíralo.
“Nejen tady... spíše tak různě,” pokrčil rameny Aome. Postavil si skate vedle sebe a naklonil se k černovlasému. “Co ty nemluvíš?” zeptal se pak.
“Můžu si to půjčit?” podíval se na něj Hiso. Popravdě si chtěl vždycky vyzkoušet, jak se jezdí, ale nikdy k tomu nedostal příležitost. Navíc tenhle skateboard byl opravdu hezký kousek, ač na některých místech pořádně odřený.
Mladík s tmavě modrými vlasy pokrčil rameny. “Ale tady ne - udrcal by ses, až by ti vypadly zuby,” řekl poté, co přejel teniskou po vroubkovaném chodníku. “Takové povrchy tu dávají ti byrokrati schválně...” odplivl si. “Máte čas?” podíval se i na světlovlasého.
Mladík se stříbrnými vlasy pokrčil rameny, “jo... myslím, že máme docela dost času...” pokývl a přešel ke schodům, aby se mohl opřít o zábradlí. Zadíval se na svého kamaráda, obhlížejícího skate modrovlasého. “Nechodíš vůbec do školy?” prohlédl si zvědavě na Koseie.
“Možná,” odpověděl mu neurčitě. “Tak jdem nahoru,” zavelel potom a vydal se ke schodišti.
“Teď nás zatáhne někam, kde nás okradou,” pronesl Hiso dramatickým tónem a uchechtl se. “Ale já už nic nemám... ani deštník.”
Modrovlasý se na něj ohlédl.
“Když zjistí, že nás nemají o co okrást, znásilní nás a pak zabijou...” světlovlasý se otočil, aby se mohl zadívat nahoru, “jsou to poslední schody našeho života...” pokýval vážně hlavou a počkal, až ho dojde jeho černovlasý kamarád, teprve potom pokračoval za Aomem.
“Vidíš, dosáhneš svého, než zemřeš,” utrousil Suguru.
“No nevím, jestli se mi to takhle zamlouvá...” ušklíbl se starší.
Černovlasý si povzdechl. “Tobě taky není nic dobré,” povzdechl si pak hraně.
“No...” Arata pokrčil rameny. “Dal bych přednost alespoň posteli, pokud bych si už mohl vybírat...” poznamenal, “navíc umírat ještě nechci... i když... kdybych už měl, tak ňáké to vzrůšo by se předtím hodilo...”
“Myslím, že než mě dostaneš do postele, bude to nějakou dobu trvat,” otočil se na ně modrovlasý mladík, který stál už nahoře na schodech. Nechal skate se položit na kolečka a kousek na něm popojel. Mezitím i další dva mladíci vyšli schodiště. “Hiso, že?” zadíval se na černovlasého. “Nezabij se,” nechal skate ležet, jak ho nabídl černovlasému.
Stříbrnovlasý mladík lehce bouchl svého kamaráda do ramene, “vidíš... teď jsem byl prozrazen...” zabručel hraně dotčeně. Pak přešel k modrovlasému. “Kdo navíc řekl, že mi jde jen o to tě dostat do postele?” věnoval mu tázavý pohled.
“Chceš mne snad porazit v basketu?” pozvedl jedno obočí Aome.
Nejmladší z nich si odložil školní tašku u nohou svého světlovlasého kamaráda a rozepnul si sako školní uniformy. Přivřel oči a zadíval se zkoumavě na věc, o níž se rozhodl, že se na ní naučí jezdit. Příliš si nevěřil, že hned v několika prvních okamžicích se nerozbije.
Měl rád sporty a takové machrovské dovednosti, ale nemohl se ani jednomu věnovat. Jeho tělo tomu po fyzické stránce nechtělo.
Ohlédl se po Aratovi, jakoby se ptal, jestli mu v případě potřeby zavolá záchranku, a pak na to jednou nohou stoupl a zkusil se odrazit.
“Hlavně si na tom neubliž...” houkl na něj Hachidori, než svoji pozornost upřel zpět k modrovlasému mladíkovi. “No... to by taky nebylo marné, zdá se to být docela jako výzva...” pokýval hlavou. Potom přešel k jedné z laviček, které byly kousek od nich, a hodil na ně tašku černovlasého i svoji, pak se posadil.
Modrovlasý po očku sledoval Suguriho, i když bylo normální zezačátku padat, také nechtěl, aby se na tom nějak zle rozbil. Přešel za Aratou a sedl si vedle něj. “Nevím, co z toho by trvalo déle,” utrousil. “Možná na to nevypadám, ale nespím jen tak s kluky, které potkám na ulici... a vůbec - jak’s poznal, že spím s kluky?”
Světlovlasý se pousmál a pokrčil rameny, “instinkt?” nadhodil. “Nebo si možná jen moc sexy na to, abych to alespoň nezkusil...” dodal potom stále s úsměvem. Pohledem se vrátil k černovlasému, jako by byl starostlivý rodič, hlídající dítě na prolézačce.
Modrovlasý se tomu zasmál.
Suguri mezitím se trochu sžil se skatem, ale byl si jistý, že tím jeho schopnosti končí. A právě ve chvíli, kdy si říkal, že už by ho měl vrátit, byl tam nějaký výmolek a on si při pádu sedřel ruku. Otřel si to do kalhot a začal se smát. “Tohle taky není zábava pro mne,” řekl a dojel k nim zpátky.
“Dlouho jsi nejezdil,” konstatoval modrovlasý a prohlížel si ho, stále nedokázal přijít na to, co je na něm tolik zvláštního. Zaráželo ho, jak nevyrovnaně působí - chvíli se zdá být veselý a plný života, pak jako kdyby ho někdo vypnul, chtěl po něm, aby byl rozumný a on se tomu jen dětsky usmál, ovšem uvnitř byl zklamaný, že po něm tohle chtějí. “Stojíš na skatu poprvé? Nebylo to špatné...” Kvůli těm mnohdy dětským úsměvům měl potřebu se k němu chovat jako k mladšímu bratrovi.
Arata pokývl. “Vidíš, jaký máš talent, žes byl tak hezky pochválen...” mile se zasmál. “A zranění ani nejsou moc vážná...” zazubil se a prohlížel si Hisovu odřenou ruku. Nebylo to nic zlého. Počkal, až se tmavovlasý mladík posadí vedle něj a poplácal ho po rameni. Potom se otočil na jejich modrovlasého společníka. “Jsi tu sám?” nevybavoval si, že by někdy viděl osamoceného kluka se skatem. Vždycky měl pocit, že se pohybovali nejméně ve dvojicích, ale byla pravda, že s Aomem ještě nikdy nikoho jiného neviděl.
“Sám,” kývl Kosei a nic víc k tomu neřekl. Zdálo se, že se o tom nechce bavit.
Nejmladší z nich se na něj podíval. “Jsi tu s námi,” opravil ho s úsměvem, “neříkám, žes to vyhrál, ale my tu jsme s tebou.” Zazubil se na něj. “A dokonce se my dva můžeme stát pokrevní bratři, dokud mi ještě ta krev teče.” Nabídl mu svou odřenou dlaň. “Pokud jsem něco nechytil od tady Araty, tak nic nechytíš ode mne...”
Prohlédl si je. “Spíte spolu?”
“Myslíš, že mám nějakou nemoc?” podíval se Arata dotčeně na svého kamaráda. Přitáhl si nohou k sobě skate, který byl na zemi, aby s ním mohl popojíždět. “Co bys řekl?” otočil se potom na modrovlasého mladíka. “Vypadáme, že spolu spíme?”
Modrovlasý si jej prohlédl. “Nevím, proto se ptám...”
“Spíme spolu i nespíme,” zazubil se na něj Hiso.
“Jo... je to tak, jak štěně říká...” pokývl stříbrnovlasý mladík a sám věnoval modrovlasému široký úsměv. Dál popojížděl skatem na zemi. “Ale jestli si na něj brousíš zuby, musíš přese mě, protože dnem i nocí bráním jeho cudnost...”
“Že bych z toho byl moudřejší,” utrousil modrovlasý odevzdaně, že stále neví, jak na tom ti dva jsou.
Světlovlasý se zasmál, “máme společnou velkou postel...” osvětlil pak Koseiovi. “A spíme na ní v klidu a míru... takže spolu nespíme...” zazubil se. “Sex spolu nemáme...” dokončil to, aby měl modrovlasý jasno.
“To, jak jsme se potkali poprvé, utekl z domu?” podíval se Aome na nejmladšího.
Ten kývl. “Dá se to tak říct, spíše jsem... nechal matku žít klidný život,” odpověděl mu Suguri a postavil se, jakoby to téma chtěl nechat za sebou, i když se jemně usmíval. “Zkusím to ještě jednou,” řekl pak odhodlaně a odcizil světlovlasému skate. Zase kus od nich poodjel.
Modrovlasý se odmlčel. “Řekl jsem toho tolik?”
Hachidori chvíli jen sledoval tmavovlasého mladíka. “Není to dobré téma...” odpověděl nakonec Aomemu. “Má to docela těžký...” opřel se o opěradlo lavičky a natáhl si nohy před sebe, když už si neměl s čím hrát, protože si Hiso vzal skateboard.


Černovlasý zalil dva hrníčky s čajem a vydal se i s nimi za svým světlovlasým kamarádem, který seděl u počítače. Posadil se vedle něj a jeden z nich mu podstrčil. “Už víš, co tam napíšeš?” zeptal se pak.
“Děkuju...” Arata si přitáhl čaj k sobě, pak se zadíval na monitor. “Chtěl jsem hledat rozvedeného, ale to by asi bylo moc nápadné... tak hledám svobodného s dětmi na vážno...” zazubil se. “Napadá tě něco, co by hned neprozradilo, že to nemyslím vážně?”
“Určitě se udělej starší,” zamyslel se Hiso. “A co sis dal do profilu?”
Světlovlasý se naklonil k počítači, aby mohl v novém okně otevřít vlastní profil. “Můžeš se podívat. Je mi dvaadvacet, nevím, jestli jsem student nebo už pracuju, to jsem ještě nevyplnil. Mám rád ramen, zvířata, hlavně kočky, rád jezdím na kole a chodím do kina... to mi připomíná, jak dlouho jsem nebyl v kině...” pokrčil rameny. “Vypadám na dvaadvacet?”
“Však se s nimi nechceš setkávat, ne? Fotku tam nemusíš mít...” prohlížel si jeho profil dál mladší. “Když budou chtít fotku, tak bych si koupil falešné brýle, to tě udělá starším,” pousmál se. “Chtělo by to tam něco, něco... dej si tam nějakou romantickou knížku do četby - něco takového filozoficko-zamilovaného... a hlavně tam nepiš, že máš rád sex a u známosti si celkově zaškrtni, že pouze vážné nebo přátelství.”
“Nějak se v tom vyznáš...” pousmál se starší pobaveně a plácl ho přátelsky do ramene. “Fajn... tak ještě vymyslet nějakou takovou knížku... napadá tě něco?” zadíval se zamyšleně na svého spolubydlícího.
“Nějaká byla... měla v názvu ‘láska’...” přivřel oči černovlasý, jak si snažil rozpomenout. “Kdyžtak si něco najdi na googlu,” mávl rukou, že si nevzpomene. Složil si nohy pod sebe, i když seděl na židli. “Myslíš, že se ti někdo ozve?” zeptal se pak.
Hachidori pokrčil rameny, “rozhodně to bude sranda, jestli ozve...” prohodil a natáhl se pro svůj hrnek s čajem. Pak se přisunul k počítači, aby se mohl dát do hledání vhodné knihy. “Tohle třeba?”
“Jop, to zní dobře,” kývl pak a letmo si prošel, o čem to je. “Zajímalo by mne, co za lidi vysedávají na internetových seznamkách... musí to být ale opravdu hrozní tragédi.” Zakroutil hlavou. A sám upil čaje - už zchladl a dal se pít. “A kde takový lidé přijdou k dětem?”
Na několik okamžiků se odmlčel. “Podle mne je špatné, že každému je dovoleno mít dítě,” zašeptal a vstal, aby si mohl jít lehnout do postele. Čaj si bral s sebou a položil ho na noční stolek.
Arata ještě chvíli zůstával u počítače, než ho vypnul a zvedl se, aby se také mohl přesunout do postele i s hrnkem čaje který dostal. Na sobě měl jen spací tílko a spodní prádlo, v pokoji bylo docela teplo. Zhasnul světlo a teprve potom vklouzl pod svoji peřinu.
Chvíli to trvalo, než se k němu Suguri přitulil. “Nemůžu ho dostat z hlavy,” zašeptal pak.
Světlovlasý ho něžně pohladil po zádech. “Toho kluka, co jsi mu půjčil deštník?” zeptal se.
“Hmm,” souhlasil. “Zdál se ti hezký?” zeptal se pak.
Starší se usmál tomu, jak se k němu druhý tiskl, a napadlo ho, že připomíná spíš kotě, než štěně, bylo to hezké. “No, víš, že takoví nejsou moc můj typ...” odpověděl mu, “ale myslím, že byl docela hezký...” pokývl potom.
Černovlasý se stále nemohl zbavit pocitu, že mu někoho připomínal. Zamyslel se, dívajíc se do tmy. Nemohl říct, zda se mu líbil, protože jej hlavně poutalo, že nevěděl, komu je podobný. “Doufám, že mu můj děštník dobře posloužil,” řekl pak a pousmál se. “I když to nebyl jeho typ doplňků... všiml sis, jak byl elegantní? Měl upravené i nehty - můj otec je míval také, až poslední měsíce před... tím, co zemřel... toho nechal.”
Arata ho znovu něžně pohladil a usídlil se dlaní na jeho boku, po kterém v pravidelných intervalech přejížděl, “působil hlavně, že se do té restaurace vůbec nehodí...” pokývl. “Ale moc jsem si ho neprohlížel...”
“Tak je jisté, že se mi deštník nevrátí,” povzdechl si mladší. “Říkal jsem si, že by ho tam mohl nechat obsluze, ať mi ho dá... ale nevím, zda by tragéd byl tak ochotný.” Bylo mu dobře, když byl tak blízko druhého a on ho hladil.
“Myslím, že tragéd nemá rád jen mě a tebe jen trochu... na něj se usmíval docela mile...” poznamenal stříbrnovlasý. “Možná by ho tam nechal s cedulko ‘vem si mě, čí jsem’, aby se s námi nemusel moc bavit...”
“No, já myslím, že by to vypadalo: ‘vem si mě, čí jsem, a běž dom’,” utrousil Hiso. “Zvláštní, že toho kluka sis neprohlížel, ale víš, jak se na něj tvářil tragéd,” poznamenal a dloubl do něj, jak ho tím chtěl provokovat.
“Všímám si, když jsou na mě lidi zlí...” prohodil druhý pobaveně a oplatil mu dloubnutí. “A ještě se mě snaží napravovat v psaníčkách k osudovému ramenu,” dodal a tiše se zasmál, “myslím, že proti mně něco má...” oznámil vážně věc, která byla oběma jasná.
“Nedivím se...” Suguri se stulil k druhému, jako kdyby mu byla zima. “Asi bychom si neměli sedat k pultu,” pokývl, “o tak dobrý ramen by byla škoda přijít. Nechci se dostat na dveře ve stylu ‘vy dva sprosťáci běžte dom’.”
Hachidori se zasmál. “Třeba to budeme mít v příštím ramenu osudu...” napadlo ho. “Navíc... myslím, že nás slyší, i když nesedíme přímo u pultu...” poznamenal a vrátil se k hlazení jeho boku.
“Tak to abychom si hledali jinou ramen restauraci,” řekl mu na to hraně vážně a smutně. “A nebo se mu budeme muset omluvit: ‘Hej, tragéde, promiň, že ti říkáme tragéde, mi si nemůžeme pomoc, když tě vidíme’...”
Arata se rozesmál. “Možná bychom si měli dát pozor, abychom ho nedostali do blázince, nebo by nakonec vážně nebylo kam chodit na ten ramen...” prohodil pobaveně.
“Já myslím, že o to se postará ten dědula,” poznamenal černovlasý chlapec. “Ale jedno se musí uznat, jsem raději obsluhován tragédem, protože kdo ví, co měl dědula za ta léta v rukách... a jaké má problémy... třeba je horší jeho dotek, než tahle postel...” zašklebil se, i když to ve tmě nebylo vidět.
Světlovlasý mladík se pousmál, “náhodou se snažím udržovat naši postel relativně čistou...” poznamenal. “A teď si představ,” nadhodil potom, “že většinu tvého ramenu připravuje ten dědula...”
“Možná proto chutná tak dobře,” začal se mladší smát, i když to byla dosti nechutná představa.


