Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

pátek 24. května 2013

Hluk ve tmě


listopad 2011

Anotace: Takový střípek vzpomínky.

Hluk ve tmě

Měsíční záře zaniká v neprůsvitné látce závěsů a domnělé mléčné paprsky se jen kouzlem vykreslují na jemné tváři. Oživený mramor smutné mimiky a třpytivé slzy. Touha politovat v zrcadle se odrážející a tichá. Přece není možné přeslechnout melancholickou melodii a vnímat dějství jiného divadla. Smutno je v duši. Tak odkud se bere temnota a prázdno?
Prsty kostnatých rukou pevně zaklesnuté v sobě. Jediné objetí, které nikdy nepřinese útěchu, je to, co si darujeme sami. Skrčená bytost pod zatemnělým závěsem hledající svobodu jen těžko dokáže popsat dojetí, jež cítí.
Klavír hraje citlivě.
Kolik smutku se skrývá v žárlivosti? Jak moc může okouzlit umění, pokud se v něm tají jemná duše?
Vše podléhá času.
Minuty rozhovoru v pokoji za zavřenými dveřmi. Když je bytost potichu, musí znít hudba, protože ozvěny slov by toho řekly příliš. Křiv je pohádkou pro mramorové dítě a výčitky se barví slunečnými paprsky.
Mělo se spát, i když usnout se nedalo.
Večery či rána. Stále stejné... dokud strach nepovolí hysterii a svět se nezlomí.
Ignorace.
Jen ta jediná píseň, co naplní prázdno.
Jak dlouho chceš utíkat dítě? Schovávat se za umělce křehčího a jemnější, než by mohl být jakýkoliv anděl? To že duše zeslábla, nedává tvému tělu právo se rozpadnout a ztratit.
Tisknoucí se bytost v chladném objetí vlastních paží. A ty paprsky, co nepohladí. Nedotknou se.
Odkud sálá temnota, co zachvacuje mysl? Kde se bere tíseň, když není slyšet hádka v druhém pokoji? Hrubé hlasy zůstávají jako ozvěna v hlavě, přestože jedině ten jemný právem zní.
Vlastní paže svírající kolena skrčeného těla připomínají železné vězení. A zatratily svobodu. Ta bytost se nemůže nadechnout a nikdo se neptá, zda dojetím či bolestí... Jak rozporuplné dokáží být okamžiky?
Stačí zavřít oči a představit si krev.

2 komentáře:

  1. Stačí zavřít oči a představit si.....co vůbec?
    Zvláštní je, že v Tvých textech se člověk najde kdykoli. Necháváš místo pro fantazii, pro osobnost, co čte...a z toho vzniká další příběh

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela. Kdykoliv jsem se v některém z autorů nacházela (a že třeba si myslím, že takový Dostojevskij nebo Dazai mi mluví z duše), vždy jsem to považovala za "naše společné" nikoliv za jejich um, který to umožnil.

      Vymazat