“Drsné...” protáhl uznale Arata při pohledu na neveliký tmavý stan, postavený mezi stromy v parku. “Tady bydlíš?” otočil se na Aomeho tázavě, “kdyžs říkal, že sem jdeš na oběd,” vypadal lehce překvapený místem, kam je modrovlasý mladík dovedl. Když došli dostatečně blízko, všiml si cedulky na dveřích stanu, kde bylo okrasným písmem psáno obědová přestávka.
“Nebydlím,” zakroutil modrovlasý hlavou a otevřel stan. “Hej, vylez a jídlo vem s sebou!” zavolal do něj, i když by volat nemusel. Sebou vytáhl modrou deku a rozprostřel ji před stanem. Poté se ještě natáhl pro dva polštářky, než je hodil na deku a hupl na ně. “Sedněte si...”
Nejmladší z nich se pousmál a zkoumavě nahlédl do stanu, kdo z něj vyleze.
“Zajímavé...” poznamenal stříbrnovlasý mladík a posadil se, než se sám zadíval s očekáváním na stan. Aome ho nepřestával překvapovat.
Chvíli to trvalo, než se ozvalo šramocení, “jako bychom nemohli jíst vevnitř...” zabručel blonnďatý mladík, když vylezl ven i s igelitkou, ve které nejspíš bylo jejich jídlo. Popotáhl si kapuci, kterou měl na hlavě, více do tváře a posadil se do stínu vedle modrovlasého. Na rukou měl barevné náramky a okolo krku fialový šátek se žlutými ornamenty. Celkově působil docela nápadně, když vyšel na světlo. “Máš společnost...” poznamenal se zájmem a zlatýma očima si prohlížel dvojici neznámých mladíků.
“To jsi samozřejmě jako věštec věděl,” utrousil Aome se škádlivým úsměvem. “A teď mi určitě rád vyvěštíš, co dobrého je v té tašce...”
Hiso si sedl na místo, které zbylo vedle svého světlovlasého kamaráda a prohlížel si novou tvář, i když to šlo těžko pro jeho kapuci.
“Samozřejmě, že věděl,” pousmál se blonďák, “představíš nás?” zeptal se pak a vypadalo to, že jídlo hodlá rozbalit, až bude vědět, s kým přesně má tu čest.
“Ne ne, to ty mi řekni něco o nich, nemůžeme tvé schopnosti nechat zakrnět tak, že jim budeme klást na talíř všechny informace,” pousmál se. “Takže začni tady od chlapce s černými vlasy...” mrkl na Suguriho, “co mi o něm řekneš?”
Bylo vidět, jak se mladík pod kapucí ušklíbl, potom se zadíval na Hisa, “tady chlapec s černými vlasy,” uvedl to stejně, jako jeho kamarád, “se sice tváří, jakože nic a usmívá se na celý svět,“ zadíval se mu do očí, „ale je to jen dítě, které potřebuje obejmout...“ pokrčil rameny. „Má pohled zklamaného odstrčeného chlapce, i když se to snaží skrýt za veselou povahou. A má v sobě něco, o čem doufá, že se to na něj nikdy nikdo nedozví, protože to vidí jako další ze svých slabin...“ otočil se na Aratu. „A tady jeho kamarád si docela dost věří a se svojí dominantní povahou si myslí, že si celý svět podmaní jen širokým úsměvem. Přitom mu toho taky docela dost chybí, i když si to možná ani neuvědomuje...“ otevřel tašku, aby mohl začít vytahovat jídlo. „Jak se jmenují ti nepovím...“
“A taky umím žonglovat,” zazubil se černovlasý, jako kdyby se jej vůbec to, co slyšel nedotklo. “To je teď nějaký týden věštění a osudu?” otočil se na Hachidoriho. “Napřed ramen, teď věštec...”
Modrovlasý se pousmál, zavedl je sem, aby se dozvěděl víc. “Susumu, tohle je Arata a tohle Hiso,” řekl pak a poplácal ho po ramenou, “další věštby už za peníze.” Vzal si bagetu a zakousl se do ní. “To byste nevěřili, kolik lidí je schopno za tyhle bláboly platit... třeba jeden kluk tu chodí skoro každý den. Bohatí~” mávl rukou, že jsou všichni takové ztracené případy.
“Vidíš, zítra nám někdo vyvěští z karet...” pokývl tmavovlasému Arata. “Náhodou,” otočil se potom na modrovlasého mladíka, “vypadá to docela zajímavě...” poznamenal, očividně s ním to, jak o něm mluvil blonďák, nijak nepohlo, nebo to alespoň skrýval opravdu dobře.
Susumu si mezitím podal sendviče a rozbalil si je, aby se do jednoho mohl spokojeně zakousnout. Nevypadal, že by se hodlal věnovat něčemu dalšímu kromě obědvání.
Černovlasý se natáhl na deku a opřel si hlavu o stehno svého světlovlasého kamaráda. Přivřel oči a pozoroval je. Klidný a unavený. Moc dobře na dnešek nespal, protože se mu zdála spousta snů, které si raději ráno nepamatoval. Věděl jen, že v nich vystupoval jeho otec.
“Dáte si něco?” zeptal se pak modrovlasý a obsáhl rukou jejich obědovou zásobu.
Arata si prohlédl jejich nabídku, a nakonec se s poděkováním natáhl pro menší bagetu. “Dobré to máte...” poznamenal a volnou rukou se přesunul tak, aby se mohl něžně probírat černými vlasy svého spolubydlícího.
Blonďatý mladík si je okamžik prohlížel, ovšem nijak to nekomentoval. “Dnes by měl zase přijít ten bohatý kluk... ještě tu nebyl...” poznamenal potom k Aomemu.
“Vidíš, to to tu budeme muset sbalit, aby neviděl, jak se baví jeho oblíbený věštec,” zasmál se Aome.
Černovlasý vzhlédl na Hachidoriho. “Co myslíš, že se stane, když věštec sní ramen osudu?” zeptal se pak.
Arata se zasmál, “nevím, jestli to na věštce působí...” prohodil
“Co všichni mají s ramenem osudu...?” Susumu vzhlédl od svého sendviče a znovu se zadíval na dvojici mladíků.
“Asi chodí všichni k tragédovi na ramen,” odpověděl mu Hiso. “A neměl bys to jako věštec vědět?” oplatil mu pohled a zazubil se.
Modrovlasý se k němu přidal. “Vždy říkám, že věštec, co používá na konci věty otazník, není věštcem, ale jen podvodník.”
Blonďák se pousmál, “nikdy jsem o sobě sám neprohlásil, že jsem věštec...” odpověděl modrovlaému a natáhl se pro druhý toust, protože první už stihl dojíst. “Jen se musím nějak živit...” pokrčil rameny.
Hachidori si ho chvíli prohlížel, “můžu se podívat dovnitř?” zeptal se potom a ukázal prstem ruky, ve které měl stále rozjedenou bagetu, na stan.
Oslovený nepatrně pokývl, “klidně, ale na nic nesahat a nic nerozbít...”
Černovlasý se ze svého kamaráda zvedl, aby se druhý mohl podívat dovnitř. Posadil se a rozhlédl se po parku. “Nevěřím tomu, že je budoucnost napsaná,” pronesl pak, “protože kdo by si dával práci s tím, aby vepsal do historie světa každou počůranou plenku.”
Stříbrnovlasý mladík se zvedl a i s bagetou zmizel ve stanu. Z venku se zdál mnohem menší, než doopravdy byl.
“Vše není vepsané, všechno jsou to jen náznaky a mnohé se dá změnit, pokud náš to štěstí...” pokrčil Susumu rameny, “a většina věštění, pokud tohle tedy chcete tak nazývat, je jen umění odhadnou, kdo před tebou sedí, a síla sugerace... lidé jsou iracionální stvoření...” ukousl si velké sousto a spokojeně žvýkal. Nevypadal, že by chtěl pokračovat.
“Drsné vevnitř...” okomentoval to Arata, když vyšel ven a vrátil se na deku.
“Ho-ho... vidím naši zlatou studnici, pakovat hoši, jde se věštit!” pokývl modrovlasý hlavou směrem k blondýnovi, z kterého zatím nebylo toho příliš vidět, ale on ho poznal podle obrysu postavy a stylu chůze.
Ještě několik okamžiků to trvalo, než se příchozí přiblížil natolik, aby bylo poznat, že je to vysoký světlovlasý mladík, kterého Hiso a Arata potkali na ramenu. Mezitím už všichni stáli - až na Susumeho, který už byl vevnitř - a deka byla složená.
Příchozí se zastavil před stanem a prohlédl si trojici mladíků. Zarazil se u černovlasého a vypadal docela překvapeně, že ho vidí.
“Půjdeme,” pobídl je modrovlasý a rozhlédl se, jakoby hledal směr. Všiml si obědové cedule na stanu a sundal ji. Litoval, že si nevytáhl míč nebo skate, protože neměl, co dělat. Prohlédl si Hachidoriho, jako kdyby přemýšlel, jakou zábavu by mu nabídl.
Suguri nerad někoho pozoroval a jen málokdy oplácel pohled, proto tam stál s pohledem upřeným do země.
“Ty jsi ten s deštníkem...” promluvil blonďák na Hisu a udělal k němu krok, “měl... měl bych ti ho vrátit, jen jsem netušil, jak se s tebou spojit...” pokývl si opatrně.
Arata mezitím přešel vedle modrovlasého, jako by nechtěl svému kamarádovi překážet.
Předtím to nejmladšímu z nich nepřišlo, ale i jeho hlas mu připadal povědomý - jako kdyby se vracel k něčemu dávno zapomenutému, co ovšem dříve dobře znal. Přivřel oči a prohlédl si ho, jako kdyby ho oslepovala podoba, kterou měl chlapec se zapomenutým známým. Usmíval se a hledal odpověď. “Chtěl jsem ti pomoc a místo toho jsem to zkomplikoval,” řekl pak omluvně, “mohl jsi ho nechat v té ramenové restauraci...” Ohlédl se po Hachidorim, jak si vzpomněl, jak se o tom bavili. “Pokud bys měl cestu, můžeš ho tam nechat i tak...” pokrčil rameny - těžko se mu vymýšlela řešení, když nevěděl, kudy druhý chodí a jestli je jeho čas tak bezcenný, aby ho věnoval vracení deštníku.
Blonďák se zamyslel, “dobře,” pokývl nakonec, “nechám ho tam... ale myslel jsem, že bych ti to měl nějak vrátit... opravdu mi to pomohlo,” letmo se na něj usmál.
“Nedělej si škodu,” pronesl druhý a mávl rukou, že to nic nebylo. Najednou cítil, jak má dnes nízký tlak a slabost v nohách. Znovu se ohlédl po Hachidorim, tentokrát ho žádal, aby jej vysvobodil - nevěděl, co dál říct.
Arata k nim přešel a zazubil se na blonďatého mladíka, “můžeš nás třeba pozvat na ramen, pokud tam zrovna budeme, býváme tam často...” oznámil mu a vzal svého kamaráda okolo ramen. Vypadal nezvykle bledě.
“Dobrá...” kývl a pohlédl ke stanu. “Doufám, že se tam potkáme,” znovu se díval na černovlasého, pokývl mu a po okamžiku váhání se nakonec vydal tam, kde před nedávnem zmizel Susumu.
“Huh,” okomentoval to modrovlasý, a i když by se rád vyptával - zajímalo ho, odkud znají někoho, jako byl blondýn -, u stanu to dělat nehodlal, tak se vydal pryč. Snad ho budou následovat.
Hiso na okamžik zavřel oči, opravdu se mu najednou udělalo mdlo.
“Jsi v pořádku?” stříbrnovlasý mladík se mu zadíval starostlivě do tváře a raději ho dál držel, kdyby náhodou chtěl omdlít. Vypadal na to. “Počkej na nás,” houkl na Aomeho.
Černovlasý kývl. “Jen je divný tlak...” řekl tónem, jako kdyby se nic nedělo, ovšem chvíli mu trvalo, než byl schopen se rozejít za modrovlasým. “Už je to v pohodě,” zašeptal a podíval se na Koseie, jako kdyby chtěl zjistit, zda si o něm myslí, že je taková bábovka, jako se sám cítil. Ten se ovšem nijak netvářil, jen zůstal stát a čekal, až ho dojdou.
I Arata je dohnal. “Nechceš jít k nám?” navrhl Aomemu, “kdyžs nás tak pozval na ten oběd...” usmál se, i když po očku stále sledoval svého kamaráda, jako by se bál, že se bude ještě hroutit.
“Do doupěte lišky?” optal se modrovlasý, i když pochopil, že nejspíše chce světlovlasý stáhnout Hisa domů a nedivil se tomu. Měl pocit, že ho na nohách drží jen vlastní vůle. “Klidně,” souhlasil potom.
“Fajn...” Hachidori se na něj široce usmál, “tak mě následuj... ani to není daleko...”


Stříbrnovlasý odemkl dveře malého bytu, který sdílel se Sugurim a vpustil oba další mladíky dovnitř, než sám vešel. Zul se a svlékl si bundu, pak se vydal k posteli, aby se na ni se spokojeným povzdechem mohl posadit a položit na záda.
“Vyzuj se a posaď, kam budeš chtít... dáš si něco?” zeptal se ho černovlasý, který se také zbavil botů a pokračoval do části bytu, která sloužila jako kuchyně.
“Třeba čaj,” odpověděl mu a zouvajíc se rozhlížel.
Arata se podepřel na loktech, “třeba na postel,” poradil mu, protože jediné další místo, kam se dalo sednout, byly dvě židle u počítače a ty ani zdaleka nebyly tak pohodlné jako postel. Protáhl se a znovu vstal, aby svému spolubydlícímu pomohl s přípravou a zajistil čaj i pro sebe.
Modrovlasý se teda přesunul na místo, kde ho chtěl Hachidori mít. Posadil se na postel a opřel se dlaněmi dozadu. “Vy se znáte s tím klukem?” zeptal se nedůvěřivě. “Nečekal bych to, je ze strašně zámožné rodiny a pořád řeší osud...”
“Neznáme,” odpověděl mu světlovlasý, “potkali jsme se s ním, když jsme byli na ramenu, asi se tam schoval před deštěm...” pokrčil rameny. “Hiso mu půjčil náš deštník... a zrovna tam byla akce ‘ramen osudu’,” osvětlil.
“Byl to můj deštník!” ohradil se černovlasý a zalil čaje.
Kosei se tomu usmál a počkal si, až mu donesou jeho čaj. “Mám pocit, že pokud byla nějaká akce s osudem, tak určitě se ho teď nezbavíš do konce života... jestli mu ještě Susumu řekne, že to skutečně byl osud...” poznamenal. “Pak nebudeš tak hrr do toho, že to byl tvůj deštník.”
Stříbrnovlasý se i se svým čajem posadil vedle Aomeho, “určitě využije toho, že jsme se tam s ním dnes potkali... zajímalo by mě, co měl ten kluk na svojí kartičce, protože myslím, že jestli vytáhl něco trefného, Susumova pomoc ani nebude potřeba...”
“No, tak to je nepěkné, když se Hisovi z něj dělá špatně,” utrousil a mrkl na černovlasého, který mu podával jeho čaj. Vzal ho do dlaní a sedl si do tureckého sedu.
Suguri naklonil hlavu na stranu. “Někoho mi připomíná... to je osud, no ne?” zazubil se. Posadil se vedle Araty, i když to byl spíše pololeh a hrníček položil na zem. “Kolik mne bude stát, aby mi zjistil Susumu, koho mi to připomíná?” zeptal se.
“Mě třeba připomíná jednoho kluka, co kdysi žil u strašně bohatých rodičů, závodně sportoval a vynikal ve škole, byl to rozmazlený parchant, který by se nikdy nebavil s někým, kdo neměl tak bohaté rodiče a nechodil na tak prestižní školu...” odpověděl mu modrovlasý, “proto říkám, drž se dál, taková bohatá děcka, co si vymýšlejí víru v osud, aby si připadali zajímavé, nic dobrého s sebou nenosí.”
Hachidori si modrovlasého zkoumavě prohlédl. “Mluvíš z vlastní zkušenosti?” zeptal se a několikrát do čaje foukl, pak se teprve opatrně napil. Natáhl se, aby mohl čaj také položit na zem, potom si lehl stejně, jako když přišel a podepřel se na loktech. “Taky znám pár bohatších kluků - i když to asi není na takové úrovni, jako myslíš ty a pravda, není to nijak hluboké - a myslím, že není proč se od nich držet dál...” pokrčil rameny.
Černovlasý je pozoroval. “Jen bych chtěl přijít na to, koho mi připomíná...” zamračil se, že si to vyložili jinak, než on to původně myslel. I když byla pravda, že se mu líbil.
“Šak já nic neříkám...” Arata se na něj usmál a natáhl se, aby ho mohl přátelsky dloubnout do boku. “Třeba ti připomíná nějakého herce, takové věci se stávají docela často...” napadlo ho. Položil se na záda a natáhl si ruce za sebe. Měl rád svoji postel.
“Vidíš, teď jsi na to kápl,” řekl uznale modrovlasý, “taky věštec? Protože on skutečně je z umělecké rodiny - dokonce možná i herecké. Určitě je k peněžní posedlosti i vyšinutý.”


Světlovlasý seděl na školní střeše a zády se opíral o zábradlí. V jedné ruce držel mezi dvěma prsty cigaretu a zamyšleně pozoroval pomalu plující mraky. “Myslíš, že Aome a ten věštec spolu něco mají?” podíval se po chvíli na svého kamaráda.
“Bydlí spolu v jednom stanu - podle logiky, kterou si mi vštípil, jsou buď milenci nebo impotenti,” zazubil se na něj černovlasý. “Otázka je... proč se nechovají ani jako jedno? Teda Aome se chová trošičku jako impotent...”
Arata se zasmál, “je odolný...” pokývl, “buď ho hluboce miluje, nebo je to impotent...” souhlasil se svým kamarádem. “Ale my spolu taky bydlíme a nespíme spolu,” upozornil ho potom.
“Vidíš, to jsou ty paradoxy a výjimky potvrzující pravidlo,” zakýval si hlavou mladší. “Ale alespoň se již nemusíme bát toho, že by měl spadeno na mě... já myslím, že se chce ‘jen’ kamarádit.” Nahodil výraz dítěte. “Ale opravdu nevím, jaký je jeho vztah s věštcem - moc se k sobě nechovali...”
“No... mně osobně věštec přišel, že by se k němu moc nechoval, ani kdyby ho Aome nosil na rukou...” poznamenal druhý a potáhl si, pak se otočil tak, aby se mohl položit na záda. “Ale je pravda,” dodal potom, “že vypadal chvílemi, že když už, tak raději s tebou...”
“Jsi naštvaný?” zeptal se opatrně černovlasý a nakrčil čelo. Rozhodně se nechtěl rozhádat s jediným svým kamarádem, protože by to bylo pak všude zase tak nesnesitelné jako ve školce - kde zůstával dlouho do večera a jako poslední, protože jej rodiče nechtěli - a na základce: neměli ho rádi učitelé ani žáci, nezavděčil se ničím. Až s Hachidorim si nějak padl do oka - přitom se lišili. Arata byl zářivý student, on ten problémový.
Mladík se stříbrnými vlasy se nadzvedl, aby mu mohl věnovat překvapený pohled, “nejsem...” zakroutil hlavou a jemně se usmál. “Myslím, že nemám důvod na tebe být naštvaný, ani kdyby tě chtěl...” pokrčil rameny, i když to nebylo snadné v poloze, v jaké se nacházel. Znovu si lehl a potáhl si. “Je sexy a chtěl bych ho, to je sice pravda, ale nevěřím, že mi stojí za to, abych na tebe byl kvůli němu naštvaný...”
Mladší se usmál a lehl si za ním, aby se k němu mohl přitulit. Nevadilo mu, že jsou na střeše. “Matka mě nemá ráda, protože jsem zničil její vztah s otcem,” zašeptal pak.
“To, že ti to dává za vinu neznamená, že za to doopravdy můžeš...” Arata si ještě několikrát potáhl, než cigaretu típl a hodil nedopalek do rýny. “A hlavně ty by ses kvůli tomu neměl trápit...”
“Ale... ona to je pravda... můj otec byl mnou neskutečně moc zklamaný,” zašeptal, jako kdyby mu říkal tajemství a více se k němu přitulil. Na okamžik se odmlčel. “Půjdeme?” zeptal se, když si sedl.
Hachidori ho opaptrovatelsky pohladil po zádech, potom se sám zvedl do sedu a pokývl, “můžeme...” souhlasil.


Suguri se usmál, když zjistil, že jeho světlovlasý přítel sedí sám u stolu a čeká s jídlem na něj, přičemž ho obsluha ignoruje. I když tam dnes jedlo - na poměry restaurace a její prostory - dost lidí. Natáhl ruku k pozdravu, když došel za Hachidorim a zazubil se na něj. Mladší byl po škole, protože dostal trest za kouření na střeše, mezitím si druhý z nich skočil zklidnit pocuchané nervy Aomeho vztahem za jedním ze svých kluků.  
Světlovlasý se s ním pozdravil jako obvykle a věnoval mu zazubení, “nevím,” svěřil mu potom, když se jeho kamarád posadil, “jestli tragéd čekal na tebe, nebo jestli mě absolutně odmítá obsluhovat... říkal jsem si, že za ním zajdu a zeptám se, ale ještě by mi nedal najíst a vyhodil mě...”
Obsluha se na ně podívala, jako kdyby zvažovala, zda za nimi má jít, ovšem nakonec si jen otřel ruce do zástěry a vytahujíc mobil z kapsy zašel do zadní místnosti. Odkud okamžik poté vyšel stařík a vydal se k chlapcům, kteří jako jediní nebyli obslouženi.
“Poslal na nás dědulu!” zašeptal tmavovlasý na půl úst a prohlížel si ho. “Děsivé, teď na nás použije hůl, kterou schovává v klobouku, který schovává pod zástěrou...”
“Děsivé...” pokývl starší mladík, “a pak, až nás dost zbije, nás naporcuje a bude nás podávat v ramenu... bude to jako v té pohádce s perníkem...” odpověděl svému kamarádovi šeptem, pak se podíval na blížícího se staříka.
Suguri se zamyslel. “Takže nás nejprve vykrmí? Sladká smrt toto...” opřel se dozadu, aby si mohl začít hladit břicho a na tváři se mu objevil zasněný výraz. To ovšem již muž byl u nich, trvalo mu to chvíli, než tam došel - byl pomalá, kulhající obsluha.
Na tváři měl milý výraz, že by nikdo nenašel souvislost mezi tím, co o něm mladíci říkají, s jeho skutečným chováním. Zeptal se na jejich objednávku mnohem energičtěji, než bylo v téhle restauraci zvykem. A nechal je, aby si objednali. Poté se vydal stejně pomalým krokem zase zpátky.
“Vidíš, napřed si nás opravdu vykrmí,” zazubil se černovlasý, překvapen, jak byl stařík na ně milý - možná byl nedoslýchavý, tak nevěděl, co si o nich povídají.
Hachidori se zasmál, “bylo by to ještě lepší, kdyby si za to nenechával platit, když už z nás udělá ramen...” poznamenal a pohodlně se opřel lokty o stůl. “Jak bylo?” vzpomněl si potom, protože Hiso si ve škole odpykával trest, který měl být původně jeho. “Příště tam zůstanu s tebou...” usmál se na něj.
“Máš zálusk na pana profesora?” pozvedl jedno obočí černovlasý. “Koukali jsme na sebe, než mi dal něco počítat... a ukončil to všechno přednáškou, že bych měl brát na svou hyperaktivitu nějaké tlumící prášky a že to řekne matce - ta ho pošle do háje, že nejsem její dítě -, a pak ještě komentoval kouření, že bych neměl a tak... bláboly jako vždy, s učitelem bych si teda nic nezačínal.” Zahoupal se dopředu a dozadu, jako kdyby chtěl dokázat, že slova o hyperaktivitě jsou na místě a mávl ledabyle rukou. “Ale mohlo to být horší - párkrát jsem slyšel takové to: ‘A měl bys přemýšlet, čím chceš být, protože je to tvůj život a musíš se snažit sám pro sebe... nebo pro tvé rodiče, kteří se tolik snaží... a bla bla bla.’” Rozhlédl se. “Dnes je tu plno? Myslíš, že ten deštníkový kluk tomu tady udělal reklamu?”
“A určitě jsou všichni zklamaní, že je ramen osudu jen jednou za měsíc...” pokývl na to Arata. “Ale ten, se kterýms tam dnes byl, vůbec není hezký,” navázal potom na rozhovor o učitelích, “a je šíleně upjatý... všichni jsou u nás šíleně upjatí...” zvedl oči v sloup. “Taky bych s nikým z nich nic mít nechtěl...” zakroutil pak hlavou. “Oh...” pozvedl pak překvapeně jedno obočí a zadíval se ke dveřím, “my o vlku...” pousmál se.
“Asi to chce mít, co nejdříve vyřízené,” poznamenal mladší, když se otočil stejným směrem. Zběžně si ho prohlédl, skutečně bylo nad jeho síly přijít na to, komu se tolik podobá.
Příchozí se okamžik rozhlížel po malé restauraci, než si všiml dvojice mladíků a přešel k nim. “Zdravím,” pokývl tmavovlasému a natáhl k němu ruku s puntíkovaným deštníkem. “Přišel jsem ho vrátit, jak jsme se domlouvali...” oznámil mu.
Stříbrnovlasý se pohodlně opřel a pozoroval je, kdyby náhodou chtěl Suguri kolabovat jako posledně, ovšem snažil se nezasahovat do jejich rozhovoru.
“Díky,” široce se na něj usmál Hiso a vzal si od něj svůj majetek. Podíval se na dvě volné židle, které u jejich stolu byly, poté zpátky na světlovlasého. Nakonec stočil pohled na Hachidoriho. Nevěděl, zda by měl druhého pozvat ke stolu. Nakrčil čelo a znovu k němu vzhlédl. “Chceš si sednout?” zeptal se nakonec.
Blonďák jen nepatrně zakroutil hlavou, “ještě mám na dnes něco domluveného, ale rád bych se ti za to půjčení nějak odvděčil...” jemně se na něj usmál, “mohli bychom to nechat třeba na někdy jindy. Mimochodem, já jsem Kouri Ryuunosuke,” vzpomněl si potom.
“Suguri Hiso,” oplatil mu černovlasý. Prohlédl si výraz jeho tváře, připadal si stejně odstrčeně, jako když se jeho otec vymlouval ze všech rodičovských povinností kvůli práci. “To je v pořádku, jak jsem říkal, je to jen deštník... rád jsem tě poznal, oplácet mi nic nemusíš,” mávl rukou, že to skutečně byla maličkost.
“Hachidori Arata,” vložil se do jejich rozhovoru stříbrnovlasý, i když popravdě nečekal nijak nadšenou odezvu. Popravdě ho i překvapilo, když mu blonďák v odpověď kývl, než se znovu otočil na Suguriho.
“Opravdu rád bych ti to ale nějak oplatil,” naléhal. “Bude,” na malý okamžik se zarazil, jako by si nebyl jistý, jaké použít číslo, “budete tu i zítra?” zeptal se nakonec.
Nejmladší z nich zamrkal. Neměl rád, když někdo něco dělal, jen protože se to od něj očekávalo. A nepředpokládal, že by takový chlapec jako Kouri s ním chtěl trávit čas. Popravdě se i divil Hachidorimu. “Nejspíš,” odpověděl mu pak, “býváme tu skoro každý den.”
“Fajn...” pokývl blonďák, “tak se ještě uvidíme... tak zatím...” jemně se na něj usmál, pak se vydal k odchodu.
Arata počkal, až odejde, “věštec asi zapůsobil...” poznamenal potom uznale.
“Hmm,” natáhl se, aby viděl, jak je na tom stařík s ramenem - ještě se k nim ani nevydal, nejspíše nestíhal, když tam mladší nebyl. “Nejsem rád, když někdo trpí mou společnost, protože musí. A on vypadá přesně jako ten typ, co tohle dělává... aby se choval podle nějakých kodexů,” zarazil se, “už vím, koho mi připomíná,” řekl pak.
“Myslíš, že takový bohatý typ by se s námi zahazoval kvůli deštníku?” Hachidori zněl docela skepticky. “Koho?” naklonil se pak ke svému kamarádovi, jako by to byla důvěrná informace, a věnoval mu tázavý pohled.
“Myslím, že je přesně ten typ člověka, který se proto, aby vypadal tak slušně a dobře vychovaně, chová takhle a zahazuje se i s lidmi, kteří jsou pod jeho úroveň... je falešný,” přivřel oči, “stejně jako můj otec... toho mi připomíná. Jako kdyby alespoň jednou mi nemohl přímo říct, ať jej neobtěžuju, vždy se mi jen vyhýbal a falešně se na mne usmíval, když hledal jakoukoliv výmluvu, aby se na mne nemusel dívat.” Zakroutil hlavou, ale poté se usmál, když stařík konečně nesl jejich misky ramenu k nim.


Černovlasý mladík s vyholenou částí hlavy se posadil na gauč s plechovkou energetického nápoje a složil si nohy do tureckého sedu. Otevřel ji a napil se, poté se protáhl. V televizi zrovna běžel film, na který se chtěl dívat. Ovšem brzy poté, co se uvelebil, se ozval zvonek u domovních dveří. Chvíli mu trvalo, než se zvedl a šel otevřít. Nápoj nechal na stole.
“Nejsi tu nějak brzo?” pozvedl jedno obočí tmavovlasý na Hachidoriho.
“Myslíš?” příchozí pozvedl tázavě jedno obočí a vetřel se do bytu, pak za sebou zavřel. “Volal jsem ti, že za chvíli přijdu,” pokrčil rameny a natáhl se pro polibek na uvítanou. “Nevhod?” zeptal se potom, “protože už nikam odcházet nehodlám...” upozornil ho.
“Chtěl jsem se dívat na jeden film,” poznamenal druhý a nakrčil čelo. Prohlédl si Hachidoriho a přitáhl si ho k sobě. Přejel po jeho hýždích na stehna a zpět. Poté mu daroval polibek pod ouško. “Ale... tak ho asi oželím,” konstatoval nakonec.
Mladší se pousmál a objal ho jednou paží okolo pasu, druhou rukou se přesunul na jeho tvář, aby si ho přitáhl k dalšímu polibku, přičemž palcem přejel po znamínku, které měl jeho milenec pod okem. “Jaký film?” zeptal se pak.
“Nějaké sci-fi,” odpověděl mu druhý a pokrčil rameny, že vlastně ani tolik neví, na co se chtěl dívat. “Už si tu dlouho nebyl,” poznamenal, “už je štěně nastěhované?”
Světlovlasý v odpověď kývl. “I zabydlené...” odpověděl mu a jednou dlaní se vydal pod lem jeho trička. “Můžeme se dívat spolu,” nadhodil, “i když nevím, kolik bys z toho filmu potom měl...” dodal pobaveně.
“Přesně tak... vyžaduješ příliš pozornosti,” utrousil a ohlédl se po zapnuté televizi, kde stále ještě běžely reklamy. “Myslím, že to s tebou ukončím a najdu si na tvé místo někoho, kdo mi při televizi vykouří a bude uspokojený,” nadnesl laškovně a plácl ho po zadku.  
“To od tebe nebude moc hezké...” poznamenal mladší a kousl tmavovlasého mladíka hravě do brady. “Navíc myslím, že to nebude vůbec lehké hledání...” prohodil potom a pousmál se, “ještě tak dobrého, jako jsem já...” neodpustil si.
“Hmm...” černovlasý se zamyslel. “Já myslím, že bych někoho i našel,” zavrněl a našel jeho rty, aby se do nich mohl vpít. Přitáhl si ho pevně k sobě. “Jdu se osprchovat...” oznámil mu pak.
“Věděl bys o někom?” Arata pozvedl tázavě jedno obočí a věnoval mu poslední letmý polibek, než ho propustil ze svého sevření, aby se mohl vydat tmavovlasý do koupelny. Sám se přesunul na gauč k televizi, aby zjistil, na co se to jeho milenec chtěl dívat.
“Pán je příliš nóbl, aby se šel osprchovat se mnou? No, dobře, budu si to pamatovat,” laškovně na něj vyplázl jazyk a zmizel ve dveřích do koupelny.
Stříbrnovlasý mladík se natáhl pro plechovku a napil se, pak okamžik sledoval televizi. Nevadilo mu sci-fi, ale měl pocit z té chvíle, kterou viděl, že to stejně moc dobrý film nebude. “Myl jsem se, než jsem šel...” oznámil černovlasému, když vyšel z koupelny, “měls říct, jestlis to chtěl dělat ve sprše,” mrkl na něj.
“Jsem rád, že nejsi špindíra,” utrousil druhý a sušil si vlasy ručníkem. “Myslím, že s posledním klukem to bylo ve sprše, tak to není žádná nutkavá touha,” pokrčil rameny a sedl si za ním na gauč.
“Dobré vědět, že ani ty nejsi,” pousmál se mladší. “Nevypadá to zatím, jako nějak převratný film...” prohodil potom a otočil se na druhého, aby si ho mohl přitáhnout k polibku. Prsty přejel po vyholeném místě nad jeho ouškem a pokračoval do vlhkých vlasů.
“No, stejně teď budeme dělat to, proč si sem přišel... nebo si snad chceš povídat?” ukončil své konstatování otázkou. Dlaní se přesunul pod látku jeho trička a přejel mu po boku.
“Nikdy jsem se nebránil nabídce povídat si s Izayou...” mrkl na něj světlovlasý, nepatrně se opřel do jeho doteku a natáhl se, aby ho mohl znovu kousnout hravě do brady. “Ale nebráním se ani jiným věcem...” dodal a jazykem provokativně přejel po jeho rtech.
“Kdyby ses bránil, otevřelo by ti to zatím nepoznanou cestu k sadistickým milencům,” poznamenal černovlasý k jeho narážce na sex, poté se mu vpil do rtů a prsty dlaně, kterou měl pod tričkem druhého, se začal věnovat jedné z jeho bradavek.
Arata se přesunul polibky na jeho krk, “myslíš?” zeptal se do jeho kůže. “Líbilo by se ti, kdybych se bránil?” zajímal se, přičemž jednou dlaní se přesunul na jeho stehno.
“Nevím,” zamyslel se a slastně přivřel oči.
Světlovlasý donutil svého milence se položit na záda a naklonil se nad ním, “můžeme to zkusit opačně...” mrkl na něj.
“Opačně? Mám se bránit?” naklonil Izaya hlavu na stranu a věnoval mu zkoumavý pohled.
“Zkusit to můžeš, potom by tě to ale bolelo...” zavrněl a přivřel oči.
Tmavovlasý mladík se pod ním protáhl. “Nechce se mi rozbíjet si nábytek,” utrousil a natáhl se, aby ho mohl políbit, poté ho objal pažemi kolem pasu.
Stříbrnovlasý se pousmál, “s takovou se asi nedovíme, jaký by z nás byl sadomasochistický pár...” poznamenal a jedním kolenem se vtěsnal mezi jeho nohy. Vrátil se polibky na Izayovu bledou kůži a jednou rukou se mu jal vyhrnovat tričko.
Druhý ho mezitím začal hladit po bocích a zádech. Vybízel se jeho rtům a užíval si každý dotek, co mu nabízel.
Světlovlasý se polibky přesunul na jeho hruď, když mu tričko vyhrnul jak nejvýš v jejich pozici mohl, jednou dlaní při tom něžně přejížděl po jeho boku. Vzal mezi rty jednu z jeho bradavek a okamžik se jí věnoval, než se přesunul k té druhé.
Izaya si to spokojeně užíval a nechával se opečovávat, příliš se nezapojoval, protože v poloze, v jaké byl, ani příliš nemohl. Pouze ho hladil po zádech a přejížděl až na jeho hýždě.
Mladší si ještě okamžik užíval chuť druhého, než vyhledal vlastními rty znovu ty jeho. “Mohly bychom se přesunout na nějaké pohodlnější místo...” poznamenal do jeho rtů.
“Pravda,” zašeptal a jednou rukou se přesunul tak, aby mohl prstem obtáhnout linii jeho spodní čelisti. Poté si ho podržel a olízl jeho ucho. “Takže do postele?” zeptal se. Neměl byt příliš prostorný - do chodby se těžko vlezl gauč s televizí, postel měl v kuchyni a poslední místností byl záchod se sprchovým koutem.
“Dobrý plán,” pokývl mladší a zvedl se do kleku, i když stále setrvával na gauči. Vzal svého milence za ruku, aby si ho mohl přitáhnout k sobě, a znovu se vpil vášnivěji do jeho rtů, když ho vytáhl do sedu.
“Nepůsobíš, že by se ti chtělo přesouvat,” řekl druhý, když mu polibek oplácel. Přesunul se tak, aby mohl vstát a vzal druhého do náruče, i když přitom udělal zvuk, jak je to strašně namáhavé. Ovšem těch pár kroků do kuchyně nebylo vůbec obtížných. Hodil ho na postel a přešel k poličkám, zda tam nemá něco dobrého na jídlo schovaného. Přičemž si bezděčně hladil svalnaté bříško.
Mladší ho okamžik sledoval, “myslel jsem, že máme něco rozdělaného...” poznamenal otráveně, možná i více tím, že byl nošen a ještě mu byla předhozena jeho váha, než tím, že místo toho, aby se mu dál věnoval, jal se druhý hledat něco k jídlu. Podepřel se na loktech a pohledem spočíval na zádech druhého.
“Vážně? Pozveš mě na ramen, až to doděláme?” otočil se na něj, protože zjistil, že stejně nic chutného nemá.
“To se ještě uvidí...” protáhl druhý, “s tím, jaký na mě jsi...” nechal větu nedokončenou.
Izaya přešel zpět k němu. “Každý nemůže ti být po vůli, no ne?” usmál se na něj a přivřel oči, když si sedal na postel vedle něj. Přejel po jeho bříšku, poté si za ním lehl, jako kdyby uznal, že tělo v jeho posteli by neměl nechávat čekat. “Určitě, když je ti někdo moc po vůli, tak tě omrzí... a naopak, když vzdoruje, tak za ním běháš,” rozepnul knoflík na jeho kalhotách.
“Málokdy za ním běhám dost dlouho na to, aby z toho něco měl...” pokrčil druhý rameny a vybídl se jeho doteku, přičemž si ho jednou rukou přitáhl k polibku. Donutil ho posunout se více nad samotného Aratu, a položil se na záda, aby měl volné obě ruce. Svlékl mu tričko a dlaní se vydal pod látku jeho kalhot na hýždě, přičemž druhou hravě přejel po jeho hrudi až do rozkroku, stále haleného látkou.
Druhý rozepnul jeho kalhoty a vměstnal se pod ně dlaní. Rty se mezitím vpíjel do těch Hachidoriho. “Pořád lepší, když bys chvilku běhal, než kdybys pokaždé, když ti zavolám na sex, udělal otrávený škleb jako před chvílí.”
“To byl otrávený škleb vyvolaný tvými narážkami na moji váhu...” upozornil ho světlovlasý a přitáhl si ho blíž, “ale myslím, že i tak zrovna ty nemáš co říkat...” trošku se zamračil, prsty se i tak jal mu rozepínat kalhoty, přičemž vlastním rozkrokem se jeho ruce vybízel.
Černovlasý se tomu jen pousmál a dlaní mu nabízel přesně to, po čem druhý toužil. Polibky se mezitím posunul na jeho krk, do kterého ho občas kousl.
Arata uklonil hlavu na stranu a spokojeně přivřel oči, přičemž se jednou dlaní sám dostal až pod jeho kalhoty i spodní prádlo. Věnoval se mu ve stejném tempu, jaké udával jeho milenec, přičemž druhou rukou si ho k sobě stále za hýždě přitahoval.
Izaya na okamžik vytáhl ruku z jeho kalhot, aby mu je mohl stáhnout. Hachidori měl opravdu krásně stavěná stehna. I když to původně neměl v plánu, klesl do jeho klína, aby mohl koštovat jeho kůži, přičemž občas vystoupal až k jeho pánevním kostem a obtahoval je jazykem.
Stříbrnovlasý mladík se podepřel na loktech, aby se zadíval na svého milence, přičemž slastně přivíral oči a vycházel vstříc polibkům černovlasého, jak se jeho tělo dožadovalo více pozornosti.
Černovlasý jej kousl do vnitřní strany jeho stehna a zatahal za něj zuby. Mezitím se dlaní vrátil do jeho rozkroku a přes látku spodního prádla jej dráždil.
Mladší se mu znovu nedočkavě vybídl a zvedl se do sedu, aby se jednou rukou mohl vydat do tmavých vlasů. Prohrábl je a prsty několikrát hravě přejel po Izayově oušku, než se přesunul na vyholenou část jeho hlavy. Bavilo ho dotýkat se těch kratičkých vlasů.
Druhý ho zbavil spodního prádla a mazlivě se otřel tváří o Hachidoriho vzrušení, ale do pusy ho nevzal. Přivřel oči a pousmál se, když se vrátil ke rtům mladšího, aby je mohl plenit a hladil jej jen dlaní v rozkroku.
Světlovlasý se vpíjel vášnivě do jeho rtů, přičemž jednou dlaní sklouzl k lemu jeho kalhot, aby mu mohl naznačit, že si je má sundat, nejlépe i se spodním prádlem. Druhou rukou se přesunul na jeho tvář.
Černovlasý mladík mu ovšem ještě dříve svlékl tričko, aby ho měl úplně nahého, než splnil jeho přání a stáhl si kalhoty i se spodním prádlem. Otřel se celým tělem o to jeho a kousl ho do spodního rtu.
Hachidori si ho k sobě pevně přitáhl a oplatil mu kousnutí do ramene, než se po jeho kůži vydal vlhkými horkými polibky, aby znovu našel jeho rty. Oběma dlaněmi sklouzl na jeho hýždě, aby si ho mohl za ně držet blízko u sebe, prsty jedné ruky provokativně zajel až do úžlabiny mezi jeho půlkami.
Druhý se tomu usmál a přivřel oči. “Pán by chtěl být ‘nahoře’?” zavrněl a znovu se o něj otřel, přičemž si přitáhl jednu jeho nohu za stehno, blíž k vlastnímu boku. Přejel dlaní po jeho koleni a zamířil zpátky k hýždím.
“Nelíbí se ti na tom něco?” mladší tázavě pozvedl obočí a pousmál se. Jednou dlaní dál spočíval na jeho hýždích, druhou vystoupal na jeho bok, přičemž se prohnul, aby se o něj mohl sám vyzývavě otřít.
Druhý se sklonil, aby ho mohl znovu kousnout do rtů. “Ale teď jsem ten nahoře já...” utrousil pak a zamrkal na něj hravě.
“Záleží na tom, jak si to vyložíš...” pousmál se Arata a stáhl si ho k vášnivému polibku. Poté se přemístil jednou dlaní na jeho krk, a když se jejich rty od sebe oddálily, vklouzl prsty do úst černovlasého.
Ten ho do nich kousl a vytlačil je ven jazykem. “Asi si to vykládám jinak než ty,” utrousil a zpacifikoval mu obě ruce nad hlavou, tady to bylo mnohem snadnější - nemusel se bát, že rozbijí nějaký nábytek.
Světlovlasý se okamžik zmítal, než se mu podařilo z jeho sevření vyprostit. Využil toho, že se tmavovlasý usídlil mezi jeho stehny a pevně ho jimi chytil, aby mohl vyměnit jejich pozice a dostat svého milence na záda. “Jak třeba?” zeptal se s úsměvem a sklonil se vlastní tváří k té jeho.
“Že kdo má nohy u sebe, velí,” zasmál se a natáhl, aby ho mohl políbit. Oběma dlaněmi mu přejel po bocích, poté si ho k sobě více přitáhl.
“Myslím, že to by bylo moc jednoduché...” odpověděl mu pobaveně druhý, když se jejich rty od sebe odtáhly, a kousl ho hravě do krku.
Izaya sjel po jeho bocích až do rozkroku a začal ho dráždit dlaní. “A ty nechceš, abych velel? Ty jsi ale...” zakroutil nad ním hlavou, ale využil své pozice, aby se posadil a nechal si ho sklouznout do klína. Chytil mu ruce a uvěznil je za jeho tělem vlastními pažemi.
“Takže teď se mám bránit?” světlovlasý pozvedl jedno obočí a navzdory tomu, co řekl, se o svého milence nejdříve v pomalém pohybu otřel, než se dal do vyprošťování z jeho sevření.
Starší ho stiskl ještě pevněji a kousl do brady. Jazykem sjel až k jeho ušnímu lalůčku. “Můžeš se bránit, ale myslím, že to moc nebude ti platné,” zavrněl s perverzním podtónem svým poměrně hlubokým hlasem.
Arata se pousmál a uklonil lehce hlavu na stranu, aby se tak vybídl jeho rtům, “stejně si myslím, že bys mě měl nechávat velet častěji...” poznamenal. Vybídl se mu pánví, protože v poloze, do které se dostal, toho příliš dělat nemohl.
Olízl mu ouško, a poté putoval rty přes jeho šíji na rameno. “To není o tom, že bych nechtěl... ale... mám tě rád zkroceného,” zašeptal do jeho kůže. “Nebo lépe, nejprve divokého, a pak zkroceného.”
“Takže můžu velet, až budu zkrocený?” vydedukoval mladší pobaveně a znovu se pokusil vyprostit ze sevření druhého, i když si uvědomoval, že je jeho milenec silnější.
Izaya naklonil hlavu na stranu. “Myslím, že by se mi tě nepodařilo zkrotit, když bych ti dal možnost velet,” poznamenal a našel jeho rty, aby ho mohl políbit. Popravdě ho nechtěl příliš mačkat.
Stříbrnovlasý mladík vyprostil jednu ruku z jeho sevření a vpletl prsty do černých vlasů svého milence, aby si ho chvíli mohl držet ve vášnivém polibku. Kousl ho do spodního rtu, než promluvil, “třeba by se ti to líbilo, i kdybych nebyl tak zkrocený...” zavrněl potom do jeho rtů a sjel dlaní po jeho zádech.
“Ještě bys mě pokousal a podrápal... a jak bych to vysvětloval těm, co nejsou tolik chápaví, abych jim mohl říct o těch jiných,” poznamenal, ale i tak mu pustil i druhou ruku a klesl dlaněmi na jeho hýždě.
“Nepochybuju, že by ti nedělalo problém najít nové...” prohodil druhý a zvedl oči v sloup, ovšem i tak se vybídl jeho doteku. Oběma dlaněmi se přesunul na jeho krk a znovu se vpil divoce do jeho rtů.
“Ale co když třeba tyhle nechápavé mám rád víc, než chápavé?”
Hachidori sjel dlaněmi na jeho boky a nepatrně se odtáhl, aby mohl uklonit hlavu na stranu a věnovat mu tázavý pohled. “Nemáš mě rád?” zeptal se.
“Tak akorát, jak si zasloužíš,” pousmál se druhý a znovu si ho stáhl k sobě, aby se mohl rty věnovat jeho kůži. Dlaněmi mu přejel na stehna a zazubil se do jeho kůže. “A měl bych tě mnohem raději, kdybys mi podal lubrikant,” pronesl pak pobaveně. Skutečně ho měl rád nejvíc, jak mohl, v mezích jeho sexuálního a přátelského vztahu.
“Myslíš, že už jsem na to dost zkrocený?” zeptal se provokativně mladší, a hravě cvakl zuby proti tváři svého milence, než vstal, aby se mohl do poličky natáhnout gel. Bylo mu jasné, že pokud ho nepodá on, nepodá ho nikdo. Podal ho černovlasému a vrátil se za ním na postel.
Starší jej pohladil po linii zad a znovu si ho přitáhl k sobě. Vzal si od něj gel a nanesl si ho do dlaně. “Uvidíme,” šeptl a nabídl mu ho, aby jej použil.
Světlovlasý se pousmál, “možná by sis měl raději pořídit želízka...” navrhl a vzal si gelu přímo z jeho ruky, i když prsty zamířil do rozkroku svého milence, aby se mohl začít věnovat jeho erekci. Rty se otřel o jeho. t
Druhý zavřel oči a nepatrně zaklonil hlavu, jak mu takový dotek byl příjemný. Sám si nabral vydatně na konečky ukazováčku a prostředníčku, aby se jimi vydal k otvoru do těla druhého.
Arata se lehce vybídl jeho doteku a mírně se sklonil, aby mohl v bledé kůži svého milence utopit nepatrný sten, který v něm Izaya vyvolal, když do něj prsty pronikl.
Starší vyhledal jeho rty, aby je mohl propojit v divokém polibku, zatímco si ho roztahoval.
Stříbrnovlasý se dál věnoval jednou rukou jeho erekci, zatímco druhou vklouzl do černých vlasů. Prohýbal se proti jeho tělu a nestydatě vybízel ruce, která si ho připravovala, přičemž slastně přivíral oči. “Víc...” šeptl po chvíli.
Druhý se pousmál, i když dosti natěšeně, a přidal další prst. Na několik okamžiků přidal i čtvrtý, než je všechny vyndal a vzal Aratu za bok, aby mohl do Hachidoriho navést svou chloubu. “Můžu?” zeptal se ještě předtím, než to udělal.
Mladší se otřel vlastním tělem o to jeho a vyhledal rty tmavovlasého, “samozřejmě...” šeptl do nich, a přivlastnil si je ve vášnivém polibku.
Tmavovlasý do něj pronikl a spokojeně vydechl. Jednou dlaní jej držel za bok a nechával ho se nadzvedávat, druhou se opřel dozadu, aby mohl přirážet zespodu.
Hachidori vycházel vstříc každému jeho doteku, přičemž lehce zakláněl hlavu a slastně přivíral oči. V pravidelném tempu dosedal na jeho mužství a tiché steny přitom topil v horkých rtech Izayi.
Starší si užíval jeho úzké a horké tělo. Chvíli byl v téhle poloze, než se položil na záda, aby mohl rukou se věnovat Hachidoriho přirození.
Světlovlasý se prohnul v zádech a dovolil si zavřít oči, aby si mohl plně užívat jen to, co v něm vyvolávalo počínání jeho milence. Po chvíli se nad ním opět sklonil, aby mu věnoval liščí úsměv, a vpil se hluboce do jeho rtů.
Izaya svého milence docela brzy dostal k vrcholu, poté si ho stáhl pod sebe, aby při prudkých přírazech mohl i on ho naplnit svým sperma. Vysíleně si lehl vedle něj a kousl ho do ramene. “Musíme si dát druhé kolo - za chvilku -, protože tohle bylo moc rychlé...” zašeptal do látky prostěradla.
“Druhé kolo jsem nahoře já...” pousmál se v odpověď jeho milenec a natáhl se, aby ho mohl políbit něžně na znamínko, které měl jeho milenec pod okem, než se vpil do jeho rtů.


Když Kouri vešel do restaurace, černovlasý mladík už seděl u jednoho ze stolů. Překvapilo ho, že je sám, ale možná zatím jen čekal na svého kamaráda. Přešel k němu a s úsměvem pozdravil.
Suguri se na něj podíval a pozdrav mu oplatil. Usmál se a pokývl, aby si sedl. “Alespoň, když tu jsi, tak mne obslouží,” poznamenal poté, co si druhý sedl. Netušil, co přelítlo obsluze přes nos, že je zásadně neobsluhovala, když tam seděl jen jeden - a když seděli dva, byl na ně poslán stařík.
Příchozí se překvapeně rozhlédl, “neobsluhují vás tu?” zeptal se a zadíval se k pultu. Chvíli to trvalo, než se k nim blonďatý kluk vydal, aby si mohl vzít jejich objednávku.
“Asi tu chodíme moc často, tak nás přestali mít rádi,” pokrčil černovlasý rameny. “Ale i kdyby tu na nás házeli zkažená vejce, tak tu mají ten nejlepší ramen v okolí,” pokývl si a vysvětlil tak důvod, proč tu chodí. Naklonil hlavu, když si prohlížel světlovlasou obsluhu. Snažil se nedívat na Kouriho - od toho, co našel jeho podobnost se svým otcem, zdála se mu čím dál tím větší.
Ryuunosuke počkal, až si jeho společník objedná, pak i on si poručil, aby se mohl obsluhující mladík vydat zpět. “Mají to tu opravdu dobré...” pokývl potom. Nebyl zvyklý jíst v podobných restauracích a nevypadalo to, že se stane stálým zákazníkem, ovšem bylo vidět, že to myslí upřímně. “Kamarád s tebou dnes není?” zeptal se.
“Není,” odpověděl mu prostě mladší a věnoval mu rychlý pohled, než se ohlédl po dveřích, zda náhodou nepřichází, “a asi ani nepřijde, nevím.” Pokrčil pak rameny a začal si prohlížet své prsty, s kterými si hrál. Občas se podíval na chlapce naproti sobě nebo jiného strávníka.
Kouri si ho okamžik prohlížel. Nebylo to vůbec snadné, pokoušet se o rozhovor, protože černovlasý vypadal, že by byl kdekoliv raději, než tady. “Obtěžuje tě to?” zeptal se ho opatrně. “Že jsem tě donutil, aby si tu čekal...” vypadal ustaraně.
Černovlasý si skousl ret a přestal si hrát s prsty, jako kdyby byl napomenut, položil obě ruce na stůl. “Přišel jsem jen okamžik před tebou,” odpověděl pak a zadíval se mu do tváře, i když to dlouho nevydržel. Druhý měl hodně tmavé oči, kontrastovaly s jeho vlasy. “Jen...” nadechl se, “se do mé společnosti nehodíš...”
Ryuunosuke si ho zkoumavě prohlédl. “Proč myslíš, že nehodím?” zeptal se a očividně tomu příliš nerozumněl.
Suguri se opřel dozadu. “Jsi moc... elegantní a vážný,” rychle si ho prohlédl, přesně takový byl i jeho otec. Pokrčil rameny, jako kdyby tím říkal, že to není vina ani jednoho z nich, jak jsou rozdílní.
Blonďák mu věnoval překvapený pohled. Nikdy si nepřipadal moc elegantní a vážný, ovšem byla docela pravda, že to mohl vidět úplně jinak, než mladík před ním. “Ty taky nepůsobíš zrovna nevážně...” poznamenal.
Mladší našpulil nepatrně rty, jak je semkl k sobě - možná jej to částečně i urazilo. “Někoho mi připomínáš, proto jsem vážný,” přiznal pak popravdě.
“Připomínám?” světlovlasý mu věnoval tázavý pohled, ovšem nestihl se zeptat na nic dalšího, protože jim obsluha donesla jejich jídlo.
Černovlasý se usmál na blonďatého mladíka, který jen málokdy měl pro něj úsměv na oplátku. Rozlomil hůlky a dal se do jídla. Nechal ho odejít, než se znovu letmo podíval na chlapce naproti sobě. “Ale... omlouvám se, možná jsem kvůli té podobnosti nepříjemný,” zašeptal nakonec. Zdál se být méně nervózní, když mohl zaměstnat ruce přerovnáváním ramenu. Skousl si spodní ret, jak se zamyslel, o čem by mohli mluvit. “Věříš v osud?”  
Okamžik to trvalo, než mu jeho společník odpověděl. “Věřím... že něco podobného existuje...” pokývl nakonec a zadíval se do své misky. “Proč se ptáš?” vzhlédl potom znovu ke tmavovlasému.
“Chodíš k věštci,” pousmál se na něj Suguri - nebyl to zlý úšklebek - a pokrčil rameny, že ho to jen napadlo kvůli této spojitosti.
Druhý mladík mu úsměv oplatil. “To je pravda,” přiznal, “Juumonji... je opravdu dobrý v tom, co dělá...” dodal potom.
“Je pravda, že se vyzná v lidech... ale setkal jsem se s ním jen jednou,” pokrčil druhý rameny a sklonil se, aby mohl ukousnot kus vajíčka.
“Jen jednou?” Kouri se pousmál. “To to byla opravdu náhoda, že jsme se tam potkali...” poznamenal. “Je to zajímavý člověk...” pokrčil potom rameny.
Druhý nasál nudle. “Nebo osud,” poznamenal poté, co požvýkal a mrkl na něj s dětskou jiskrou v očích. Když mu řekl, že si uvědomuje jejich rozdílnost, lépe se mu s ním jednalo, takže se dokázal uvolnit. Nesnášel strojenost a přetvářku, proto se těžko seznamoval s novými lidmi.
Druhý se tiše zasmál, byl rád, že se alespoň podle jeho zdání Suguri uvolnil a zdál se méně uzavřený a neochotný se s ním bavit. “Nechtěl jsem to říkat tak napřímo...” odpověděl mu pobaveně.
Nevěřil v osud, ale nechtěl mu to přímo vmetat do tváře. “Když nic jiného, je to zvláštní,” souhlasil poté a poposedl. Zadíval se na něj o něco déle, než se díval předtím. “Co studuješ?” zeptal se poté - konverzační témata mu moc nešlo vymýšlet. “Ve školních uniformách se moc nevyznám...”
“Konzervatoř...” odpověděl mu jednoduše druhý, “hraju na cello... už odmala,” upřesnil potom. “Ale mám pocit, že tebe jsem v uniformě ještě neviděl...” zamyslel se.
Černovlasý pokrčil rameny a nevinně se usmál. “Nejsem studijní typ, tak raději školu neprezentuji,” odpověděl s úsměvem. Nevydržel dlouho sedět a poslouchat v hodině, měl tendence vyrušovat a nedokázal se soustředit, protože část vyučování prostál v koutě a nebo pobyl v ředitelně. Někteří učiteli to s ním již po jednom roku vzdali a posílali ho prostě ven z učebny. Oblečení pak u něj neřešil skoro nikdo a on málokdy měl uniformu čistou, aby si ji mohl obléct. “Ale... chodím tam více méně pravidelně,” řekl, jako kdyby mu takový projev mohl zlepšit reputaci.
Pak se odmlčel. “Když jsem se narodil, byl jsem uplakané dítě a jedna ze sestřiček mi zvěstovala osud zpěváka... ale nějak se to nepovedlo, hudební sluch jsem po otci nezdědil, ovšem umět na něco hrát musí být příjemné,” pousmál se mile na druhého.
“Nevím, jestli příjemné...” pokrčil rameny druhý. “Hraju už od mala, protože to po mně rodiče chtěli...” zamyslel se, “ale je pravda, že to asi není špatné,” věnoval svému společníkovi nakonec jemný úsměv. Dal si jeden světlý pramen za ucho a okamžik věnoval zase jídlu. “Studujete někde poblíž? Že sem chodíte každý den...” napadlo ho potom.
Černovlasý zakroutil hlavou. “Ani ne... Arata tady chodil ještě předtím, než jsme se poznali, tak jsem to tu pojal za své...” pokrčil rameny. Úsměv mu oplatil, i když pohledem na okamžik sklouzl na odhalenou linii šíje jeho gestem. Nakonec se sklonil ke své misce. “Pro tebe je to tady asi cestou odněkud - pokud tedy neběháváš po ulicích v dešti,” vydedukoval, “to bys ovšem deštník nepotřeboval.”
Druhý mladík souhlasně pokývl, “chodím tudy ze školy,” potvrdil domněnku svého společníka. “Taky skoro každý den,” usmál se na Suguriho, “jen jsem předtím ještě nikdy nevešel dovnitř...”
“Vidíš, mělo by to být naopak - ty bys měl sem chodit, a my bychom si měli najít jiný ramen, protože to máme z cesty i od bytu,” nadnesl žertovně, poté dojedl vajíčko.
“Myslím, že to stojí za to, si sem dojít...” prohodil blonďák, “vážně to tu mají skvělé,” pokývl. “Bydlíte spolu?” zeptal se potom se zájmem.
“Není to ani měsíc, co jsem se k němu nastěhoval,” odpověděl mu Suguri a sklonil se k misce, aby mohl pokračovat chvíli v jídlu.
Ryuunosuke se zamyslel nad tím, jaký spolu asi mají vztah, když si k tomu ještě vzpomněl na jejich rozhovor, který zaslechl, když je tu potkal poprvé, ovšem neptal se. “Asi se znáte dlouho,” usmál se nakonec.
“Ani ne...” černovlasý zakroutil lehce hlavou. “Potkali jsme se minulý školní rok omylem v ředitelně a nějak se spřátelili,” pousmál se - to, že potkal Hachidoriho, bylo opravdu štěstí, protože se přestal cítit tolik odstrčeně a mohl odejít od matky.
Světlovlasý se zasmál, “muselo to být vážně zábavné setkání...” poznamenal.


Blonďatý mladík seděl za stolem, kde provozoval svoji živnost, a uklízel, co na něm bylo vyskládané. Většina z toho sloužila jen pro přilákání pozornosti a protože se to jeho zákazníkům líbilo. Včetně dvou pomalovaných lebek, se kterými si ale docela rád povídal, když byl ve stanu sám. Ani nevzhlížel, když do stanu s nápadným šramocením vešel jeho kamarád, a napůl úst ho pozdravil. Soustředil se na svoji práci.
Aome se posadil naproti němu a přivřel oči. “Jak to dnes vidíš se sexem?” zeptal se ho laškovně, protože často vypadal, že pochybuje nejvíc ze všech o jeho schopnostech a tak na ně dělal stále narážky.
Susumu položil lebku, kterou měl v ruce, vedle druhé a vzhlédl k modrovlasému s jemným úsměvem, “říkal jsem ti, že jsou to mí bývalí milenci?” zeptal se místo toho, aby mu odpověděl na jeho otázku a pohled sklonil zpět k lebkám.
“Myslím, že několikrát,” pokrčil druhý rameny a nevypadalo to, že by jej to nějak rozrušilo. Vylovil několik drobných z kapsy a položil je na stolek. “Stačí to na jednu prostou odpověď?” zeptal se, i když přesně věděl, kolik si druhý účtuje, když tam přišel někdo jako on.
Světlovlasý si ho okamžik prohlížel, nakonec posunul drobáky zpět k němu, “připadám si prodejně, když se ptáš na takové věci a dáváš mi peníze...” upozornil ho. “Vidím to... slibně... na to nemusím být věštec...”
Druhý si je stáhl zpět do kapsy a složil stolek tak, aby zabíral co nejméně místa. Přisunul se k Susumu a zhasl lampičku. Po tmě našel jeho dlaň a políbil ho na prsty.
Juumonji se lehce zachvěl, když se ho modrovlasý dotkl, a zhluboka se nadechl. Na okamžik zavřel oči, i když mu to moc nepomohlo zbavit se toho, co viděl. Povzdechl si a natáhl volnou ruku, aby bříšky prstů něžně přejel po jeho tváři pak putoval za ucho.
Aome se natáhl, aby ho mohl políbit, ale dříve, než spojil jejich rty, zašeptal: “Neříkej mi nic z toho, co si viděl.” Daroval mu procítěný polibek na rty a volnou dlaň si položil na jeho koleno, aby jí pak mohl pokračovat výš.
Světlovlasý se do polibku lehce usmál, popravdě ani neplánoval mu to říkat. Posunul dlaň z jeho tváře do modrých vlasů a volnou ruku přesunul na jeho bok.
Druhý mu rozepnul mikinu a svlékl ji. Stále bylo teplo v noci, navíc ten stan byl kvalitní, i když už s nimi něco zažil. Rty obtáhl linii jeho dolní čelisti a jen naznačil kousnutí do brady. Na to, jak byl agresivní při všem, co dělal, k Susumu se choval, jako kdyby byl něco křehkého, co musel jen hýčkat. I když by tento svůj postoj nikdy nepřiznal.
Blonďák se spokojeně opíral do jeho doteků a přitahoval si ho k sobě blíž. Pousmál se a jednou dlaní ho donutil se položit na záda, než mu sám rozepnul lehkou bundu a dlaněmi vklouzl pod jeho tričko. Sklonil se a rty se otřel něžně o jeho, než se do nich znovu vpil.
Druhý ho chytl za boky a vyhrnul mu tričko, poté si ho stáhl pod sebe, aby ho začal hladit po bříšku. Jen v náznacích dorážel na jeho rozkrok svým a otíral se o něj i přes látku kalhot. Rty se otřel o jeho nos. “Víš, na co teď myslím?” zeptal se šeptem.
“Vždycky vím, na co myslíš...” odpověděl mu světlovlasý a nadzvedl se na jednom loktu, aby se polibky mohl vydat po krku svého milence. Druhou si ho za zátylek držel u sebe.
Aome ho dál hladil. “Alespoň ti nemusím šeptat nic sladkého, když by se to ke mně nehodilo,” poznamenal a znovu našel jeho rty. Několik okamžiků si užíval jejich polibek, než se odtáhl, jako kdyby si ho chtěl v té naprosté tmě prohlédnout. Pohladil ho po tváři. Kdykoliv byl s Juumojim, tak svět viděl úplně jinak a nejraději s ním proto sdílel jen soukromí, aby se nemusel stydět za svou rozněžnělost a citlivost.
Susumu vyšel jeho něžnému doteku vstříc a vlastní rukou přikryl tu jeho, aby si ji mohl přitáhnout ke rtům a vtisknout mu do dlaně polibek. Usmál se do jeho kůže a přivřel oči, “bylo by to příšerné, kdybys ztratil tvář...” pokývl pobaveně.
“O věštcích se také tvrdí, že musí být panenští, aby dokázali věštit... i ty bys ztratil tvář, kdyby tě takhle viděli,” zašeptal, trochu žertoval a trochu se tím i bránil. Neviděl na něj, i přesto si dokázal vybavit každý kousek jeho těla. Pohladil ho palcem po spodním rtu, než ho políbil.
“Nemyslím, že by toho moc viděli, pokud by si nedonesli baterku...” poznamenal stále s pobaveným podtónem v hlase, když se od sebe jejich rty znovu odtáhly. Vrátil se dlaněmi pod látku jeho trička a vydal se obtahovat linie jeho vypracovaného těla.
Aome se usmál a začal pokrývat kůži krk druhého polibky. “Vy věštci nemáte vůbec úctu k obyčejným lidem, co? Připadají vám hloupí, když nevědí, co se stane,” šeptal do jeho kůže s nadsázkou.
Světlovlasý se pod jedním z jeho polibků znovu nepatrně zachvěl. Byl to jen záblesk, mnohem slabší, než když Aome přišel. Přitáhl si druhého blíže k sobě a jednou nohou se mazlivě otřel o jeho bok, “hloupí...” potvrdil klidným hlasem, “ale rozhodně šťastnější...”
Kosei ho pohladil po bříšku a políbil na bradu. “Miluju tě,” zašeptal, “i když to víš, zasloužíš si to slyšet...” Prsty sjel až k zapínání jeho kalhot. Rozepnul mu knoflíček a zajel pod ně dlaní, “... a cítit.”
Blonďák se v odpověď jen něžně pousmál a přitáhl si ho k dalšímu polibku. Jednou dlaní zůstával na jeho lopatce a podvědomě si ho k sobě přitahoval, jako by se bál, že od něj modrovlasý uteče, druhou se přemístil na jeho kříž a bříšky prstů vklouzl pod lem jeho kalhot, i když nikam dál se zatím očividně nechystal.
Aome mu stáhl kalhoty a přesunul se k jeho bříšku. Líbal ho a užíval si jeho chuť. “Ukážu ti mou super schopnost,” zašeptal. “Tady, tady a tady jsem ti nechal minule cucflek,” pronesl pobaveně a dokazoval tím, jak moc zná jeho tělo.
Světlovlasý se nadzvedl na loktech, pak se jednou rukou natáhl, aby mohl prohrábnout tmavší vlasy, “ještě tam jsou...” pokývl.
“A přibudou nové, protože tě musím mít označeného, kdyby přišel bohatý princ a chtěl si vydržovat svého věštce,” usmál se a hned v dalším okamžiku klesl trochu níž, aby se mohl přisát na jemnou kůži jeho vnitřního stehna.
“Popravdě podle mě do takového zase nemáš tak daleko...” odpověděl mu světlovlasý a spokojeně se znovu položil na záda. Zavřel oči a vnímal jen příjemné pocity, které v něm vyvolávaly doteky jeho milence.
“No, právě... tak vím, že takoví princové jsou tvé typy,” utrousil pobaveně a otřel se tváří o druhé jeho stehno, než mu začal věnovat polibky. “A také vím, že takoví princové by nesnesli, kdyby našli jiné cucfleky na tobě, než ty, co udělali sami...”
“To je možná dobře, že je tu taková tma...” nadhodil žertovně blonďák.
Aome se přesunul na jeho bříško a stáhl mu i spodní prádlo. “Příště si na tebe posvítím, tak se vyvaruj takovým činnostem, abych nic nenalezl...” utrousil stejným tónem jako druhý. Poté si naslinil prsty a začal do něj pronikat. Nebylo to tím, že by neměli lubrikant, ale měl to takhle raději - bylo to přirozenější. Líbal ho přitom na bříško.
Susumu přivřel oči a nepatrně se prohnul pod tím pocitem, i když se zároveň snažil mu usnadnit přístup do vlastního těla. Oběma dlaněmi si ho vytáhl tváří naproti vlastní a vpil se do jeho rtů, jednou se vrátil pod lem jeho trička. Nelíbilo se mu, že ho má jeho milenec stále na sobě.
Modrovlasý mladík se do jejich polibku usmál a přejel mu prstem po prostatě, aby se mu v náručí zachvěl a podlehl mu i se svou věšteckou vševědoucností. Poté do něj přidal druhý prst a začal si ho roztahovat, než to zopakoval.
Světlovlasý tiše zasténal do Aomeho rtů a automaticky přirazil proti jeho prstům, jak jeho tělo podvědomě toužilo dostat víc. Jednou dlaní sklouzl k rozkroku modrovlasého a několikrát po něm přejel přes látku jeho kalhot, volnou rukou dál mapoval jeho tělo.
Koseiovi se líbilo, jak druhý reagoval a jen si zoufal, že nevidí výraz jeho tváře. Opatrně přidal třetí prst a po chvíli, kdy do druhého jimi pronikal, s rukou několikrát pootočil ze strany na stranu. Poté prsty vytáhl. Sundal si lehkou bundu a tilko, protože věděl, že se druhému líbí, když může studovat jeho svaly. Poté jen dostatečně stáhl kalhoty se spodním prádlem. Sám byl z toho všeho vydatně vzrušený.
Juumonji si ho k sobě přitáhl a sám se dlaní vydal k jeho mužství, aby si ho mohl navést do vlastního těla. Volnou rukou ho objímal a přitahoval si ho blíž k sobě, jak toužil po teple a doteku jeho těla.
Aome do něj pronikl celou svou délkou a nechal jim chvíli, aby si zvykli. Zasypával jeho tvář polibky, aby mu ukázal, jak horečnatě touží z lásky vyplenit jeho tělo. Jakmile si na sebe zvykli, začal se v něm pomalu pohybovat, i když musel kvůli tomu krotit vlastní divokost. Tyto pomalé začátky ovšem měly svou krásu v tom, jak se pod ním druhý svíjel a sténal - reagoval na sebemenší pohyb v jeho těle.
Blonďák ve stejném tempu, v jakém se jeho milenec pohyboval, mu vycházel vstříc a nepatrně se pod ním prohýbal. Rty našel ty jeho, aby mohl alespoň okamžik v nich topit tlumené steny. Dlaněmi mapoval jeho tělo a přitahoval si k sobě stále blíž, přičemž ho objal stehny.
Druhý se přistihl, že také sténá, když se zrovna nelíbají. Nepoznal nic tělesného, co by bylo lepší a dokázal to intenzivněji prožívat. Byl to opojný pocit přivlastňovat si světlovlasého stále v rychlejším tempu a pod silnějšími a prudšími přírazy. Cítil, jak se druhý na něj tiskne a nechce ho pustit, a byl si vědom, že čehokoliv se pro něj vzdal, udělal správně. Protože k sobě patřili a všechny pocity, co ho zaplavovaly, byly důkaz. Nevěřil v osud, jen ve svého věštce se zlatýma očima, co ho vyvedl z temnoty.
Susumu se ještě více prohnul proti jeho tělu a zaklonil hlavu, přičemž semkl víčka spokojeně k sobě. Skousával si ret, i když ani tak úplně neutlumil steny, které se mu draly z úst. Rozechvělými prsty jedné ruky se přesunul do jeho vlasů, nehty druhé lehce zatínal do jeho zad.
Modrovlasý se zachvěl, když jeho tělo polila vlna orgasmu, i když původně nechtěl vyvrcholit do svého milence.
Světlovlasý vyvrcholil jen okamžik po něm. Divoce se zachvěl a silněji zaryl nehty do kůže druhého.
Aome ho hladil mazlivě po stehnu a stále se držel dost nad ním, aby ho úplně nezalehl, i když byl unavený. Rty se otřel o ty jeho a usmál se do něžného polibku, co mu věnoval. Až potom z něj vyšel. “Promiň,” šeptl a natáhl se pro vlhčené ubrousky, aby si umyl ruce a svému milenci bříško.
Druhý si od něj dva vzal, aby se mohl sám očistit, odtáhl se proto na okamžik. “V pořádku...” vrátil se potom k němu a natáhl se pro jemný polibek. Něžně se otřel tváří o tu jeho, když se jejich rty od sebe vzdálily, a pousmál se. “Taky tě miluju...” šeptl.
Modrovlasý se usmál a natáhl si spodní prádlo, kalhoty naopak svlékl. Poté zašmátral kolem sebe, aby našel deku. Uvnitř stanu byla neprůhledná tma, ani zlaté oči v ní nezářili. “Doufám, že tě v noci nebudou obtěžovat vize, když se dnes stulím k tobě,” předchozí dny tomu tak bylo, Susumu byl na tohle citlivý podle toho, v jaké fázi byl měsíc.
“Už by to mělo být lepší...” pokývl a sám našel vlastní sodní prádlo a tričko, aby se do nich mohl obléknout. Lehl si a přitáhl si svého milence k sobě, přičemž mu věnoval něžné líbnutí na ouško. “Líbí se ti?” zeptal se po chvíli, i když sám znal odpověď na tu otázku.
“Kdo?” zeptal se druhý a zamračil se, i když to nemohl jeho milenec vidět, ovšem přestal ho hladit dlaní po boku.
“Ten stříbrnovlasý...” odpověděl Susumu.
“Nemám na tobě rád, jak na mne vždy v nevhodnou chvíli vybafneš s nějakou otázkou, na níž stejně znáš odpověď,” zabručel Aome a položil se na záda. “Ujde, i ten černovlasý,” pokrčil rameny. “Nechci vědět, proč ses na to ptal... jen... i kdyby to bylo něco zlého, tak si uvědom, že i ty můžeš žárlit a zhmotňovat to ve svých představách... a...” Zavřel oči a odmlčel se. “Oba jsme si vybrali tenhle život, abychom mohli být spolu, nechci to měnit.”
Juumonji se pousmál a natáhl se, aby ho mohl něžně líbnout na tvář, pak se k němu spokojeně přitulil. “Já vím... a vím, že mě miluješ, to mi bohatě stačí...” zašeptal a políbil ho mazlivě na odhalené rameno.
“Tak mě nežeň k druhým do postele,” utrousil ještě dřív, než ho objal jednou paží a znovu začal hladit.


Suguri vyšel z koupelny a měl na sobě jen kalhoty. Byl hubený a drobný, bez oblečení to bilo do očí. Malý nebyl, ale vysoký také ne a nevypadalo to, že by jeho tělo chtělo ještě růst. Nasazoval si zrovna obojek, přes rameno měl přehozený ručník, kterým si sušil vlasy. Spací tričko leželo na posteli.
Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na Hachidoriho, který byl na počítači. “Co děláš?” zeptal se a přešel k němu. Schválně se otřepal, aby na něj dopadly chladné kapky vody.
Arata se zachvěl, když ucítil za krkem studenou vodu a otočil se na druhého, “studíš...” obvinil ho, než mu odpověděl. “Přišla odpověď na náš inzerát... první a bojím se, že bude i poslední...” zazubil se a vrátil svoji pozornost zpět k obrazovce, aby mohl ukázat druhému, co mu přišlo.
“Aha,” kývl mladší a podíval se mu přes rameno. Poté si kousek přečetl. “Musí to být někdo zoufalý, když píše, že přestože nechtěl, tak odepisuje,” poznamenal a konečně dokončil zapínání obojku, “chytá se každé příležitosti, chudák.” Přešel k posteli a začal si sušit vlasy. “Co dál píše? Něco zajímavého?”
“Pár věcí o sobě, co máme společného... má devítiletého syna... huh... musí už být docela v letech...” světlovlasý si dál prohlížel inzerát. “Má rád zvířata... asi mu napíšu, že mám štěňátko...” otočil se na Suguriho, aby mu mohl věnovat zazubení.
“Co máte společného?” zeptal se druhý zvědavě. “Devítiletého, tak toho mu nesbalíš,” uchechtl se. “Ovšem to mu nebude asi šedesát... píše, kde je matka?”
“Píše se tu, že rozvedený...” odpověděl mu, pak se vrátil ke společným věcem. “Nějakou hudbu, filmy... co jsme mi tak napsali do profilu, polovinu z toho ani neznám...” pokrčil rameny.
Černovlasému se rozzářily oči. “Vidíš, jak jsme dobře vybrali,” zazubil se a oblékl si tričko. “Je online? Chceš mu napsat hned? Nebo budeme vymýšlet nějakou seriózní odpověď?” vypadal, že ho tahle hra baví.
“Asi už nám neodepíše, pokud mu hned napíšem něco jetého...” odpověděl zamyšleně, “a už není online,” sám zněl trochu zklamaně. “Asi to necháme na zítra... určitě chodí spát brzo...”
“Vždyť není tolik,” povzdechl si Suguri a zakroutil hlavou. “Příště si musíme vybrat skupinu lidí, která nechodí spát za světla.”
“Zabité...” pokývl starší a zvedl se, “stejně to nechápu... proč se takoví žení...” poznamenal a vydal se ke dveřím do koupelny, “půjdu se taky osprchovat...”
“No,” černovlasý se zamyslel. “Na to ti asi neodpovím, příliš nechápu ani to ženění samo o sobě,” poznamenal.
Světlovlasý se zasmál, “pravda...” přitakal, než zmizel za dveřmi.


Černovlasá dívka ve školní uniformě čekala u brány a dívala se, zda již z budovy vyšel mladík, kvůli kterému tu byla. Měla hezkou tvář, postavu i držení těla. Chlapci se po ní otáčeli, i když nebyla nijak vyzývavě oblečená.
Ještě chvíli to trvalo, než se na dvoře objevil blonďatý mladík. Letmo se usmál, když ji viděl, a mávl jí na pozdrav, který podpořil i slovy, když došel až k ní.
Dívka působila, jako kdyby se jí splnil sen, když se ho konečně dočkala. “Ryuu,” oslovila ho a chytla nedočkavě jeho ruku. Slyšela, že se nechová k dívkám hezky, ale byly to jen pomluvy. Spíš byl ostýchavý k dotekům a jako správný muž málo mluvil. “Jak ses dnes měl?” zeptala se hned, jak dostala příležitost. “Půjdeme někam? Třeba do té francouzské cukrárny.” Nečekala na odpovědi.
“Můžeme...” odpověděl jí a nechal se vést jí vybraným směrem. “Ale asi ne na moc dlouho... musím trénovat, brzo budeme mít ten koncert,” oznámil jí s klidem. Nebylo to tak, že by s ní nebyl rád, i když jeho vztah k dívce ani tak nebyl nijak příliš speciální. Jen se snažil vyhovět tomu, co se od něj očekávalo, i když poslední dobou to bylo těžší, než obvykle. Nějak nedokázal přestat myslet na mladíka z ramenové restaurace a stále cítil nutkání se s ním znovu setkat, podivnou nutkavou touhu po jeho společnosti. Jako by ho k němu něco neznámého táhlo a nešlo tomu odolat.
“Ano, koncert, určitě příjdu i s rodiči se podívat,” usmála se na něj, když k němu vzhlížela, aby zachytila pohled jeh očí. “Dáme si jen něco malého,” pronesla pak a zamyslela se, přitom se ještě víc na svého přítele pověsila. “Něco malého s čokoládou a pravou šlehačkou,” kývla si. “A... kdy budeš mít víc času? Myslela jsem si, že bychom spolu mohli zase strávit ‘večer’.”
Trvalo mu to chvíli, než si zvykl na to, jak přítulné k němu dívky byli i na veřejnosti, ale naučil se se tomu nevzpírat. “Nejspíš až po tom koncertu, vážně teď moc času nemám...” odpověděl jí potom omluvným tónem a věnoval jí jemný úsměv. Měl chuť jít se znovu podívat do ramenové restaurace, jestli tam tmavovlasý náhodou nebude, ale dnes už mu to nejspíš nevyjde.
“Dobře,” kývla a několik kroků mlčela. “Kde máš ten vtipný deštník, prý má dnes pršet,” poznamenala a zadívala se na nebe. Bylo bez mráčku. “Ty předpovědi počasí jsou horší, než věštci...”
Mladík si ji okamžik prohlížel, ovšem nakonec nijak nekomentoval její poznámku o věštění. “Vrátil jsem ho, nebyl můj...” odpověděl jí jen nakonec.
“A čí?” vyptávala se zvědavě. “Kdo by nosil takový směšný deštník?!” Rozesmála se.
“Nosil jsem ho já,” upozornil ji s tichým povzdechem, bylo to někdy únavné, dělat to, co považoval za svoji povinnost. Byla to hodná dívka a z dobré rodiny, ale táhlo ho to k ní mnohem méně, než by vzhledem k jejich vztahu nejspíš mělo. Okamžik váhal, než pokračoval, “půjčil mi ho známý...” odpověděl jí nakonec.
“Známý?” zopakovala. “A seznámíš mě s ním? Chtěla bych znát tvé přátele, viděla jsem jen několik chlapců ze školy, s nimiž se bavíš.” Možná si tím i chtěla upevnit svou pozici. “A je to také umělec? Umělci bývají výstřední, proto asi ten deštník,” už neřekla směšný. “Nebo věděc? Sportovec asi ne...” mávla rukou.
“Umělec...” potvrdil, i když to sám moc dobře nevěděl, nejspíš jen proto, aby se přestala vyptávat. “Nevím, kdy se s ním znovu uvidím...” odpověděl jí vyhýbavě. Ani nevěděl proč se mu příliš nelíbila představa toho, že by je spolu seznamoval, jako by si ho chtěl nechávat pro sebe, jako tajemství. Stejně by se jí nejspíš příliš nezamlouval.
“Aha,” řekla zklamaně, “oba máte určitě spoustu práce.” Našpulila rty a přivřela oči. “Hrozné s vámi nadanými,” zakroutila hraně hlavou a ještě více se k němu přitiskla. Trochu ji mrzelo, že ji nepolíbil na přivítanou. Snad na rozloučení pusu dostane.
Světlovlasý jí na to nic neřekl a zadíval se k cukrárně, které už byli na dohled. Popravdě se mu tam příliš nechtělo, raději by byl v restauraci s tím zvláštním chlapcem, který ho k sobě tak záhadně přitahoval. Chtěl se o něm dovědět víc, zajímal ho. Zatím tomu moc nerozuměl, ale i to chtěl pochopit. Musí si o tom pořádně promluvit s Juumonjim, až u něj příště bude. I přesto, kolik dalších si vybavoval míst, kde by byl raději, se nechal dál vést do cukrárny.


Světlovlasý muž se posadil ke stolu a otevřel si notebook, aby zkontroloval, zda mu nenapsal nějaký známý. Po chvíli zabloudil i na seznamku, kde před nedávnem odpověděl na inzerát. Žádná odpověď. Nechal to zapnuté, vstal a došel k futonu, aby na něm přikryl svého syna. Usmál se jeho klidné tváři, nikdo by do něj netypoval, jaký malý démon to ve skutečnosti je. Políbil ho na čelo a vrátil se k nízkému stolku.
Arata vyšel ze sprchy a spokojeně se protáhl. Zadíval se na svého spolubydlícího, který ležel v posteli a už spal. Nebylo mu přes den moc dobře. Stříbrnovlasý se usmál a ještě okamžik ho pozoroval, jako by měl starost, že ze spánku něco udělá, pak přešel k počítači. Překvapilo ho, když zjistil, že muž který mu odepsal, je online. Zdravím... začal konverzaci.
Muž chtěl notebook vypnout, kdyby se mu neukázala příchozí zpráva. Práce byla náročná a on by měl raději jít, co nejdříve, spát. Zdravím - odpověděl mu stejně, nevěděl, jak jinak by měl. Docela zvláštní inzerát... - rozmyslel si to a přepsal: Docela mne překvapilo, že jsi napsal právě takový inzerát, nevím, co si o tom myslet. Proč s dítětem? Nepřemýšlel o tom, že by mu vykal - byl starší než on.
Mladík u počítače si složil nohy na židli pod sebe do tureckého sedu a otočil se po Hisovi, možná by bylo lepší počkat až na něj. Ovšem bylo by divné teď odejít. I když chvíli docela váhal, co mu na to napsat. Přiznávám, že asi byl docela zvláštní... :) začal. Mám rád děti... pokračoval, i když moje vlastní mě asi nečeká... :)
Druhý podezřívavě přimhouřil oči. Nelíbilo se mu, kolik úsměvů mu věnoval. Tedy bys chtěl mít? - zeptal se nakonec. Většinou je to spíše problém. Nalijme si čistého vína - oba jsme dospělí -, většinou jde všem jen o sex a nesnesou, že je mi přednější syn. Předem říkám, že mám málo času pro práci a kvůli výchově. A vlastně ani nejsem moc na ty způsoby, kdy jde každý s každým.
Arata si vytáhl poznámkový blok, aby si mohl napsat několik věcí, které zatím zjistil, a zítra je poreferovat svému kamarádovi, Seznam začínal slovy ‘zatrpklý starouš’. Kdyby mi šlo jen o sex, myslím, že bych se nezmiňoval o dětech... odepsal potom. Navíc hledat sex po internetu není moc dobrá volba. Raději nezmiňoval, kolik ho sám má, došlo mu, že by to moc dobrý nápad nebyl.
Tohle je jedna z mála seznamek, kde by ti takový inzerát nezveřejnili. Jinak jich je plný internet, - povzdechl si a odeslal to. Nebyl příjemný, uvědomoval si to. Omlouvám se, pokud zním nepřátelsky, jen dnes byl těžký den a jsem unavený. A jistě chápeš, že k sobě nemůžu pustit někoho, u koho si nebudu jistý, že není nebezpečný pro syna. Přečetl si to po sobě - býval upřímný, protože chtěl, aby i oni k němu byli. Nabízí se tu pak otázka, proč vůbec jsem na internetu na seznamce... když všichni víme, jací lidé sem ve většině případů chodí.
Stříbrnovlasý pokývl. “To nabízí...” potvrdil polohlasem a to samé i napsal a odeslal. Ale chápu, že si kvůli synovi musíš dávat pozor... přidal. Můžeme to nechat na jindy, pokud je to problém, si dnes psát... dodal nakonec, jen doufal, že ho hned neodežene, určitě by se Hisovi nelíbilo, že jediné psaní si s ním prospal.
Jak jsem říkal, mám moc práce, každý den od rána pracuju až skoro do teď - proto jsem se uchýlil k téhle možnosti seznámení. Vysvětlil a zamyslel se. Asi skutečně již půjdu. Dobrou noc. Zarazil se. Kdybys chtěl, tak tu budu zítra ve stejnou dobu... nebo mi napiš zprávu.
Určitě ještě napíšu... odpověděl Arata a lehce se pro sebe pousmál, tak dobrou noc... napsal pak.
Muž na druhé straně se odhlásil a zaklapl svůj notebook. Zhasl lampičku, kterou u něj měl a vydal se na futon za svým dítětem. Byl tichý, aby ho neprobudil, i když se chlapec k němu vděčně přitiskl, jakmile se vedle něj položil. Usmál se tomu a zavřel oči.
I stříbrnovlasý mladík už vypnul počítač, stejně nebylo moc co na něm dělat, když jeho spolubydlící spal, a vydal se do postele. Po cestě zhasl, pak spokojeně vklouzl pod pokrývku.


Blonďatý mladík se zarazil, když si všiml na lavičce u basketballového hřiště černovlasého mladíka, který mu poslední dobou nedal spát. Usmál se pro sebe, byl rád, že je sám, protože poslední dobou, když šel ze školy, vždy se k němu přidala jeho přítelkyně. Na okamžik ještě zaváhal, ovšem nakonec se k němu vydal.
Stříbrnovlasý na hřišti se ušklíbl, když Aome dal další koš, a nespokojeně se rozhlédl okolo sebe. Modrovlasý vedl téměř dvojnásobně. “Oh... osudový ctitel...” prohodil, když si všiml chlapce, který se k nim blížil.
“Huh, říkal jsem, že se ho nezbavíte,” utrousil Kosei a hodil po Hachidorim míčem. Utřel si pot do trička a postavil se naproti němu. “Snaž se trochu, ty máslo!” povzbudil ho a zazubil se. Druhý se zlepšoval, i když jeho kvalit nedosahoval.
Nejmladší z nich se rozhlédl, aby se podíval, zda je to pravda. Nemyslel si, že Kouri má proč za ním chodit bez deštníku. Zůstal sedět a pozoroval začátek nové hry. Rád by se k nim přidal, ale byla to na něj příliš vysoká liga. Tak si jen užíval, že se na ni může dívat.
Blonďák mu věnoval úsměv, když došel až k nim, a pozdravil ho. “Můžu?” zeptal se potom a ukázal na místo na lavičce vedle tmavovlasého.
Suguri kývl. “Klidně,” otočil se na něj a usmál. Mezitím Aome nechal Hachidoriho hodit na koš, ale překazil mu to v posledním okamžiku blokem.
“Poslední dobou se potkáváme často...” poznamenal světlovlasý a posadil se vedle něj. Sám pohled upřel na hru před nimi.
Mladší se pousmál. “Osud?” navrhl pobaveně a mrkl na něj. Prohrábl si vlasy, aby mu nespadaly do tváře a natáhl rukávy až k prstům, protože mu trochu byla zima, jak seděl a nehýbal se. Složil si ruce na hrudi.
“Může být...” pokývl s pobaveným úsměvem Kouri a pohlédl na druhého. “Je to ale vcelku zajímavé...” prohlásil, “potkáváme se skoro každý den...”
“To jo,” souhlasil mladší, “a to ty jistě máš spoustu práce.” Aome dal další koš, až na zpocení, vypadal neúnavně. Černovlasý se protáhl a otočil se na blondýna. Prohlédl si ho. Když už věděl, koho mu připomíná, dalo se s tím sžít lépe. Jen v jistých gestech byl překvapený, kolik otci byl podobný. “Odkud jdeš?” Ramenová restaurace byla kus mimo - takže ze školy asi ne.
“Z knihovny,” odpověděl mu druhý a zvedl trochu tašku, kterou měl v jedné ruce a ve které byly půjčené knihy. “Jsou to většinou věci do školy...” pokrčil rameny, nebylo v tom nic zajímavého. “Býváte tu často?” zeptal se potom a bradou ukázal i ke dvěma mladíkům na hřišti.
“Hrávají často, ne vždy jsem u toho já,” souhlasil a prohlédl si oba mladíky - kdyby se zajímal o ně, chápal by, že vyhledává jeho společnost. Oba byli něčím speciální, i když zrovna nebyly jeho typy, věděl, že jako šelmy oba přitahovali své okolí. On sám šelma nebyl. Možná proto se o něj okolí nezajímalo.
Stále zůstával pohledem na druhém, když on se na něj nedíval. Také byl speciální, dokonce způsobem, jaký se líbil Sugurimu: byl elegantní a vážný, přitahoval ho tím vším, čím mu připomínal otce, i když zároveň kvůli tomu konstatoval, že druhý nikdy zájem o něj přirozeně nemůže projevit a on by se mu neměl podbízet. Hlavně si nežádat pozornost - říkal si, jeho otce snad právě tohle dovedlo k sebevraždě: příliš otravné neschopné dítě. “Nebo nahoře na dráze, Aome mne učí jezdit na skatu,” dodal ještě a schoval dlaň, aby nebylo vidět, jak ji má sedřenou. Nemusel mu hned ukazovat, jak mu nic nejde.
“Jsem rád... že jsem tu zastihl i tebe, pokud tu s nimi nebýváš pokaždé...” blonďák mu věnoval upřímný úsměv. Ptal se na všechny, i když ho vlastně zajímal jen tmavovlasý mladík, protože pochopil, že většinou bývá s nimi, nebo alespoň ve společnosti stříbrnovlasého. Chvíli si ho prohlížel, i na chlapce měl moc pěknou tvář, i když působil bledě.
Druhý se na okamžik podíval do jeho očí, ale hned se začal znovu dívat na hrající chlapce.
Arata se mezitím, spokojen tím, že se mu podařilo odrazit útok modrovlasého a ještě potom dát koš, vydal k lavičce, aby se mohl napít pití, které stálo vedle Suguriho. “Zdravím...” prohodil nezaujatě k blonďákovi, který mu pokývnutím odpověděl, a se zubením se podíval na svého protihráče.
“Taky ti budu říkat máslo,” zazubil se na něj černovlasý. “Ale myslím, že se zlepšuješ, určitě ve škole budou nadšení, že zářivý Hachidori září ještě víc...” Poté se otočil na Aomeho. “Porazil tě vůbec někdy někdo v souboji jeden na jednoho?”
Modrovlasý mu hodil míč. “Dokonce existuje člověk, co mne porazí vždy, když spolu hrajeme,” utrousil a chytil míč, když mu ho druhý vrátil. Použil to jako nahrávku a dal koš z místa.
“To mi někdy musíte ukázat...” zamračil se na Aomeho nespokojeně stříbrnovlasý a vrátil se za ním, aby mohli pokračovat ve hře.
“Asi s nimi býváš často, co?” otočil se Ryuunosuke na tmavovláska vedle sebe.
Černovlasý kývl. “S Aratou, jak víš, bydlím a taky jsme spolu téměř pořád,” odpověděl pak, “Aomeho jsme potkali nedávno, ale Arata se ho snaží sbalit, tak se s ním vídáme docela často. A je fajn... není vůbec tak nebezpečný, jak se tváří,” pousmál se tomu Suguri. “Pokud teda zrovna nemáš v ruce basketový míč.”
Kouri se na okamžik zadíval na dvojici mladíků, zaujalo ho, jak se jeho společník zmínil o tom, že se Hačidori modrovlasého snaží ‘sbalit’. “Jaktože ty s nimi nehraješ?” zeptal se po chvíli.
“Sporty mi moc nejdou,” přiznal druhý. Většinou se mu při větší zátěži udělalo špatně. “Navíc se na ně podívej, jak jsou dobří...” zamrkal a trochu teatrálně rozhodil rukama, jako kdyby je uváděl, “kdo by jim chtěl kazit jejich hrací soukromí.” Popotáhl si rukávy ještě dál a založil ruce na hrudi. “Nespěcháš nikam?” zeptal se pak. “Můžeme se jít projít po parku tady okolo, potřebuji se zahřát.”
“Můžeme...” pokývl druhý a široce se usmál, “mám tenhle park docela rád...” prohodil. Pak se začal zvedat spolu se svým společníkem, i když předpokládal, že druhý to nejdříve oznámí svým kamarádům. Prohlížel si ho. I přes svou výšku - i když byl Kouri pořád vyšší než on - a to, že byl zachumlaný do svetru, působil drobně a možná ani ne moc dobře živeně.
“Jdeme do parku,” zavolal na svého stříbrnovlasého kamaráda a usmál se, když mu ten na odpověď kývl. Stále se založenýma rukama na hrudi se vydal po cestě, čekajíc, že ho druhý bude následovat. “Parky jsou celkově skvělé,” pousmál se a sjednotil rychlost jejich kroků. Pootočil se na něj a usmál.
Ryuunosuke mu úsměv opětoval. Slušelo mu to, když se takhle usmíval a vypadal o něco zdravěji. “To jsou...” potvrdil potom, “i když některé po večerech docela děsivé...” prohodil pak pobaveně.
“To říkej Aomemu, ten po parcích spí,” utrousil mladší a přemýšlel, zda toho neřekl příliš: nechtěl věštce připravit o zákazníka. “Většina děsivosti je stejně jen v našich představách, já osobně mám méně rád dlouhé chodby a zavřené skříně,” svěřil se. “Možná mne proto i škola trochu děsí,” zazubil se.  
“Zavíráš se do skříně?” věnoval mu druhý překvapený pohled, protože to tak vyznělo. “Dlouhé chodby nejsou tak špatné... když jsem byl malý, jezdili jsme se sestrou po jedné na kolečkové židli... když nám na to táta přišel, oba jsme dostali pořádný výprask...”
“Nezavírám, jsou děsivé z venčí... nikdy nevíš, co je uvnitř,” odpověděl mu a trochu se zachvěl. Představivost měl dost dobrou. Přejel si dlaněmi po pažích.
“Pravda... ale s postelí to máš stejné...” pokývl si. “Nejhorší jsou dlouhá schodiště po nocích...”
“Nikdy nevíš, kdo přebývá v tvé posteli?” zeptal se hravě mladší, i když pochopil, jak to druhý myslel.
Starší se zasmál, “to by bylo taky docela děsivé...” pokývl, “i když možná trochu jinak...”
“Možná méně děsivé, než tam mít mě,” podotkl druhý, “chudák Arata, po ránu bych mohl soutěžit se smrtkou, kdo je děsivější - hlavně teď, když už začínají být rána chladnější.” Odmlčel se. “Ale zase bych mohl pracovat v sushi baru s tím, jak mám studené ruce. Možná i celý jako podložka...”
Světlovlasý mladík se sice v mysli pozastavil nad tím, že chlapec vedle něj sdílí postel se svým spolubydlícím, ale raději se na to neptal. Celkově to vypadalo, že je jejich vztah docela zajímavý. “Myslím, že by to nebyla až tak špatná podložka...” podotkl potom.
Suguri pokrčil rameny. “Chladící,” utrousil poté. Neměl se rád za to, jak neduživě působil. “Až odejdu ze školy, alespoň vím, jakou práci hledat,” usmál se pak lehkomyslně. Už nějakou dobu to plánoval - až tam nebude Hachidori, stane se pobyt tam stejným mučením jako předtím na všech školách bez stříbrnovlasého. “I když bych raději byl klaun...” svěřil se.
“Klaun?” zeptal se ho možná trochu překvapeně druhý, protože mu trochu dělalo problém si ho představit jako excentrického hlasitého klauna, navíc jako první mu ve spojení s tím vyvstal cirkus.
“Když jsem byl menší, tak jsem se rád díval na pořady s klauny a baviči,” odpověděl mu na to černovlasý, “maloval jsem se jako klaun a naučil se žonglovat.” Usmál se, aby zahnal vlastní myšlenky na to, že mu to matka zakázala potom, co se jeho otec zabil. Měl z toho pocit, že přesně tohle jej k té sebevraždě dohnalo - vždy se na něj díval s takovým zklamáním, když mu něco “veselého” předváděl.
“Takže cirkusový klaun na volné noze?” usmál se na něj druhý, “to by mohlo být docela zajímavé...” pokývl. “Rád jsem jako malý chodil do cirkusů, ale moc jsem nemohl...” povzdechl si.
“Já jsem byl vlastně jen jednou...” svěřil se tmavovlasý, “s otcem... nechtěl jsem jít dovnitř, protože u vchodu stál klaun. Měl všechny takové ty věci, co klauni mají - paruku, byl namalovaný, strakaté oblečení a velké boty - a já se na něj pořád koukal, protože byl v šedém světě toho dne jediný barevný a šťastný.” Usmál se. “Otec mi koupil u klauna balónek a vzal mě do náručí... byl to hezký den.” Zamrkal. “Proto si myslím, že klauni s tím, jak dokáží vykouzlit úsměv, nosí i štěstí... chtěl bych být takový.”
Z toho, co druhý říkal, přišlo světlovlasém, že to s otcem neměl moc lehké, ovšem nechtěl se ptát na tak osobní věci, když se přece jen stále ani moc neznali. “Je to pěkné...” pokývl nakonec. “Máš rád děti?” napadlo ho k tomu.
Chlapec kývl. “Jsou upřímné, a když ne, tak jim roste dlouhý nos,” zasmál se vesele. Zdálo se, že u svých vzpomínek nechce dlouho zůstávat.
“Moje sestra už má malé dítě...” vzpomněl si u toho blonďák. “I když zatím sotva chodí a moc toho smysluplného taky ještě nenamluví...” pokrčil rameny. Neměl k dětem nijak speciální vztah.
“Máš starší sestru?” zeptal se ho tmavovlasý, i když to bylo jasné. “Musí to být dáma,” pronesl pak hravě. “Také hudebnice?”
“Pořád je jako malé dítě...” zazubil se starší, měl svoji sestru rád. “Hrála v divadle, teď je na mateřské...” osvětlil pak.
Druhý se tomu zasmál. “Jste umělecká rodina,” konstatoval nové zjištění a rozhlédl se. “Myslím, že už je čas se vrátit, už určitě moc na koš nevidí,” poznamenal pak a zastavil se v chůzi. Bylo mu tepleji než předtím.
Kouri se sám rozhlédl. Ani si neuvědomil, kdy se tak setmělo. “To asi moc ne...” uznal, “taky bych se potom už asi měl vydat domů...” pokývl si.
“Zdržel jsem tě od něčeho důležitého? Omlouvám se,” mladší to myslel upřímně. Kdyby to dokázal poznat jako dítě, také by se otci omlouval.
“Ne, to ne, jen bych nerad došel domů v noci...” usmál se na něj blonďák.
Černovlasý naklonil hlavu na stranu. “Rodičům by to vadilo?” zeptal se pak. Jeho matka se o tohle přestala zajímat po smrti otce. “To nezůstáváš přes noc u holek?” pokračoval laškovně. Všiml si na druhém, jak reaguje na poznámky o Hachidoriho sexuálním životě, pochopil z toho, že je jinak orientovaný.
“No... vlastně jsem to ještě nikdy nezkoušel, dojít domů až další den...” usmál se na něj druhý a raději nijak konkrétněji poznámku o dívkách nekomentoval, “ale asi by z toho moc nadšení nebyli, kdybych se jen tak ztratil...” pokrčil potom rameny. Neměl rád, jak moc se o něj jeho rodiče starali, ale docela to chápal.
Černovlasý nepatrně zrychlil krok. “To abychom si pospíšili,” usmál se. Arata by určitě k rodinné starostlivosti poznamenal něco o kažení slušných chlapečků, ale Suguri nechtěl být na něj zlý. I když cítil cosi zvláštního v sobě, kdykoliv zjistil, jak mohou fungovat jiné rodiny.
“Ještě mě napadlo,” začal druhý, protože se mu tohle nechtělo načítat před dalšími dvěma, “mohli bychom si vyměnit čísla?” zeptal se.
Mladší se zastavil a podíval se na něj. Trochu ho zarazilo, že chtěl jeho číslo. Nebyl si jistý, na co mu bude. “Proč?” zeptal se pak, ale i přesto vylovil mobil z kapsy.  
“Kdybychom... se třeba ještě někdy chtěli sejít nebo tak... kdyby ti to nevadilo...” světlovlasý mu věnoval jemný úsměv. “Docela rád si s tebou povídám...” prozradil mu.
Černovlasý mu na to nic neřekl, jen ho vybídl, aby mu nadiktoval své číslo.


“Moc jsme si včera nepopovídali...” prohodil Arata, když si sedal k počítači, aby ho zapnul a podíval se, jestli seznamkový muž je online. Potom se otočil zpět na černovlasého. “Co jste vůbec v tom lesíku dělali?” mrkl na něj, “že jste se tak ztratili...” zazubil se.
Suguri k němu položil šálek s čajem a semkl k sobě rty. “Povídali si, vždyť určitě není na kluky, to to nepoznáš? Vždy se otřese, když si uvědomí, jaké choutky máš ty,” zasmál se mladší a posadil se se svým čajem na postel. Složil si nohy do turku a ruce si zahříval o hrníček.
“No, moc se o něj nezajímám, ani on nevypadá, že by o mě měl zájem...” pokrčil rameny druhý. “Ale z mého úhlu to vypadá, že o tebe zájem celkem má...” znovu na druhého mrkl a otočil se zpět k počítači, když už naběhl. “Oh... je online...” oznámil po chvíli.
“Z čeho usuzuješ, že o mně má zájem? I když je pravda, že nevím, proč vyhledává mou společnost,” poznamenal mladší a upil čaje. “Napiš mu! Než ti uteče...” ožil mladší. “A teda říkáš, že je zatrpklý? Není sympatický - na profilu vypadal na tragéda fajn,” zasmál se.
“Nevím, mám pocit, že mě nemá rád...” našpulil dotčeně rty, i když ho Hiso nemohl vidět, a otevřel chat, aby mohl napsat pozdrav.
Muž na druhé straně si protřel oči a vypl dokument, ve kterém vypracovával účty - neuškodí, když si na okamžik odpočine. Popravdě při vší práci, starosti o otce a dítě, byl rád za každou příležitost, kdy si mohl promluvit s někým zvenčí. Dobrý večer - oplatil mu pozdrav a usmál se. Docela by mne zajímalo, co přivedlo dva a dvacetiletého kluka na seznamku. Přemýšlel o tom a nemohl na nic přijít.
“Teď myslíš Kouriho nebo toho chlápka?” zeptal se černovlasý.
“Toho chlápka, včera mi moc sdílný nepřišel, ale třeba to dnes bude lepší...” pousmál se. “Kouri si ze mě podle mě nic moc nedělá...” prohodil, pak se zamyslel. “Co jsme mi napsali do profilu, že dělám? Student, že?” natáhl se pro svůj čaj, aby se mohl napít, než bude pokračovat v internetovém rozhovoru. Popravdě mi škola docela dává zabrat, taky se ven nedostanu tolik, jak by se u mého věku očekávalo... odepsal. A i kdybych se dostal víc, není to tak lehké, někoho najít...
“Jo, student...” souhlasil černovlasý, odložil čaj a položil se na záda. Zamyslel se nad Kourim.
I když si mladý a bez závazků? - zeptal se světlovlasý muž a podložil si dlaní bradu. Ale je pravda, že v tvém věku jsem už měl rodinu a práci, takže to moc nemůžu posoudit. Můj otec chtěl, abych se brzo oženil a přebral rodinný podnik - snad abych neopakoval jeho chybu, kdy měl syna až v pokročilém věku. Rozpovídal se. Co vlastně studuješ? Chtěl jsem být architektem, když jsem byl na střední.
“Docela se rozpovídal,” okomentoval to Hachidori a otočil se na svého spolubydlícího, “nepůjdeš se podívat?” vrátil se k počítači, “co studuju?” zeptal se ještě Hisa. Architekt, to je dobré... odepsal pak. Takže jsi kvůli rodině vůbec nemohl studovat vysokou? Muselo to být těžké. Já studuju... čekal na návrh svého kamaráda.
“Vidím, měl jsi tam dát, že jsi dělník,” poznamenal mladší a zamračil se, jak usilovně přemýšlel. “Dej tam něco humanitního, nebo nějakou ekonomii nebo tak... tyhle předměty nikoho nezajímají a nemusíš tam nic vědět.” Vstal, aby se mu mohl dívat přes rameno.
“Ale já chci být matematik...” zamračil se světlovlasý, ovšem i tak dopsal větu: ...latinu.
Mladší ho bouchl do ramene. “Co když se tě na něco zeptá, blbče?!”
Nemůžu říct, že bych k rodinnému podniku neměl vztah a pracoval bych v něm nerad, jen se mi nelíbilo, že mi byl nadiktován život mým otcem. Syna chci nechat dělat, co bude chtít - jen zatím nevypadá, že by měl rád školu. Světlovlasý se usmál a ohlédl po spícím chlapci - nedovoloval mu ponocovat. Latinu? To musí být těžké, sám jsem měl problémy s angličtinou a to je to prý jednoduchý jazyk. Naštěstí to při práci nepotřebuji.
“Vidíš, s jeho synem by sis rozuměl...” poznamenal s úsměvem světlovlasý mladík, “je na mě nějak hodnější, než včera...” poznamenal, než odepsal, a co vůbec děláš? Vždycky, když se řekne rodinný podnik, představím si velikou firmu...
“No, akorát by mne nikdo k jeho dítku nepustil, když ho tak okatě podvádíme,” zakroutil hlavou mladší. “Vidíš, už si získáváš jeho důvěru...”
Náš podnik je malý. Stačí tak tak na uživení, blondýn se tiše rozesmál, nedovedu si představit, že bych měl velet velké korporaci. Nejsem takový typ. Otec chtěl několikrát zvýšit ceny, ale nemám na to srdce. Nelíbí se mi, jak je vše předražené a důležité věci, co nejsou ohodnocené penězi, ztrácejí hodnotu.
Prodáváte něco? zajímal se dál stříbrnovlasý. “Jop... chudák tragéd to je... zatím jediný, který nám odpověděl na inzerát,” prohodil potom k Sugurimu.
“Třeba tu nepobíhá tolik přihřátých otců,” odpověděl mu na to černovlasý a šel si znovu sednout. “Fakt si myslíš, že se Kourimu líbím?” zeptal se pak z nenadání.
Ano. Kývl si pro sebe. A co tvá rodina? Máš nějaké sourozence? A jak rodiče berou to, že asi nebudou mít dědice?
“Jo, docela na to vypadá,” odpověděl černovlasému, než odepsal. Moc se s rodinou popravdě nestýkám. přiznal. Nejsem si jistý, jestli si vůbec uvědomují, že je vnouče asi nečeká...
“Kouri je elegantní,” odpověděl na to mladší jen.
Stalo se něco, že se spolu nestýkáte? I když můj otec je hodně přísný a měl jsem raději matku, tak bych ho nedokázal tak najednou opustit a neposlechnout. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel o tom, že se mu vzepřu a budu rebelovat. Jen ten sen s architekturou... Odmlčel se, i když to odeslal. Pořád se stydím v hloubi duše za to, že mne opustila žena. I když náš vztah byl - jak jinak - velice chladný.
“Jak to souvisí s tím, jestli se mu líbíš nebo ne?” otočil se na něj na chvíli Arata. No, já jsem nikdy nebyl typ, který by si nechal příliš rozkazovat, odpověděl pak a pousmál se. Moc spolu nevycházíme, taky mě to trochu mrzí a někdy mám chuť tam zajet a pokusit se to alespoň částečně urovnat, ale je to docela těžké... povzdechl si. Věděl jsi to vždycky? napadlo ho ke zmínce o ženě.
Nevím, jestli vždy... nikdy jsem necítil potřebu se chovat tak, jak se chovají někteří. I kdybych měl tu možnost, asi bych nebyl tak sexuálně bouřlivý. Jen jsem... chtěl být - zamyslel se, jak to nejlépe popsat - chráněn, i když nebylo před čím. Mít pocit, že se o někoho můžu opřít a ukázat mu, že ne vždy dokážu být silný. Nevadí mi tvrdě pracovat od rána do noci, ale bylo by to mnohem snesitelnější, kdybych věděl, že se můžu večer k někomu přitulit a být “chráněn”. Povzdechl si. A s mou ženou... byla milá, na začátku jsme dokonce byli i přátelé. Ale vůbec mne nepřitahovala a věděla to. Omrzelo ji se snažit. A nelíbil se jí můj přístup. Odešla za milencem, co ji dokázal obdivovat i jako ženu, ne jako občasně dobrou matku. Byli jsme oba nevyzrálí, když jsme se brali a narodil se nám syn.
“Nevím,” pronesl černovlasý. Podíval se na monitor. “Ten toho ale napsal.”
Světlovlasý muž se zarazil, také ho docela překvapilo, jak se rozpovídal. A ty?
“Jo... jde už docela do detailů...” pokývl v odpověď svému kamarádovi Arata. “Stopro je dole...” pousmál se. Asi to muselo být těžké, když odešla a nechala tě se synem samotného. Vrátil se potom ke psaní. Snažil se psát co nejméně lží, aby si je potom nemusel pamatovat. Já jsem asi nikdy neměl problém s tím, že bych si neuvědomoval svou orientaci, ale chápu, co myslíš touhou se k někomu stulit... že to oba možná mysleli trochu jinak si už nechal pro sebe.
Černovlasý k němu přešel, aby si mohl přečíst, co tak dlouhého napsal. Začínalo mu být muže spíše líto, ale držel si tvář. “Vidíš, ten se ti do sbírky hodí... takových tam nemáš moc,” dloubl do Araty mladší.
Nebyla moc dobrá matka - odepsal mu na to pouze muž u notebooku. Několik okamžiků počkal. Chlapec ji omezoval. Nebyla šťastná. Syn ji měl rád a asi mu dost chybí, ale nechtěla s ním být v kontaktu. Možná by jí připomínal mě... nevím. Zakroutil hlavou a povzdechl si. Omlouvám se, že tě tímhle obtěžuji. A asi je nejvyšší čas jít. Musím ještě dodělat účty. Dobrou noc.
“Působí, že si uvědomil, jak je sdílný a nelíbí se mu to. Myslím, že se snaží si vytvořit odstup...” poznamenal k tomu černovlasý. “Ztrácíš ho, řekl jsi mu toho málo o sobě.”
Arata zvedl oči v slou. “Přijde mi docela divné, kolik mi toho řekl on...” odpověděl mu na to pak, “to lidi normálně, když si píšou druhý den, sdělují si své životní příběhy?” pozvedl tázavě jedno obočí. “Zítra na to budeme muset jít z jiné strany...” povzdechl si, i když sám ani moc dobře nevěděl, proč se v tom snaží tak mermomoci pokračovat.
Dobře... odepsal. I když je škoda, že zase odcházíš tak brzo, doufám, že tě tu zítra zase potkám. Tak dobrou noc... Poslední slova si ovšem druhý nepřečetl, protože se již odhlásil.
“Jsem si jistý, že ty občas při několikátém sexu ani nevíš jméno,” utahoval si z něj mladší. “Myslím, že když se lidé spolu baví, tak si toho řeknou spoustu... a o čem jiném mluvit, než o sobě?” Usmál se. “To já a Kouri jsme si taky vcelku hezky povídali. Má sestru s malým dítětem, která je herečka. Zajímavá rodina... jen mi stále nejde do hlavy, proč si bral mé číslo.” Opřel se o stůl zády, aby se mohl dívat na svého kamaráda. “Třeba ho fascinuje, jací jsme zlí hoši,” zazubil se.
“Třeba si to, zaslepen láskou k tobě, ani neuvědomuje, jací jsme zlí hoši...” zazubil se na něj starší. Pak se protáhl a zvedl, aby se mohl vydat k posteli, chtěl si na chvíli lehnout, i když ještě neplánoval jít spát. “Ale vidíš, ani ses nepochlubil, že jste si vyměnili čísla...” zvedl se na loktech, aby mu mohl věnovat rošťácký pohled.
Černovlasý nechal svůj šálek s čajem na stole a skočil za ním do postele. “Se moc nepošklebuj - chce se jen kamarádit se zlým hochem,” pronesl pobaveně a dloubl ho do boku.
“Jen aby se ti něco nestalo, až s ním příště zmizíš v lese...” protáhl starší a vrátil mu dloubnutí polechtáním.
Druhý se rozesmál, byl lechtivý. “Hej!” nebylo jasné k čemu to přesně patří. Bránil se jeho rukám a neposedným prstům. Chvíli trvalo, než byl schopný se uklidnit. “Má holku...” dostal ze sebe pak - nikdy je spolu neviděl, ale byl si jistý podle jeho reakcí a jak zareagoval na jeho nepřímou otázku. “To jen ty si můžeš dovolit svádět takové...”
“Nevěřím...” Arata se ušklíbl a slezl ze svého spolubydlícího. “A i kdyby měl, pořád ho to očividně neodrazuje od toho, aby se po tobě koukal...” mrkl na něj a rozvalil se na záda.
Černovlasý se odmlčel. “Myslíš, že bych měl využít osudového ramenu a zkusit ho sbalit?” zeptal se o něco vážněji.
“Co myslíš, že zrovna já ti tak můžu odpovědět na otázku, jestli zkusit někoho sbalit?” pousmál se na něj druhý. “Samozřejmě, pokud se ti líbí...” zazubil se.
Suguri se zamyslel. “Připomíná mi otce a já nevím, cítím se zvláštně kvůli tomu v jeho přítomnosti, ale... není mi to úplně nepříjemné,” řekl druhému. “Jako vzhledově se mi líbí, pravda, nemusím s ním mít vážný vztah... to bych si mohl nabrknou tvého inzerátového tatíka.”
Světlovlasý mladík se zasmál, “určitě bys byl dobrá maminka...” poznamenal. “Ale vidíš... jako vyzkoušet to můžeš...” mrkl na něj.
“Nechám ho, aby mi napsal... ať to rozhodně osud,” zasmál se vesele. Zatím ho moc netrápilo, jestli s ním druhý bude chtít mít vztah. Jen se mu líbil a fascinoval ho tou podobností s otcem.

1 komentář:

  1. Docela fuška dočíst první kapitolu. Doufám že další mi půjdou rychlého. Ze začátku jsem byla docela skeptická jaký to je multicross, ale když si odmyslim všechny ty anime a běží je jako jedince, tak se mi příběh líbí :)

    OdpovědětVymazat